Parovi se zdálo, že souhlasil příliš rychle.
Na klidné a šedé hladině jezera vytryskly gejzíry, hned se ztratily. Když jejich kapky dopadly Walkerovi na kůži, připadaly mu jako kousky ledu.
„Pověz mi, proč jsi přišel, Temný strýci?“ zašeptal Allanonův stín.
Když vzplál odhodláním, Walker cítil, jak vnitřní zamrazení odeznělo. „Nemusím ti nic říkat,“ odpověděl. „Nejsi Allanon. Jsi jen Divous.“
Allanonův obličej se zalesknul, vytratil se v pološeru a místo něj se objevila Walkerova tvář. Divous se dutě zasmál. „Já jsem ty, Walkere Bohu. Nic víc a nic míň. Poznáváš se?“
Jeho tvář se několikrát změnila — Walker jako dítě, jako kluk, jako mladík, jako muž. Obrazy se měnily tak rychle, že je Walker mohl jen stěží postřehnout. Bylo trochu děsivé vidět svůj život ubíhat tak rychle. Přinutil se zůstat klidný.
„Budeš se mnou mluvit, Divousi?“ zeptal se.
„Budeš mluvit sám se sebou?“ zazněla odpověď.
Walker se zhluboka nadechl. „Budu. Ale proč bych to měl dělat? Není nic o čem bych si se sebou mohl povídat. Vím už všechno co potřebuji.“
„Tak jako já, Walkere. Tak jako já.“
Divous se začal scvrkávat až byl tak velký jako Walker. Posmíval se mu tím, že si ponechal jeho tvář, na které se objevovaly známky stáří, které ji jednoho dne změní. Dával jí zničený výraz, aby předvedl marnost jeho života.
„Vím proč jsi za mnou přišel,“ řekl náhle Divous. „Znám i ty nejtajnější myšlenky, které skrýváš dokonce sám před sebou. Nemusíme si na nic hrát, Walkere Bohu. V tom se mi vyrovnáš a já si nepřeju, znovu se s tebou utkat. Přišel jsi se mě zeptat, kam musíš jít, abys našel Černý elfeín. Jak průhledné. Prozradím ti to.“
Walker v zápětí přestal stínu věřit. Divous nikdy nic dobrovolně nedělal, aniž by to nepřekroutil. Přikývl na odpověď, ale neřekl nic.
„Jak smutně vypadáš, Walkere,“ utěšoval ho stín. „Nezajásáš nad mou pokorou, nejsi pyšný, že budeš mít co chceš? Je potom těžké připustit, že ses obešel bez pýchy a odhodlání, svých vznešených ideálů? Nakonec jsi přece jen podlehl v té záležitosti s druidy?“
Walker ztuhnul, ačkoli nechtěl. „Vidíš to špatně, Divousi. Ještě není rozhodnuto.“
„Ó ano, Temný strýci! O všem už je rozhodnuto! Nenech se mýlit. Tvůj život se před mýma očima odvíjí jako rovná niť a všechny tvé roky na tomhle světě mají jasný cíl. Chytil ses do pasti druidových slov. To, co odkázal Brin Ohmsfordové teď patří tobě, ať už to tak chceš nebo ne. Už jsi to převzal!“
„Pak mi pověz o Černém elfeínu,“ zkusil to Walker.
„Všechno chce svůj čas. Buď trpělivý.“
Slova se vytratila. Divous se ve svém úkrytu z mlhy posunul. Denní světlo ustoupilo tmě, šedá zčernala a hvězdy s měsícem zakryl hustý háv oparu nad údolím. Přesto na místě, kde Walker stál bylo světlo. Kalná, ve tmě slabě blikající, fosforeskující záře vody pod místem, kde ve vzduchu plul Divous.
„Tolik úsilí jsi věnoval tomu, abys druidům uniknul,“ řekl jemně Divous. „Jaké bláznovství.“ Walkerova tvář zmizela a byla nahrazena otcovou. Otec promluvil. „Pamatuj Walkere, že jsme nositelé Allanonovy důvěry. Dal jí Brin Ohmsfordové když umíral, aby se předávala z generace na generaci, udržovala se, dokud ji bude potřeba, až do vzdálené budoucnosti...“
Otcova tvář se na něho po očku dívala. „Snad nyní?“
Ve vzduchu kolem něj ožily obrazy jako závoje utkané z mlhy. Objevovaly se jeden za druhým, zářily barvami a byly plné hloubky skutečného života.
Zmatený Walker o krok ustoupil. Viděl se v těch obrazech s tváří plnou vzteku a vzdoru, nohama stál na mracích nad přikrčenými postavami Para, Wren a ostatních, kteří se u Hadeshornu shromáždili, aby se setkali s Allanonovým stínem. Ze tmy, která postupovala po obloze, se přihnala bouře a v zubatých pruzích se míhaly světelné výboje. Mezi hromy a blesky zasyčel Walkerův hlas svá vlastní slova, která jakoby vytanula z jeho paměti. Raději si useknu ruku než abych viděl, že se vrací druidi! A pak pozvedl paži, aby ukázal, že ruka je pryč.
Obraz se vytratil a znovu objevil. Viděl opět sám sebe, tentokrát na vysokém a pustém hřebeni, který vedl do nekonečna. Celý svět pod ním se vytratil, národy a jejich rasy, stvoření pozemská i vodní, životy všech a všeho co bylo. Vítr švihal do jeho černých šatu a zuřivě mu hvízdal v uších. Byla tam s ním dívka. Žena a zároveň ještě dítě, kouzelné stvoření nepředstavitelné krásy. Okouzlila ho napjatým pohledem svých hlubokých černých očí, kterému nemohl uniknout. Houně jejích dlouhých stříbrných vlasů se jí třpytila a vlála. Dosáhla na něj, protože potřebovala jeho oporu, aby se nohama udržela na zrádné skále — a on ji hrubě odstrčil. Upadla, skutálela se dolů do propasti. Když se ztratila z dohledu už ji nebylo slyšet, stříbrné vlasy se zaleskly jako třpytivá stuha a pak už nic.
Obraz opět zmizel a objevil se jiný. Viděl se potřetí, nyní na hradě, který byl bez života a zašedlý prázdnotou bez lidí. Neúprosně se k němu plížila smrt, kradla se zdmi a chodbami a chladnými prsty pátrala po známkách života. Cítil potřebu utéct, věděl, že musí, pokud chce zůstat naživu — přesto nemohl. Stál bez pohnutí, nechal smrt přijít k sobě, aby na něj dosáhla a objala ho. Když jeho život končil, naplnil ho chlad a za sebou viděl stát temnou, zahalenou postavu, která ho pevně držela, aby neuprchnul. Postava měla Allanonovu tvář.
Obrazy zmizely, barvy vybledly, vrátila se šedá mlha. Lenivě se sunula fosforeskujícím vzduchem nad jezerem. Divous nechal pomalu klesnout své zahalené ruce a jezero nespokojeně zasyčelo a zaprskalo. Walker Boh ustoupil před sprškou, která na něj zezdola vystříkla.
„Co říkáš, Temný strýci?“ zašeptal Divous. Znovu měl Walkerovu bledou tvář.
„Stále si hraješ,“ řekl Walker tiše. „Ukazuješ lži a polopravdy, kterými se mi posmíváš. Neřekl jsi nic o Černém elfeínu.“
„Neřekl?“ Divous se temně zasmál. „Myslíš, že je to celé hra? Pouhé lži a polopravdy?“ Jeho smích nezněl vesele. „Musíš si rozmyslet co chceš, Walkere Bohu. Ale já vidím budoucnost, která je ti utajená. Jsi bláhový pokud nevěříš, že jsem ti z ní část neukázal. Vzpomeň si, Walkere. Stávám se součástí každého, kdo za mnou přijde. Dokážu hovořit o jeho nejskrytějších tajemstvích.“
Walker pokýval hlavou. „Ne, Divousi. Nedokážeš se stát mnou. Nikdy nezměníš svou skutečnou podstatu — jsi stín bez totožnosti, bez těla, navěky v tomhle jezerním vyhnanství. Nic z toho co děláš, žádná tvoje hra na tom nic nezmění.“
Divous zasyčel směrem k obloze. V jeho hlase zazněl vztek. „Odejdi, Temný strýci! Vezmi si co potřebuješ a jdi!“ Walkerův obličej zmizel a vystřídala ho tvář smrti. „Myslíš, že můj osud s tvým nijak nesouvisí? Měj se na pozoru! Nedokážeš si představit, kolik toho máme společného!“
Jeho šaty zavlály a do mlhy vrhly střípky kalného světla. „Poslouchej mě, Walkere! Poslouchej mě! Chceš se dozvědět o Černém elfeínu? Pak poslouchej! Ukrývá ho temnota tak černá, že jí světlo nikdy nepronikne. Lidé se v ní mění v kámen. Planoucí oči a hlasy černoty přivádějí k šílenství! V dálce, kde přebývají jen mrtví, leží váček popsaný runami, znaky dávné minulosti. V tom váčku leží kámen!“
Tvář smrti se propadla do prázdnoty. Zůstaly jen šaty, volně visící v mlze. „Dal jsem ti to, co sis přál, Temný strýci,“ zašeptal stín a jeho hlas pulsoval hnusem. „Ten dárek tě zničí, proto jsem tak učinil. Zhyň a nech zapomenout na svůj rod. Zůstal jsi poslední! Toužím spatřit tvou zkázu! Teď už jdi! Nech mě! Přeju ti rychlou cestu do záhuby!“