Přestal číst a najednou si uvědomil, že proud vyprávění se změnil. Písmo bylo menší a pečlivější. Mezi slovy byla zvláštní znamení, runy, které symbolizovaly gesta.
Walker Boh ztuhnul do morku kostí. Ticho, ve kterém se místnost ocitla bylo náhle nekonečné jako obrovský a dusivý oceán.
Stíny! zašeptal v nejtemnějším koutku své mysli. To je vzývání kouzla, pod kterým zmizel Paranor!
Když odtrhl od knihy pohled v uších mu hlasitě zněl jeho vlastní dech. Bledou tvář měl napjatou. To chtěl Cogline, aby našel — proč, to nevěděl — ale bylo to ono. Napadlo ho, jestli by nebylo lepší zase knihu zavřít.
Věděl, že to mu našeptává do ucha strach.
Znovu do knihy pohroužil zrak a začal číst. Byla tam kouzelná formule, vyvolání kouzla, které před třemi sty lety použil Allanon, aby uzavřel Paranor před světem lidí. Ke svému překvapení zjistil, že tomu rozumí. Jeho studium u Coglina bylo hlubší, než si představoval. Dočetl popis formule a otočil list.
Na další straně byl jediný odstavec. Psalo se v něm:
Jednou ukrytý už navždy Paranor zůstane světu lidí ztracený, daleko a neviditelný, zalitý ve své formě. Jen jediné kouzlo má sílu ho vrátit — jeden elfeín, který má černou barvu a byl vytvořen pohádkovými lidmi ze starého světa tak jako ostatní elfeíny, nicméně v sobě skrývá všechny nezbytné vlastnosti srdce, mysli a těla. Kdokoli bude mít příčinu a právo ten ať jím vládne.
To bylo všechno, co se v něm pravilo. Walker četl dál a zjistil, že pasáž náhle končí a kniha pokračuje tam, kde byla přerušena. Vrátil se zpátky. Pomalu si přečetl odstavec znovu. Pátral po něčem, čeho si nemusel všimnout. Nepochyboval o tom, že právě tohle chtěl Cogline, aby si přečetl. Černý elfeín. Kouzlo, které mohlo vrátit ztracený Paranor. Prostředek ke splnění úkolu, který mu dal Allanon.
Vrať Paranor a přiveď zpět druidy. Znovu slyšel v mysli slova, kterými ho Allanon pověřil ke splnění úkolu.
Pochopitelně už dlouho žádní druidi nebyli. Možná měl Allanon v úmyslu svěřit celou věc Coglinovi, ve chvíli, kdy bude Paranor zpět. Zdálo se to logické i přes starcova tvrzení, že jeho čas vypršel — ale Walker byl natolik rozumný aby věděl, že tam, kde se něco týká druidů a jejich kouzla, se často logika ubírá klikatou cestou.
Byl už ve dvou třetinách knihy. Další hodinu mu trvalo, než ji dočetl. Nenašel nic dalšího o čem by se mohl domnívat, že je určeno jemu a znovu nalistoval odstavec o Černém elfeínu. Z východu se plížilo svítání a na potemnělém obzoru vypadalo jako slabé stříbrné světlo. Walker si protřel oči a pokusil se přemýšlet. Jak vypadalo tohle kouzlo a co by dokázalo udělat? Byl to jen jeden kámen namísto tří — proč? Jak to, že o něm ještě nikde předtím neslyšel?
Otázky mu v hlavě bzučely jako roj včel. Zároveň ho obtěžovaly i vzrušovaly. Ještě několikrát si odstavec přečetl — ve skutečnosti ho četl tak dlouho, dokud ho neznal zpaměti — pak knihu zavřel. Na zemi před ním se protáhla a zívla Pověst, zvedla hlavu a zamrkala.
Povídej, kočko, pomyslel si Walker. Vždycky jsou nějaká tajemství která znají jen kočky. Tohle je možná jedno z nich.
Ale Pověst jen vstala, vyšla ven a zmizela v blednoucích stínech.
Walker potom usnul a vzbudil se až když byla půlka dne pryč. Vstal, vykoupal se a převlékl. Se zavřenou knihou před sebou se pomalu najedl. Vyšel si na dlouhou procházku. Šel údolím k jihu na svou oblíbenou paseku, kde se po kamení klikatil čeřící se pramen. Ústil do jezírka s malými třpytivě červenými a modrými rybkami. Chvíli se tam v zamyšlení zdržel a pak se vrátil zpátky do chaty. Posadil se na verandu a pozoroval sunoucí se slunce v purpurově šarlatovém oparu.
„Nikdy jsem neměl tu knihu otevírat,“ mírně se vyplísnil, protože se její tajemství nakonec přece jen ukázalo jako neodolatelné. „Měl jsem jí zabalit a hodit do nejhlubší díry, kterou bych našel.“
Ale na to už bylo pozdě. Přečetl ji a vědomosti, které tak získal, nedokázal jen tak zapomenout. Pocit marnosti se v něm mísil se vztekem. Myslel si, že Paranor nejde vrátit. Nyní věděl, že existuje kouzlo, které to dokáže. Znovu se ukázala nevyhnutelnost věcí předpověděných druidy.
Přesto byl stále pánem svého života, nebo ne? Nemusel přijmout Allanonův úkol, přestože vypadal uskutečnitelně.
Ale jeho zvědavost byla neúprosná. Přistihl se, že myslí na Černý elfeín i když se snažil o opak. Černý elfem někde je, někde tu je i jeho zapomenuté kouzlo. Ale kde? Kde je?
S ubíhajícím večerem na něj všechny tyto otázky doléhaly. Navečeřel se a znovu se chvíli procházel. Četl si ze vzácných knih ve své knihovně, napsal si něco do deníku a většinu času myslel na ošidný odstavec o kouzle, které by mohlo vrátit zpátky Paranor.
Myslel na něj, když se chystal ke spánku.
S přibližující se půlnocí mu stále ještě jeho znění vířilo hlavou.
Trápilo ho to, pronikalo do něho. Nepříjemně se zavrtávalo do mysli, nabízelo různé možnosti, pootevíralo dveře od tmavých místností a naráželo na porozumění a pohledy, které ho přiváděly k poznání, před kterým mu nebylo pomoci a po kterém dychtil.
A s ním by mohl dosáhnout klidu.
Spal neklidně a nepokojně. Záhada Černého elfeínu ho dráždila a nešlo ji pustit z hlavy.
Ráno se rozhodl, že s tím musí něco udělat.
Par Ohmsford se toho rána probudil s vědomím, že se musí rozhodnout. Už uplynulo pět dní od chvíle, kdy s Damson zachránili z cely Věže Federace Colla, Morgana, Padishara Creela a další dva psance. Od té doby byli pořád na útěku. Nepokoušeli se opustit město, protože si byli jisti, že budou hlídány brány. Riziko prozrazení bylo příliš velké. Ani se nevrátili do sklepa zbrojířova domu. Cítili, že jejich úkryt mohl být jejich tajemným zrádcem také označen. Místo toho přebíhali z jednoho úkrytu do drahého. Nikde nezůstali déle než jednu noc. Krátce se zastavili, rozmístili stráže. Vyskakovali jakmile uslyšeli nějaký zvuk, nebo když viděli pouhý stín.
Nuže, všeho moc škodí. Par se rozhodl, že už má utíkání dost.
Zvedl se z provizorního lůžka v podkroví na sýpce a podíval se na Colla, který spal vedle něho. Ostatní už byli vzhůru a pravděpodobně dole v hlavním skladu, který byl do začátku pracovního týdne zavřený. Opatrně přistoupil k malému okénku s okenicí, kterým dovnitř pronikalo trochu světla, které si místnost mohla dopřát.
Vykouknul ven. Ulice byla prázdná až na zaběhlého psa, který očichával popelnici a žebráka spícího ve vchodě do plechové dílny naproti. Šedé mraky visely nízko na obloze. Hrozily deštěm ještě než skončí den.
Když se vrátil zpátky aby se obul, zjistil, že Coll je vzhůru a dívá se na něho. Bratrovy drsné vlasy byly rozcuchané. Díval se ospale a rozmrzele.
„Hu—hm, další den,“ zamumlal Coll a pak si pořádně zívl. „Jaké další skvělé skladiště dnes navštívíme, co myslíš?“
„Pokud se týká mě, tak žádné.“ Par se k němu posadil.
Coll zvedl obočí. „Tak tedy? A řekl jsi to Padisharovi?“
„Jdu si po svém.“
„Předpokládám, že máš vymyšlenou nějakou alternativu — ke skrývání.“ Coll se zvedl na jednom lokti. „Protože Padishar Creel něco vymyslí, pokud to neuděláš sám. Není v nejlepší náladě od té chvíle, co zjistil, že ho jeho muži možná nemilují až tak moc jak si myslel.“