Vztekle vzpomínky zahnal a znovu se do něj zakousla hořkost. „Vybraní Allanonem“ říkal otec? Spíš „prokletí Allanonem“.
Stromy se před ním náhle rozestoupily a to ho překvapilo. Stál na kraji jezera, po jehož obou stranách se do mlhy rozbíhaly skalnaté břehy. Voda v tichu jemně a bez přestání šplouchala. Walker Boh se napřímil. Mysl uzavřel do sebe tak pevně, jakoby ji vykoval ze železa. Myšlenky měl jasné a zcela se soustředil.
Čekal jako osamělá socha.
V mlze se něco hýbalo. Vyzařovalo to z více než jednoho místa. Walker se snažil soustředit pozornost, ale zmizelo to stejně rychle, jako se objevilo. Odněkud z dálky nad závojem, který visel nad jezerem, za stěnami hřebenů, mezi kterými bylo úzké údolí sevřené, zašeptal hlas z prázdného nebe.
Temný strýc.
Walker ta slova slyšel, zněla blízko a zároveň odnikud. Ani v hlavě nebo na nějakém rozpoznatelném místě, přesto zněla. Neodpověděl. Čekal dál.
Nesouvislé pohyby, které před chvilkou protrhly mlhu, se teď soustředily do jednoho místa a spojily se v bezbarvý obrys, který se tyčil nad vodou. Začal se přibližovat. Jak šel, bral na sebe jasnější podobu, rostl, byl větší než postava člověka, kterou měl představovat a tyčil se, jakoby chtěl rozdrtit všechno, co mu stálo v cestě. Walker se nehýbal. Z éterického obrysu se stal stín a ze stínu osoba...
Bez výrazu pozoroval Walker Boh Divouse, který před ním vyvstal. Visel z mlhy a vysouval tvář ze stínu, aby odhalil, kým se rozhodl být.
„Přišel jsi přijmout můj úkol, Walkere Bohu?“ zeptal se.
I přes své odhodlání se Walker polekal. Dolů k němu zírala temná, zamyšlená tvář Allanona.
Skladiště bylo tiché. Očekáváním, kterým byl jeho vnitřek připomínající jeskyni zaplněn, zíralo na Padishara Creela šest párů očí.
Právě oznámil, že půjdou zpátky do Jámy.
„Tentokrát na to půjdeme jinak,“ řekl jim a jeho tvář s vystouplými kostmi byla rozpálená odhodláním, jakoby je jen tohle mohlo přesvědčit přistoupit na jeho důvody. „Teď už žádné plížení parkem s provazovými žebříky. Do Jámy je vchod v jednom z dolních pater Věže. Tudy půjdeme. Rovnou do Věže, dolů do Jámy a zase zpátky — to by nikoho jiného nenapadlo.“
Par se odvážil rychle pohlédnout na ostatní. Coll, Morgan, Damson, psanci Stasas a Drutt — všichni se tvářili nedůvěřivě a vyděšeně. Návrh vůdce psanců byl neslýchaný; že by mohl uspět, ještě více. Nikdo se ho nepokoušel přerušit. Chtěli slyšet, jak to hodlá provést.
„Stráž se ve Věži střídá dvakrát denně — za svítání a za soumraku. Jednou za týden má každá z nich volno, ale v různých dnech. Takový den je právě dnes. Denní stráž má volno hned co padne soumrak. Vím to: zjistil jsem si to.“
Tvář se mu stáhla ve známém vlčím úsměvu. „Dnes, pár hodin před výměnou stráží dorazí zvláštní četa, protože večer bude ve čtvrtích kolem Věže inspekce a velitel chce mít všechno v pořádku. Denní stráž propustí celou skupinu bez problémů dovnitř, všechno bude vypadat jako při jiných inspekcích.“ Odmlčel se. „Ta četa budeme pochopitelně my.“
Naklonil se dopředu a upřeně se na ně díval. „Až budeme uvnitř, vyřídíme noční hlídku. Když to uděláme potichu, denní stráž si ničeho nevšimne. Budou na své pochůzce a udělají za nás kus práce — všechny budou držet venku. Pro každý případ zajistíme zevnitř dveře na petlici. Pak sejdeme po schodech ve Věži do dolních pater a z nich ven do Jámy. Mělo by být snadné a docela rychlé najít to, co hledáme. Až to budeme mít, vrátíme se stejnou cestou, kterou jsme přišli.“
Chvíli všichni mlčeli. Pak se ozval Drutt pronikavým, hlubokým hlasem, „Poznají nás, Padishare. Můžou tam být někteří z vojáků, kteří nás zajali.“
Padishar zakroutil hlavou. „Před třemi dny se střídali. Celá hlídka, která byla ve službě, když nás chytli, je pryč.“
„A co velitel?“
„Bude mimo do začátku pracovního týdne. Je to jenom výkonný důstojník.“
„Budeme potřebovat uniformy vojáků Federace.“
„Máme je. Přinesl jsem je včera.“
Drutt a Stasas si vyměnili pohledy. „Dlouho jsi o tom přemýšlel, co?“ zeptal se ten druhý.
Morgan, který seděl na lavici vedle Para, vstal. „Jestli cokoliv z toho nevyjde, budeme ztracení ve Věži. Budeme v pasti, Padishare.“
Velký muž pokýval hlavou. „Ne, nebudeme. K naší výbavě přidáme lana a kotvy. Pokud se nebudeme moci vrátit stejnou cestou, vyšplháme se z Jámy po nich.
Federace se bude snažit dostat do Věže hlavním vchodem. Nedojde jim, že bychom tudy mohli zpátky.“
Bylo po otázkách. Nastalo dlouhé ticho, ve kterém všech šest probíralo vlastní pochybnosti a strach. Čekali, až je něco uvnitř znovu ujistí, že ten plán vyjde. Par se přistihl jak uvažuje, že v plánu je až nepříjemně mnoho věcí, které by nemusely vyjít.
„Tak co bude?“ došla Padisharovi trpělivost. „Není času nazbyt. Všichni víme, že to je riskantní, ale to je v tomhle případě přirozené. Chci slyšet rozhodnutí. Zkusíme to, nebo ne? Kdo říká, že ano? Kdo je se mnou?“
Par poslouchal, jak se ticho prodlužuje. Coll a Morgan seděli jako sochy vedle něho na lavici. Stasas a Drutt, kteří vypadali, že by mohli promluvit první, teď upírali pohledy na zem. Damson se dívala na Padishara a on na ní. Parovi najednou došlo, že nikdo nic neřekne, protože čekají na něj.
Sám sebe překvapil. Nemusel o tom ani přemýšlet. Prostě řek: „Já půjdu.“
„Zbláznil ses?“ zašeptal mu okamžitě do ucha Coll. Padishar věnoval chvilku pozornosti Stasasovi a Druttovi, kteří prohlásili, že také půjdou. „Pare, tohle byla naše šance dostat se odtud!“
Par se k němu naklonil. „Copak nevidíš, že to dělá kvůli mně? Já jsem ten, kdo chce najít Meč! Nemůžu nechat Padishara, aby vzal všechno riziko na sebe! Musím jít!“
Coll bezradně zavrtěl hlavou. Morgan na Para mrknul přes Collovo rameno a dal mu na srozuměnou, že jde také. Coll jen beze slova zvedl ruku a přikývl.
Zbývala Damson. Padishar na ni upíral svůj ostrý pohled a čekal. Najednou Para napadlo, že se Padishar nemusel ptát kdo s ním půjde; mohl to prostě rozkázat. Padishar mu předtím řekl, že nevěří, že zrádce mohl být jeden z nich — ale možná pro jistotu vyzkoušel.
„Počkám na vás v parku,“ řekla Damson Rhee a všichni se k ní otočili. Zdálo se, že si toho ani nevšimla. „Budu se muset namaskovat jako muž, který má rozkaz jít s vámi. Další zbytečné riziko pro vás. Moje přítomnost vám nepřinese žádný užitek. Kdyby se něco stalo, budu vám víc platná venku.“
Padisharův úsměv byl odzbrojující. „Uvažuješ, jako vždycky správně, Damson. Počkáš v parku.“