Věci bez duše, pomyslel si horal hořce. Mohl jsem skončit lépe!
Znovu naznačil výpad a příšery ustoupily.
Únava na Morgana těžce doléhala. Cena za použití kouzla. Protékala jím celá jeho síla. Nespoutaný vnitřní žár meče, postupně slábnoucí vlna vzrušení. A dokonce i něco více. Vnitřní pouto, které ho s kouzlem spojovalo zkreslovalo jeho vnímání. Nechtělo mu dovolit, aby skončil, odpočinul si a na chvíli se ho tak vzdal. Ztrácel sám sebe.
Najednou se začal bát. Možná zeslábnul natolik, že se ho nedokáže zříci.
Ovanul ho dech smrti.
Už neslyšel Para s Collem šplhat. Jáma utichla a s ní i Přízraky.
Padishar se k němu naklonil. „Pohni se, horale!“ zachrčel na něj mírně.
Zpočátku pomalu začali postupovat podél zdi strže, a když se na ně Přízraky nevrhly, zrychlili svůj ústup. Brzy běželi, či spíš klopýtali cestou necestou. Na nic víc neměli sílu. Noční tmou kolem nich vířila šedivá mlha. Stromy se v závoji deště třpytily, zdálo se, že se hýbou. Morgan cítil jak upadá do světa polospánku mimo jakýkoli čas i místo, kde neexistoval žádný pocit.
Na útěku museli ještě dvakrát zahánět útočící Přízraky kouzlem Leahova meče. Jejich těla padala jako balvany z horského svahu a měnila se v popel. Nocí zářil kouzelný oheň. Morgan cítil, jak ho postupně pohlcuje.
Přemítal o tomto zvláštním druhu sebevraždy.
Nahoře, v parku za zdí kolem strže zaznívaly další a další výkřiky. Putovaly k nim jako poslové falešné naděje. Morgan si uvědomoval, že tam pomoc nenajdou. Klopýtnul a stálo ho nesmírné úsilí než znovu získal rovnováhu.
Nakonec zahlédl temnou a mohutnou Věž tyčící se z mlhy a stromů.
Morgan nejasně ucítil, že není něco v pořádku.
„Běž do dveří!“ křičel zběsile Padishar Creel a strčil do něj tak silně, že málem upadl.
Společně doběhli tryskem ke dveřím — nebo spíš tomu, co mělo dveřmi být. Zmizely. Nemohli najít sebemenší škvírku; zírali na jednotvárně černou, kamennou zeď. Morganovi se úžasem a strachem zhoupnul žaludek.
Někdo — nebo něco — jim uzavřel únikovou cestu!
S Padisharem za zády přistoupil ke zdi Věže, ležící proti velkým dveřím, kterými do Jámy vstoupili. Byly zavřené, aby se nikdo nedostal dovnitř. Bezúspěšně se je pokusily vypáčit. Morgan ohledával prsty jejich okraje. Ke svému zděšení narazil na malé příznaky kouzelných run, které v šedivé mlze slabé žhnuly a bránily jim v útěku líp než jakýkoli klič a zámek. Předtím si ničeho podobného nevšimli.
Morgan se otočil, vyrazil vpřed a zuřivě rozehnal zástup Přízraků. Padishar zoufale bušil do neviditelného zámku a stále si nechtěl připustit rozdíl mezi železem a kouzlem.
Morgan se otočil zpátky a jeho hubenou tvář křivila maska vzteku. „Ustup, Padishare!“ zakřičel.
Přistoupil ke dveřím a pozvedl Leahův meč jakoby proti jednomu z Přízraků. Ostří ve tmě zazářilo a vytvořilo jasně stříbrný pruh. Zbraň uhodila — jednou, dvakrát, znovu a znovu. Runy vytepané do železných dveří svítily temnou, jedovatou zelení. Při každém úderu se rozlétly jiskry. Plamínky ohně nesouhlasně křičely. Morgan zařičel návalem šílenství; kouzlo meče z něj vysálo poslední zbytek sil.
Všechno vybuchlo v bílém ohni a Morgana pohltila temnota.
Par vyšplhal z černé Jámy na kraj strže a vyšvihl se nahoru. Na rukou a na nohou ho pálily rány a odřeniny. Po očích mu stékal. Rychle a namáhavě dýchal. Na chvilku se zablesklo před očima a noc kolem se změnila v neproniknutelnou maska protkanou zbytky světla.
Přinutil se zaostřit na pochodně kolem vchodu do Věže. Uslyšel výkřiky a bušení do těžkého dřeva. Masa ozbrojenců se snažila vyrazit dveře zavřené na petlici.
Přes zeď se za ním přehoupnul i námahou hekající Coll, který ihned dopadl na studenou drnovitou zem. Kapuca pláště odhalovala jeho hlavu a déšť mu zmáčel vlasy. V očích mu zářilo něco, čemu Par nerozuměl.
„Můžeš chodit?“ zeptal se ho bratr úzkostlivě.
Par přikývl, aniž se přesvědčil, jestli je to pravda. Pomalu vstali. Svaly je bolely. Dýchat mohli jenom s největší námahou. Odklopýtali od zdi do stínu stromů a v temnotě se zastavili. Museli se přesvědčit, jestli je někdo nezahlédl. Pozorně sledovali rozruch kolem Věže.
Coll sklonil k bratrovi hlavu. „Musíme se odtud dostat, Pare.“ Par zvedl -vyčítavě oči. „Vím! Ale jim už nepomůžeme. Alespoň ne teď. Musíme nejdříve zachránit sebe.“ Bezradně zavrtěl hlavou. „Prosím!“
Par ho na okamžik objal a přikývl s hlavou zabořenou do jeho ramene. Klopotně vyrazili kupředu. Šli pomalu, přidržujíc se v nejtemnějším stínu a stranou od cest vedoucích k věži. Aniž si to uvědomili, přestalo pršet. V nepravidelných závanech větru shazovaly veliké stromy z povrchu svých listů studenou vodu. Parovi vířily v hlavě vzpomínky na nedávné události. Znovu slyšel šepot, který ho varoval a spokojen sám se sebou ho nyní bolestivě trýznil. „Proč jsi neposlouchal?“ — ptal se šeptem. Proč jsi byl tak tvrdohlavý?
Ve tmě před nimi plála světla Tyrsiské silnice. Za chvilku doklopýtali na její okraj. Stáli zde shromažďující se lidé, jejichž tvary nešlo ve tmě rozeznat — němí svědci nastalého zmatku. Většina z nich uzavírala vchod do parku. Dvou otrhaných postav, které se tu objevily si nikdo nevšímal. Jen ti, kteří poznali uniformy Federace se rychle odvraceli.
„Kam půjdeme teď?“ zašeptal Par a opřel se o Colla, aby získal oporu. Neudržel se na nohách.
Coll beze slova kývnul hlavou a táhl bratra do ulice pryč ze světla. Ještě se nedostali na cestu pokrytou oblázky, když se asi padesát metrů od nich vynořila ze tmy pružná postava a vydala se k nim. Damson, napadlo Para.
Upozornil na ni Colla a v očekávání zpomalil. Nedočkavě k nim pospíchala.
„Nezastavujte se.“ řekla tiše a přehodila si Parovu volnou ruku přes ramena, aby ho Collovi pomohla podepřít. „Kde jsou ostatní?“
Par zvedl oči aby se mohl podívat do těch jejích. Pomalu zakroutil hlavou. Spatřil, jak jí po tváři přeběhnul sklíčený výraz.
V parku, hluboko za nimi vybuchlo jasné světlo, které vystřelilo k obloze. Lidé stojící venku na ulicích zděšeně vydechli.
Následovalo ohlušující ticho.
„Neohlížejte se,“ zašeptala nenápadně Damson.
Mladíci z údolí se ohlédnout ani nechtěli.
Morgan Leah ležel natažený na sežehlé zemi Jámy, ze šatů mu stoupal dým a v nose a ústech cítil jeho štiplavou chuť. Ještě stále zůstával naživu — zázrakem. Něco s ním nebylo v pořádku. Cítil se zlomený, jakoby byl obsah jeho tělesné schránky rozmetán do nicoty a z něj zbyla prázdná a vyplavená mušle. Mučila ho bolest, ale ne fyzická. Nesnesitelný žár spalující jeho city, sužující nejen jeho mysl, ale i tělo.
„Horale!“
Padisharův drsný hlas pronikl stěnou jeho bolesti a otevřel mu oči. O pár stop dál olizovaly zem plameny.
„Vstaň — rychle!“ Padishar ho k sobě přitáhnul, silou ho postavil na nohy. Uslyšel se jak bolestí řve. Moře zpřeházených stromů a kamení plulo mlhou a tmou, pomalu se zklidňovalo a nakonec získalo podobu.
Pak to uviděl. Stále ještě svíral jílec Leahova meče, ale ostří bylo roztříštěné. Nezůstala z něj víc než stopa zubatého a černého střepu.
Morgan se začal třást. Nedokázal svou hrůzu potlačit „Co jsem to udělal?“ šeptal.
„Zachránil jsi nám život, příteli!“ štěkl Padishar a táhl ho kupředu. „To jsi udělal!“ Obrovskou dírou ve Věži pronikalo světlo. Dveře, které se před nimi zavřely zmizely. Padisharův hlas byl unavený. „To udělal tvůj meč. Tvoje kouzlo. Rozbilo ty dveře na prach! Dostali jsme šanci, kterou potřebujeme, pokud budeme dost rychlí. Teď si pospěš! Opři se o mě. Za minutu nebo za dvě...“