V dolním poschodí našli spícího velitele hlídky — nebyl to ten, který na ně čekal, když se pokoušeli dostat přes zeď do strže. Potkal ho stejný osud jako ostatní strážné. Bez námahy ho vyřídili, svázali ho, dali mu roubík a zamkli v jeho pokoji.
„Nechte lampy tady,“ přikázal Padishar.
Obešli velitelovy kanceláře a vyrazili na konec haly. Před nimi stály železné dveře dvakrát vyšší než ten největší z nich, kostnatý Drutt. Vyčnívala z nich masivní klika zdobená vlčí hlavou, znakem Stopařů. Par se k ní natáhl oběma rukama a vzal za ní. Zámek klapnul a dveře se pootevřely. Mezera naplnila mlha a tma a dovnitř pronikl zápach hlíny a hniloby.
„Teď se držte blízko sebe,“ zašeptal Padishar přes rameno, oči mu nebezpečně svítily. Vyrazil do temnoty.
Coll se natáhl dost daleko na to, aby stiskl Parovi rameno a následoval ho.
Stáli v lese zpřeházených kmenů, chomáčů křoví, popínavých rostlin, ostružiní a neproniknutelné mlhy. Hustý a nasáklý baldachýn vršků stromů nad jejich hlavami sem nepustil ani to málo světla, které ještě zbývalo. Kolem nich v malých bažinách bublalo a čvachtalo bláto. Tmou něco trhaně poskakovalo a poletovalo — nebyli si jisti jestli ptáci, nebo něco méně příjemného. Útočily na ně pachy hniloby a hlíny, ale kromě nich ještě něco jiného a nesnesitelnějšího. Z šera k nim doléhaly zvuky, vzdálené, nerozlišitelné a děsivé. Jáma byla studnou nekonečné tmy.
Každý nerv v těle Para Ohmsforda křičel, aby odtud utekl.
Padishar jim pokynul, ať jdou kupředu. Za ním šel Drutt, pak Coll, Par, Morgan a Stasas, řada promoklých postav. Pomalu postupovali vpřed podél kraje strže směrem k sutinám Sendicova mostu. Par s Collem nesli kotvy a lana, ostatní zase zbraně. Par se ohlédl přes rameno a viděl, jak se světlo z otevřených dveřích, které vedly zpátky do Věže, ztrácí v mlze. Spatní, jak se v Morganově ruce mdle třpytí Leahův meč a déšť stéká po jeho lesklé čepeli.
Zem, po které šli byla měkká a poddajná, ale prozatím je udržela. Jáma připomínala obrovský, otevřený a čekající žaludek, který páchl natrávenými potravinami. Něco se kroutilo a plazilo jezírky stojaté vody, po vlhkých kládách a v křoví se míhalo rychle jako rtu
ť. Ticho je ohlušovalo; dokonce i zvuky slyšitelné před jejich příchodem utichly. Zůstával jen pomalý a vytrvalý déšť, padající temnou černotou.
Parovi připadala cesta nekonečná. Minuty se natahovaly až ztrácely svůj počátek i konec. Jak dlouho můžou ještě ke zřícenému mostu putovat, napadlo ho? Už by tam měli dorazit. V Jámě se cítil uvězněn, nalevo stěna strže, napravo mlha se stromy a všude kolem tma a déšť. Černé šaty společníků jim propůjčovaly vzhled pozůstalých nebo hrobníků.
Pak se Padishar Creel zastavil a naslouchal. Par také něco uslyšel — syčení odkudsi ze tmy, jako proud tekoucí vody. Ostatní zbystřili pozornost a rozhlíželi se kolem, aniž by něco spatřili. Syčení ustalo a ticho naplňoval opět jen déšť a zvuk jejich dechu.
Padisharův široký meč se zablýskl, když dostali znamení znovu vyrazit. Nyní postupovali rychleji, jakoby cítili, že není všechno v pořádku a rychlost dostala přednost před ostražitostí. Míjeli řady lesklých kmenů, tiché strážce tmy. Světlo rychle sláblo a z šedivé přešlo do temné modři.
Par náhle pocítil slídivý pohled. Vlasy vzadu na krku se mu zježily. Spěšně se kolem sebe rozhlédl. V mlze se nic nepohnulo: nic se neukázalo.
„Co se děje?“ zašeptal mu Morgan do ucha, ale on jen zakroutil hlavou.
Pak uviděli kamenné bloky strženého Sendicova mostu, vyčnívající z lesní houštiny jako obrovské a zdeformované tesáky. Padishar pospíchal kupředu s ostatními v patách. Opustili stěnu strže a pustili se hlouběji mezi stromy. Zdálo se, jakoby je Jáma pohltila ve svém chřtánu. Části mostu ležely roztříštěné mezi kamennou sutí pod příkrovem lesa. Zcela porůstaly mechem a ve slabém světle vypadaly přízračně.
Par se zhluboka nadechl. Staré legendy říkaly, že ostří Shannarova meče skrýval blok červeného mramoru umístěný ve výklenku pod klenbou Sendicova mostu.
Musel tady někde být.
Zaváhal. Dokáže vytáhnout meč zapuštěný v červeném mramoru? A dostane se vůbec do výklenku?
Jeho oči prozkoumávaly mlhu. Mohly ho pohřbít trosky mostu? Jak se k němu potom dostanou?
Tolik nezodpovězených otázek, napadlo ho. Pocítil zoufalství. Proč si na ně nevzpomněl dřív? Proč nevzal tyhle možnosti v úvahu?
Útesy slabě probleskovaly závojem tmy. Viděl západní část rozpadávajícího se Paláce králů Truborohu jako temný stín mezi stromy. Sevřelo se mu hrdlo. Stáli téměř na drahém konci strže. Daleko od místa, kam se vydali pátrat.
Bez meče neodejdu, přísahal v duchu. Za nic na světě bez něj neodejdu! Oheň rozhodnutí v něm zaplál, jakoby chtěl přísahu zpečetit.
Pak se znovu ozvalo syčení, tentokrát mnohem blíž. Zdálo se, že přichází ze všech stran. Padishar zpomalil, zastavil se a opatrně rozhlédl. S Druttem a Stasasem, každým po jedné straně, postoupil o pár kroků dopředu, aby horala a mladíky z údolí kryl. Opatrně začal postupovat podél hromady rozbitého kamene.
Syčení zesílilo a pak ho rozeznali. Žádné syčení. Byl to dech.
Par zuřivě propátrával tmu. Něco po nich šlo, stejná hrůza, která zahubila Cibu Blue a před ním všechny nešťastníky, kteří se do Jámy spustili a už se nikdy nevrátili. Ta jistota ho přímo děsilo. Nepřišel sem kvůli přibližujícímu se nebezpečí. Zajímal ho výklenek skrývající Shannarův meč, který se zoufale snaží najít. Najednou ho v duchu spatřil tak jasně, jakoby si prohlížel obraz namalovaný pro své potěšení. V mlze a tmě po něm nejistě hmátnul, nejdřív v duchu a pak ve skutečnosti.
Uvnitř své mysli pocítil něco zvláštního.
Něco ho sevřelo, zdálo se, že to pochází od kouzla písně přání. Zřetelné cukání a tahání za řetěz, který neviděl. Zatím tomu nerozuměl. Cítil, jak v něm roste doposud nepoznané napětí.
Coll mu pohlédl do tváře a zblednul. „Pare,“ zašeptal starostlivě a zatřásl s ním.
V okolní mlze se objevila červená světýlka hořící ve vlhku jako malé ohýnky. Posunovala se, mrkala a blížila se k nim. Objevily se tváře s hnusným a pokřiveným výrazem, pozbývajícím lidské podoby. Na obličejích tvorů plandaly hnijící ohryzané kusy masa. Mohutná, některá sukovitá a neuvěřitelně pokroucená těla se vynořovala ze tmy. Vypadala jakoby je někdo natahoval a kroutil s nimi, aby zjistil, co vydrží. Většina z nich se hrbila; někteří lezli po čtyřech.
Ve chvíli obklopili jejich společnost. Bytosti musely pocházet z nějakého odporného snu či noční můry, úlomků hrůzného nočního blouznění pronikajícího do světa bdělých. V ústech a očích, každém póru kůže se jim odrážela nehmotná zjevení smrti.
Přízraky!
Napětí, které pulzovalo uvnitř Para, nesnesitelně pálilo. V žaludku cítil padající balvan. Před sebou spatřil zhmotněný obraz ze svých snů, svět lidí—zvířat ovládaných hrůznými Přízraky. Jak Allanon předpověděl.
Napětí se uvolnilo. Zařval a jeho společníci ztuhli, když uslyšeli jeho nekonečně ostrý výkřik. Zvuk dostal podobu, měnil se ve slova. Zpíval, píseň přání vyšlehla do vzduchu jako plamen a kouzlo planulo do tmy. Přízraky sebou trhly a ustoupily s tvářemi staženými hrůzou z nečekané záře. Jizvy a šrámy na jejich tělech žhnuly v temně rudých pruzích. Par ztuhnul, překvapen mocí písně přání o které netušil. V mysli mu planula vize — vize Shannarova meče.