Divous zmizel v mlze. Světlo, které ho přineslo se ztratilo také. Celé jezero a břeh kolem zahalila tma. Walker chvilku nic neviděl. Stál na místě a čekal, až prohlédne. Na kůži cítil mrazivý dotek mlhy. V mysli mu zněl Divousův smích.
Temný strýc, ozvalo se hrubé zašeptání.
Proměnil se před ním v kámen.
Když se vyjasnilo, rozpoznal za sebou nejasné obrysy stromů. Odvrátil se od jezera a zachumlaný v plášti odcházel pryč.
Kapitola 23
Odpoledne přešlo a pomalu nastával večer. Na Tyrsis se snášel jemný déšť, omýval prašné ulice města a zanechával je hladké a třpytící se v hasnoucím světle. Nízko nad stromy Veřejného parku pluly bouřkové mraky, téměř splývaly s cáry mlhy a omotávaly se kolem drsných kmenů. Park skýtal opuštěný a tichý úkryt před neustálým pleskáním deště.
Pak ticho protrhl těžký dupot bot a z šedi se vynořila šestice vojáků Federace v pláštích s kapucou a s vaky, ve kterých rachotila výzbroj. Párek kosů usazených na bříze se ostražitě podíval dolů. Pes, prohrabující se mezi odpadky, se rychle odplížil pryč. Ve stále ještě suchém domovním vchodě se před zimou choulilo dítě bez domova a opatrně vykouklo ven. Nikdo jiný si toho nevšiml. Ulice byly pusté, město se ztrácelo v mlze a ve vlhké a nepříjemné tmě.
Padishar Creel vedl svůj oddíl přes Tyrsiskou silnici do parku. Zahaleni proti nepřízni počasí, byly od sebe naprosto nerozeznatelní. Cestou z doupěte ve skladišti nikoho nepotkali. Sotva dokázali rozeznat jakoukoli živou bytost. Všechno šlo přesně podle plánu.
Par Ohmsford viděl v hradbě stromů objevující se slabý a tmavý obrys Věže a cítil, jak se mu v hlavě něco rozdvojuje. Nahrbil se, aby se chránil před chladem i před teplým potem, který mu stékal po těle. Byl polapen ve svém těle, ale zároveň jakoby z něj vystoupil a díval se sám na sebe. Cesta dál byla mnohem temnější než se zdálo ve dne. Vklopýtal do kruhového tunelu s hladkými zdmi, na kterých se nebylo čeho chytit. Padal a jeho tíha ho neúprosně unášela vstříc ve tmě čekající hrůze.
Byl si vědom nebezpečí, že by nad sebou mohl ztratit kontrolu. Už předtím měl strach, ano — když s Collem uprchli z Varfleetu, když se s nimi pod Runnem střetla lesní žena, když jim Cogline prozradil co musí udělat, když v noci a mlze pluli s Morganem přes Duhové jezero, když bojovali s obřím Přízrakem v lesích Anaru, když ve Vlčích hřbetech utíkali před Žravcem, a když ho zajali pavoučí skřeti a děvčátko, které bylo Přízrakem. Měl strach, když se zjevil Allanon. Ale jeho dřívější strach nebyl nic v porovnání s tím, co cítil teď. Cítil děs.
Polkl, aby zahnal sucho v krku a snažil se přesvědčit, že je v pořádku. Hrůza ho ovládla téměř nečekaně, jakoby to byla stvůra, která ležela natažená, čekající v deštěm smáčených ulicích města a švihala tykadly, aby ho lapila do pasti. Z pevného sevření nedokázal uniknout. Nemělo smysl svěřit se ostatním s tím, co zažíval. Koneckonců, co jim mohl říci smysluplného — že cítí strach, dokonce hrůzu? Napadlo ho, co asi cítí oni?
Prudký závan větru zatřásl mokrými větvemi stromů a on se ocitl pod sprškou kapek. Olízl vodu ze rtů. Její chlad mu připadal příjemný. Coll byl ta velká postava před ním a Morgan další vzadu. Kolem si hrály a tančily stíny a popichovaly jeho slábnoucí odvahu. Tohle je chyba, uslyšel svůj hlas šeptat odněkud z hloubi. Z té jistoty mu naskočila husí kůže.
Zaskočila ho vlastní smrtelnost. Ten pocit dříve postrádal, předpokládal, že ho měl uložený někde hluboko v mysli. Zdálo se příliš děsivé, jen na něj pohlédnout. Když zapátral v paměti, připadalo mu, jakoby doposud hrál nějakou hru. Věděl, že je to směšné; přesto byla část z toho pravda. Procházel zemí jako samozvaný hrdina uhnětený postavami z příběhů ve svých písních, odhodlaný postavit se výjevům ze svých snů, rozhodnutý dozvědět se pravdu o tom kdo a co je. Myslel si, že má svůj osud pevně v rukou: nyní si uvědomil, že se velice zmýlil.
Vize vyvolané z paměti mu rychle a zmateně proletěly hlavou. Jedna stíhala druhou jakoby v nějaké nepříjemné honičce. Viděl jak putuje od jednoho nezdaru ke druhému — vždy se mylně domníval, že to do čeho se plete je užitečné. Opravdu, čeho dosáhnul? Byl psancem na útěku. Rodiče měl uvězněné ve vlastním domě. Walker si o něm myslí, že je blázen. Wren ho opustila. Coll a Morgan s ním zůstali, protože vidí, že potřebuje, aby se o něho někdo staral. Padishar Creel se domnívá, že je někým naprosto jiným. Nejhorší však je, že na základě jeho scestného rozhodnutí přijmout úkol od muže, který je tři sta let po smrti, riskuje pět mužů své životy.
„Dej na sebe pozor,“ varoval Colla ve snaze o žert, když se vypravovali ze svého úkrytu ve skladišti. „Nechceš přece klopýtat na těch svých kachních nožkách, ne?“
Coll zafuněl. „Jen měj nastražené uši. Nemělo by to být pro tebe těžké.“
Popichovali se a předstírali statečnost. Nikoho nepřelstili.
Allanone! V tichu svých myšlenek to jméno vydechl jako modlitbu. Proč mi nepomůžeš?
Uvědomil si, že je to jen stín, který nepomůže nikomu. Pomoc může přijít jen od živých.
Nebyl čas přemýšlet, mučit se nad tím, co už nezmění ani bědovat nad tím, o čem bylo rozhodnuto. Stromy se rozestoupily a před nimi se objevila Věž. Když se k nim přibližovali, dvojice strážných, která držela hlídku ztuhla. Padishar nezaváhal. Šel rovnou k nim, informoval je o jejich poslání, zažertoval o počasí a ve chvilce se dveře otevřely. Skupinka zahalená v pláštích a s hlavami skloněnými si pospíšila dovnitř.
Šest mužů z noční hlídky sedělo u dřevěného stolu a hrálo karty; ani nezvedli hlavu, když se objevilo šest nových příchozích. Velitele hlídky nebylo nikde vidět.
Padishar se ohlédl přes rameno, mírně kývl na Morgana, Stasase a Drutta. Naznačil jim, aby se rozestoupili kolem stolu. Když to udělali, jeden z hráčů podezíravě vzhlédl od karet.
„Kdo jste.“ chtěl vědět.
„Úklidová četa,“ odpověděl Padishar. Popošel až za mluvčího. Naklonil se, aby se mu podíval do karet. „Prohráváš, kamaráde.“
„Vycouvej, kape z tebe voda.“ stěžoval si hráč.
Padishar ho udeřil pěstí do spánku a muž padl k zemi jako kámen. Druhý šel za ním skoro stejně rychle. Strážní s křikem vyskočili, ale psanci a Morgan je v několika vteřinách složili. Par a Coll začali z vaku vytahovat pruhy látky.
„Odtáhněte je do jejich světnice, svažte a dejte jim roubíky.“ zašeptal Padishar. „Ujistěte se, že neutečou.“
Ozvalo se rychlé zaklepání na dveře. Padishar počkal dokud nebyly strážní odklizeni. Potom otevřel špehýrku a uklidnil venkovní stráže. Karty už pomalu dohráli; všichni souhlasili, že nejlepší bude začít uklízet.
Zavřel špehýrku a s jistotou se usmál.
Noční strážné zavřeli ve světnici a Padishar zajistil dveře na petlici. Zaváhal a pak poničil, aby zamkli i zámky na vchodových dveřích. Prohlásil, že jim nechce dát žádnou šanci. Nemohli si dovolit nechat někoho hlídat, jestli někdo nebude rušit.
Na cestu jim svítily olejové lampy. Sestupovali tmou po schodišti do dolních pater Věže; zvuk deště zanechali venku za silnou kamennou zdí. Vlhko mrazilo tak pronikavě, až Par zjistil, že se chvěje. Omámený následoval ostatní, připraven udělat cokoli nezbytného, soustředěný krok za krokem, dokud odsud nevyjdou. Neustále si opakoval, že se není čeho bát. Všechno rychle skončí.