Pak se chvíli bavili o tom, jak se od dob Jaira Ohmsforda ve Čtyřzemí všechno změnilo.
Před třemi sty lety vládla Federace pouze v zastrčených městech Jižní země a tam se snažila zavádět přísnou politiku izolace. Tehdy ještě dokonce vládla Koaliční rada, která sestávala z mužů vybraných městy jako zástupci do vlády. A byla to právě armáda Federace, která postupně začala ovládat celou Radu a po čase její politika izolace ustoupila politice expanze. Federace prohlašovala, že nadešel čas rozšiřování sfér jejího vlivu — roztáhnout trochu své hranice a nabídnout možnost vlády zbytku Jižní země. Bylo logické, že Jižní země by měla být spojena pod jednou jedinou vládou, a kdo byl lepší než Federace?
Takhle to začalo. Federace se začala roztahovat na sever a cestou sbírala kousky Jižní země. Sto let po smrti Jaira Ohmsforda bylo vše na jih od Truborohu pod vládou Federace. Ostatní národy — elfové, trollové, trpaslíci a dokonce i skřeti se nervózně dívali na jih. Krátce poté Truboroh, jehož králové byli dávno mrtví, jehož města spolu bojovala a byla rozdělena, souhlasil, že se stane protektorátem a tím zmizelo poslední místo klidu mezi Federací a zbytkem země.
A přibližně v téhle době se začali objevovat řeči o Přízracích. Tvrdilo se, že za to mohou kouzla starých časů, kouzla, která se vnořila do země a teď se probouzela k životu. Kouzla měla různé podoby, někdy to byl jen studený vítr, jindy zase něco podobné člověku. V každém případě se to označovalo jako Přízraky. Přízraky škodily zemi a jejímu životu a měnily je v hnijící bahno bez života. Napadaly živoucí bytosti, lidi i netvory, a když byli dostatečně oslabeni, zmocnily se jich, vkradly se do jejich těl a přebývaly tam jako ukrytí paraziti. Potřebovaly životy druhých, aby se nasytily. Takhle přežívaly.
Federace zaručila těmto pomluvám důvěryhodnost tím, že prohlašovala, že takovéto příšery doopravdy existují a že pouze ona je dostatečně silná, aby proti nim každého ochránila.
Nikdo se neozval, že za problémy a Přízraky může někdo, kdo nemusí mít s kouzly nic společného. Jednodušší bylo prostě přijmout vysvětlení, které bylo nabízeno. A co víc, od dob, kdy vymřeli druidové, nikdo v zemi kouzla neprovozoval. Samozřejmě, že Ohmsfordové vyprávěli své příběhy, ale poslouchalo je jen málo lidí a ještě méně jim věřilo. Většina si myslela, že druidové jsou jenom legenda. Když Truboroh souhlasil s tím, že se stane protektorátem a město Tyrsis bylo okupováno, zmizel i Shannarův meč. Nikdo si z toho nic nedělal. Nikdo nevěděl, jak se to stalo, a nikdo se o to nestaral. Meč nikdo přes dvě stě let nespatřil. Existovala pouze kobka, o které se říkalo, že ho ukrývá, ostří bylo uložené v bloku tří kamenů ve středu Parku lidí. Jednoho dne zmizela i ta.
Nedlouho poté se ztratily Elfeíny. Nikde nebyl žádný záznam, co se s nimi stalo. Dokonce ani Ohmsfordové to nevěděli.
Pak se začali vytrácet i elfové, celé osady, celá města najednou, dokud nezmizel i Arborlon. Nakonec nezbyl ani jediný elf; bylo to, jako kdyby nikdy vůbec neexistovali. Západní země byla opuštěná, bezpečná pro lovce i pytláky z ostatních zemí a zejména pro potulující se skupiny tuláků. Tuláci, které nikde jinde nevítali, se na tomto území vyskytovali odjakživa, ale dokonce i oni tvrdili, že neví nic o tom, co se stalo s elfy. Federace rychle využila situaci. Prohlásila, že Západní země byla živnou půdou kouzel, která základem problémů Čtyřzemí. Nakonec to byli právě elfové, kdo zemím kouzlo přinesl. Byli to elfové, kdo ho jako první začali provozovat. Kouzla je pohltila — dobrá ukázka pro ty, kdo by se pokusili o to samé.
Federace zdůraznila své stanovisko zákazem praktikování jakýchkoliv kouzel. Západní země, ačkoli neobydlená, se stala protektorátem; Federace neměla tolik vojáků, aby chránila tak velké území, ale jak bylo slíbeno, byla to země, která bude jednou vyčištěna od jakéhokoliv kouzla.
Krátce poté vyhlásila Federace válku trpaslíkům. Navlékla to tak, aby to vypadalo, že ji vlastně vyprovokovali trpaslíci, i když nikdy nebylo řečeno, jak. Výsledkem bylo praktická kapitulace. Federace měla v té době tu největší, nejlépe vybavenou a vycvičenou armádu ve Čtyřzemí, a trpaslíci neměli žádné pravidelné vojsko. Trpaslíci už neměli ani elfy jako spojence, jako tomu bylo po všechny roky předtím, a skřeti ani trollové nikdy nebyli jejich přátelé. I přesto válka trvala téměř pět let. Trpaslíci znali hornatou Východní zemi o hodně lépe než Federace a ačkoliv Poslední přístav padl téměř ihned, trpaslíci pokračovali v bojích ve vysočině, dokud nebyli donuceni vzdát se. Odvlekli je dolů z hor a poslali na jih do federálních dolů. Většina z nich tam zemřela. Poté, co kmeny skřetů viděly, co se stalo s trpaslíky, rychle se přizpůsobili. Federace prohlásila protektorát i ve Východní zemi.
Zůstávalo zde pouze pár ohnisek izolovaného odporu. Ještě žilo pár trpaslíků i kmeny skřetů, které odmítly přijmout zákony Federace a pokračovaly v boji v hluboké divočině na severu a východě. Ale bylo jich příliš málo na to, aby něco změnili.
Aby nějak ukázala sjednocení velké části Čtyřzemí a aby odměnila ty, kteří se podíleli na jeho dosažení, postavila Federace na severním břehu Duhového jezera, tam, kde Mermidor protékal Runovými horami, monument. Monument byl postaven z černého granitu. Od širokého, čtvercového základu se stáčel dovnitř a rostl až do výšky dvou set stop nad útesy, a tvořil tak monolitickou věž, která byla vidět na míle daleko ze všech směrů. Věž se jmenovala Jižní hláska.
Toto se odehrálo před téměř sty lety, a teď byli svobodným národem už jen trollové, stále ještě chráněni pohořími Severní země, Charnalsem a Kershaltem. Byla to nebezpečná, nehostinná země, přírodní pevnost, a nikdo z Federace s ní nechtěl mít nic společného. Bylo rozhodnuto nechat ji být na pokoji tak dlouho, dokud se trollové nezačnou plést do záležitostí ostatních zemí. Trollové, jenž byli po celou svou historii velice soběstačným národem, to velice rádi přijali.
„Všechno je teď tak jiné,“ řekl Par smutně, zatímco seděli ve stanu a pozorovali déšť dopadající na hladinu Mermidoru. „Už nejsou žádní druidové, žádný Paranor, žádná kouzla — kromě těch pochybných náhražek a toho mála, které známe my. Žádní elfové. Co si myslíš, že se jim stalo?“ Odmlčel se, ale Coll neměl nic, co by mohl dodat. „Žádné monarchie, žádný Leah, žádní Buckhannahové, žádné Svobodné sbory legií, Truboroh je k ničemu.“
„Žádná svoboda,“ temně zakončil větu Coll.
„Žádná svoboda,“ odpověděl Par ozvěnou.
Zhoupl se dozadu, přitahujíc si nohy pevně k hrudi. „Přál bych si vědět, kam zmizely elfeíny. A Meč. Co se stalo s Shannarovým mečem?“
Coll se otřásl. „To samé, co se stalo se vším ostatním. Ztratil se.“
„Co tím myslíš? Jak to mohli dovolit?“
„Nikdo se o něj nestaral.“
Par o tom přemýšlel. Dávalo to smysl. Nikdo se moc nestaral o kouzla poté, co zemřel Allanon a druidové zmizeli. Kouzla byla jednoduše ignorována jako pozůstatek dávných časů, věc, které se každý obával a nechápal ji. Bylo jednodušší na ni zapomenout, a tak to udělali. Všichni. Musel mezi to zahrnout i Ohmsfordy — jinak by i nadále měli elfeíny. Jediné, co jim z kouzel zbylo, byla píseň přání.
„Známe příběhy, povídání o tom, jaké to bylo, my máme celou historii, a přesto nevíme nic,“ řekl jemně.