Zatnul Parovi před obličejem ruku v pěst. Mladík z údolí couvnul i když nechtěl. „Vynaložilo se tolik úsilí, aby se zamaskovaly všechny stopy ve Veřejném parku — Sendicův most zbořili a znovu postavili, starý park obehnali zdí. Všude se jako mravenci hemží stráže! Proč? Protože tam dole je něco, o čem nechtějí aby někdo věděl! Cítím to, hochu! Jsem o tom přesvědčený stále stejně jako když jsme tam před pěti dny šli!“
„Shannarův meč?“ zašeptal Par.
Tentokrát se Padishar zasmál upřímně. „Vsadil bych na to deset let svého života! Stále je jen jeden způsob, jak to zjistit, že?“
Zvedl ruce, aby stiskl Parova ramena. Jeho ošlehaná tvář s ostrými rysy byla jako maska vychytralosti a nelítostného odhodlání. Muž, který je posledních pět dní vedl byl pryč: teď opět mluvil starý Padishar Creel.
„Člověk se kterým jsem mluvil, ten který má uši v úřadech Federace, mi řekl, že Rimmer Dall věří, že jsme uprchlí. Myslí, že jsme se vrátili do Parmského hvozdu. Dospěl k názoru, že ať jsme sem přišli kvůli čemukoliv, vzdali jsme to. Zůstává ve městě jen proto, že neví co dělat dál. Navrhuji, abychom ho někam nasměrovali, mladý Pare.“
Parovy oči se rozšířily. „Co...“
„Pochopitelně uděláme to, co očekává nejmíň!“ předběhl Padishar jeho otázku. „To poslední, co by on a jeho vlci v černých šatech čekali — uděláme přesně to!“ Přimhouřil oči. „Půjdeme zpátky dolů do Jámy!“
V Parovi se zastavil dech.
„Půjdeme zpátky do Jámy dřív, než budou mít příležitost zjistit kde jsme nebo co máme v úmyslu. Rovnou dolů do té nejstřeženější díry. Jestli tam Shannaruv meč bude, vyfoukneme jim ho rovnou před nosem!“
Trhnutím postavil Para na nohy. „A uděláme to dnes v noci!“
Kapitola 22
Byla už skoro půlnoc, když Walker Boh dorazil. Byl na cestě z Kamenného krbu směrem na sever už od rána. Nepospíchal, dopřál si dostatek času, aby si promyslel co bude dělat. Když vyšel, byla obloha jasná a plná slunce. S přibližujícím se večerem, začaly plynout ze západu mraky. Vzduch zešednul a zmlhavěl. Krajina, kterou cestoval se skládala z nevlídných skupin klikatých hřebenů, které narušovaly souměrnost lesů. Stromy se o ně opíraly, anebo se ohýbaly jinam. Vypadaly jako tyčky, které někdo náhodně zapíchal do země. Padlé kmeny a kamení ze skal mu opakovaně překážely v cestě a zdálo se, že mlha, která visela jako závoj mezi stromy, se vůbec nehýbe.
Walker se zastavil. Mezi dvěma zubatými hřbety se díval dolů na malé údolí, ve kterém bylo malé jezero. Nebylo skoro vidět, protože ho zakrývaly borovice a hustá mlha, která se nad jeho hladinou houževnatě držela. Loudavě a netečně vířila v téměř úplném bezvětří.
Jezero bylo domovem Divouse.
Walker se dlouho nezdržoval. Za okamžik se vydal dolů do údolí. Jak sestupoval, rychle ho obklopila mlha. Ústa mu naplnila kovovou chutí a zakryla mu výhled dopředu. Doléhající tísni, smyšleným šepotům, nepříjemnému mrtvu — těmto pocitům nevěnoval pozornost a soustředil se na chůzi. Vzduch rychle chladnul. Na kůži mu usedala mlha, která přinášela hnilobu. Kolem se tyčily borovice. Bylo jich stále víc, dokud nestály na stráži docela všude. Údolí se ponořilo do ticha. Bylo slyšet jen škrábání jeho bot po kamení.
Cítil, jak ho Divous pozoruje.
Bylo to už dávno.
Kdysi ho Cogline před Divousem varoval. Divous byl stín žijící v jezeře. Byl starší než celé Čtyřzemí. Tvrdil, že tu žil už před Velkými válkami. Chvástal se, že si pamatuje věk pohádek. Stejně jako ostatní stíny uměl předpovídat tajemství skrytá smrtelným. Ovládal kouzlo. Bylo to ale stvoření plné hořkosti a zášti. Polapené věčností z důvodů, které nikdo neznal. Byl nesmrtelný a nenáviděl nehmotné a prázdné bytí, které musel snášet. Hněv si vyléval na lidech, kteří si s ním přišli promluvit. Trápil je hádankami o pravdách, které se snažili dozvědět. Posmíval se jim pro jejich smrtelnost a ukazoval jim mnohé z toho, co by nejraději ukryli, namísto věcí, které chtěli, aby vyšly najevo.
Brin Ohmsfordová přišla za Divousem před třemi sty lety. Chtěla najít cestu do Maelmordu a tam se postavit Ildatch. Stín si s ní hrál dokud nepoužila píseň přání. Lapila ho do pasti a donutila, aby jí vyjevil to, co chtěla vědět. Stín na to nikdy nezapomněl; bylo to jedinkrát, kdy nad ním zvítězil člověk. Když vyrůstal, slyšel Walker ten příběh mnohokrát. Hned potom, kdy přišel na sever ke Kamennému krbu. Opustil jméno a dědictví Ohmsfordů. Tehdy zjistil, že na něj Divous čeká. Brin Ohmsfordová byla sice mrtvá, ale Divous žil věčně a byl rozhodnutý, že někdo musí za jeho ponížení zaplatit. Když už ne ten, kdo ho způsobil, tak proč by nebyl dobrý někdo z jeho potomků.
Cogline mu poradil, aby se držel zpátky. Kdyby k tomu měl Divous příležitost, zničil by ho. Jeho rodiče dostali stejnou radu. Ale Walker ve svém životě dosáhl bodu, kdy už se přestal omlouvat za to kdo a co je. Přišel do divočiny, aby unikl svému dědictví; nechtěl strávit zbytek života myšlenkami na číhající nebezpečí. Nejlepší bude s tím skoncovat. Vydal se Divouse hledat. Protože stín se nikdy neobjevil víc než jednomu člověku, byl Cogline nucen zůstat vzadu. Setkání, které následovalo, bylo nezapomenutelné. Trvalo téměř šest hodin. Během té doby stín na Walkerovi vyzkoušel všechny triky a záludnosti, které znal. Prozradil mu skutečná i smyšlená tajemství o jeho minulosti a budoucnosti. Zasypal ho řečí, která ho měla dovést k šílenství. Ukazoval mu své podoby i ničivé a jedovaté obrazy, které miloval, Walker Boh to všechno přestál. Když se stín vyčerpal, proklel Walkera tak, jak by ho to ani ve snu nenapadlo a zmizel zpátky v mlze.
Walker se vrátil ke Kamennému krbu s pocitem, že záležitosti z minulosti se urovnaly. Nechal Divouse být a Divous — nechal být jeho, přestože byl připoután k jezeru.
Až dodnes za ním Walker nebyl.
Povzdechl si. Tentokrát to bude těžší. Něco od stínu potřebuje. Mohl předstírat opak. Mohl si důvod, proč přišel, nechat pro sebe. I to je možnost jak se od Divouse dozvědět, kde se nalézá tajemný Černý elfeín. Mohl mluvit o tomhle, nebo tamtom. Mohl přistoupit na roli, která by stvůru zmátla, protože měla ráda hry. Ale bylo nepravděpodobné, že by to něco změnilo. Divous vždy uhádl důvod návštěvy.
Walker Boh na sobě cítil dotek mlhy, pohlazení jemných prstů, které se ho stále držely. Nezdálo se, že to bude příjemné.
Pokračoval dál, zatímco slunce zapadlo a kolem se setmělo. Když si stíny mohly najít vtom šedém závoji místo, protahovaly se a třpytivě odrážely nepřesnou podobu věcí, kterými byly vržené. Walker se hlouběji zahalil do pláště, rozmýšlel, co Divousovi řekne, jaké důvody mu uvede a jaké hry bude hrát, když ho k tomu donutí. V mysli si připomněl metody, které proti němu stín nejspíš použije — většina z nich byla z dob jeho mládí, kdy si nevěděl rady se svou odlišností, celý sklíčený nejistotou.
Kamarádi Para a Colla, jejich rodiče a dokonce lidé z vesnice ve Stinném dole, kteří ho ani neznali, jej už tehdy nazývali „Temným strýcem“. Temný kvůli barvě života a celé existence toho bledého, do sebe ponořeného mladého muže, který jim občas mohl číst myšlenky, který uměl předpovídat co se stane a dokonce uměl i ovlivnit, aby se to tak stalo. Který rozuměl mnoha věcem, které byly ostatním zapovězené. Parův a Collův zvláštní strýc bez vlastních rodičů, bez rodiny, která by byla skutečně jeho. Bez původu, ke kterému by se někdo jiný mohl hlásit. Dokonce ani jméno Ohmsford k němu nesedělo. Vždycky byl „Temný strýc“, nějak starší než kdokoli jiný, ale nikoliv lety, nýbrž vědomostmi. Nebyly to vědomosti, které by se naučiclass="underline" byly to vědomosti, se kterými se narodil. Jeho otec se mu to snažil vysvětlit. Způsobilo to dědictví písně přání. Tak se projevovalo. Ale nikdy to tak nezůstalo, nikdy. Byla to jen část života, kterou musel prožít kvůli tomu, čím ve skutečnosti byl. Ale Par a Coll tím projít nemuseli, namítl by Walker. Ne, jen ty a já, jen děti Brin Ohmsfordové, protože my střežíme víru, zašeptal by jeho otec. My jsme ti, které vybral Allanon...