Padishar ho prostrčil dírou. Mlhavě vnímal chodbu do které vklopýtali a schody, po kterých stoupali. Bolest ho trhala na kousky a nedokázal srozumitelně promluvit. Oči měl neustále přilepené ke zlomenému meči. Jeho meč — jeho kouzlo — on sám. Neviděl mezi tím rozdíl.
Ze strnulosti ho vytrhly výkřiky a dunění, ustoupil. „Klid,“ varoval ho Padishar, jehož bzučící hlas jakoby přicházel odněkud z dálky.
Dostali se do místnosti pro mužstvo plné zbraní a trosek. Na dveře někdo zuřivě bušil. Jejich železný štít byl pokroucený a promáčknutý.
„Tady si lehni,“ poručil mu Padishar a položil ho ke zdi. „Až budou uvnitř nic neříkej, zůstaň v klidu. S trochou štěstí nás budou považovat jen za oběti toho, co stalo. Dej mi ho.“ Sáhl dolů a v Morganových zcela ochrnutých prstech, nahmatal Leahův meč. „Zpátky s ním do pochvy, kamaráde. Později se podíváme jestli se dá spravit.“
Schoval ho do pochvy pod paží, poplácal Morgana po tváři a šel ke dveřím, aby otevřel.
Dovnitř se nahrnuli černě odění vojáci Federace a bleskově naplnili místnost nesnesitelným hlukem. Padishar Creel na ně, posílal je po schodišti dolů, do světnic a znovu dokola. Podařilo se mu způsobit hrozný zmatek. Morgan všechno pozoroval, aniž by něco z toho pochopil, vlastně ho to nezajímalo. Nad lhostejností, kterou cítil, mohl převážit jen pocit prohry. Jeho život ztratil smysl, vypařil se stejně rychle a důkladně jako ostří Leahova meče.
Už žádné kouzlo, honilo se mu hlavou stále dokola. Ztratil jsem ho. Ztratil jsem všechno.
Pak se Padishar vrátil, zvednul ho na nohy a táhnul zmatkem ve Věži vchodovými dveřmi ven a odtud do parku. Za nimi zmateně pobíhaly postavy, ale nikdo se na ně nevrhnul. „Tímhle výletem jsme způsobili pěkné šílenství,“ temně zamumlal Padishar. „Jen doufám, že se to neobrátí proti nám.“
Rychle vzal Morgana kolem světel Věže do bezpečí temnoty za ní.
Za chvilku se ztratili z dohledu.
Kapitola 24
Poprvé se Par Ohmsford probudil krátce po svítání. Ležel nehybně na lůžku ze slaměných rohoží a potichu si v hlavě srovnával útržky myšlenek. Chvíli mu trvalo než si uvědomil kde je. Nacházel se v kůlně u zahradnictví v centru Tyrsisu. Damson je tady včera v noci schovala po...
Ta vzpomínka ho nepříjemně uhodila a hlavou mu začaly proplouvat jasné obrazy včerejších událostí.
Přinutil se otevřít oči a obrazy zmizely. Škvírami v zabedněných oknech pronikalo dovnitř šedivé světlo a propůjčovalo přibližnou podobu zahradnickému nářadí, seřazenému vedle sebe jako vojáci na stráži. Hustý a pichlavý vzduch naplňoval pach špíny a trávy. Za zdí úkrytu panoval klid, město ještě spalo.
Opatrně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Coll spal vedle něj a zhluboka a klidně dýchal. Damson nikde nespatřil. Znovu si lehnul a naslouchal tichu, čekal, až se probudí úplně. Potom opatrně vylezl z přikrývek a postavil se. Tělem mu probíhala křeč a klouby ho bolely tak, že se svíjel bolestí. Ale jeho síla se mu vrátila; dokázal se opět bez pomoci pohybovat.
Coll sebou házel a než se zklidnil, obrátil se na druhou stranu. Par se na bratra chvilku díval. Prohlížel si neforemné tvary jeho postavy a pak přistoupil k nejbližšímu oknu. Spal zcela oblečený; jen boty mu zuli. Prkenná podlahy ho studila do chodidel ranním chladem, ale on si toho nevšímal. Přiložil oko ke škvíře v okenici a podíval ;se ven. Přestalo pršet, ale obloha zůstávala zatažená, svět byl prázdný a vlhký. V jeho zorném poli se nic nehýbalo. Z mlhy na něj vykukovala změť zdí, střech, ulic a potemnělých výklenků.
Dveře za ním se otevřely a dovnitř neslyšně vstoupila Damson. Na šatech jí ulpívaly kapky a červené vlasy měla zplihlé.
„Hej, co to děláš?“ zašeptala a mrzutě nakrčila čelo. Rychle přešla místnost a popadla ho, jakoby se měl svalit. „Nesmíš vstávat z postele! Jsi ještě moc slabý! Hned si zase lehni!“
Dovedla ho k lůžku a donutila, aby si znovu lehl. Pokusil se klást odpor, ale zjistil, že na to nemá dost síly.
„Damson, poslouchej...“ začal, ale ona mu rychle položila ruku přes ústa.
„Ne, ty poslouchej, elfí chlapče.“ Odmlčela se a zírala na něj jako na nějakou zvláštnost. „Co se s tebou děje, Pare Ohmsforde? Cožpak nemáš ani kapku rozumu? V noci jsi sotva vyvázl se zdravou kůží a už chceš znovu riskovat. Nemáš se ani trochu rád?“
Zhluboka se nadechla. Par zjistil, že přemýšlí, jak je její ruka na jeho tváři příjemně teplá. Zdálo se, že mu čte myšlenky a dala ji pryč. Prsty mu přejela po obličeji.
Vzal její ruku do své a sevřel ji. „Je mi líto. Už jsem nemohl usnout. Odháněl jsem noční můry včerejšího večera.“ Ruka v jeho dlani byla malá a lehká. „Musím pořád myslet na Morgana a Padishara...“
Zmlknul, protože nemohl dál. Ještě teď mu všechno připadalo příliš děsivé. Vedle něj pomalu zamrkal očima Coll a upřeně se na ně zadíval. „O co jde?“ zeptal se ospale.
Damsoniny prsty stiskly Parovy. „Tvůj bratr jak se zdá nemůže spát, protože se bojí o všechny kromě sebe.“
Par na ni chviličku mlčky zíral a potom se zeptaclass="underline" „Je něco nového. Damson?“
Slabě se usmála. „Na něčem se dohodneme. Když mi slíbíš, že se pokusíš ještě na chvíli usnout — nebo alespoň nevstávat — tak já se pokusím najít odpověď na tvou otázku. Dohodnuto?“
Mladík z údolí přikývl. Zjistil, že přemýšlí o poslední Padisharově výtce. Věř jí. Je to moje lepší polovina!
Damson pohlédla na Colla. „Věřím, že se pro můj klid postaráš, aby dodržel své slovo.“ Odtáhla ruku od Para a vstala. „Přinesu taky něco k jídlu. Zůstaňte tady potichu. Nikdo vás rušit nebude.“
Na chviličku se zastavila jako kdyby se jí nechtělo odejít, pak se otočila a zmizela za dveřmi.
Potemnělou místnost naplnilo ticho. Bratři se chvilku mlčky pozorovali a pak Coll tiše pronesclass="underline" „Miluje tě.“
Par zrudnul a rychle zavrtěl hlavou. „Ne. Jen mě chrání, nic víc.“
Coll se znovu položil, povzdechl si a zavřel oči. „Aha, tak takhle to je?“ Začal pomalu dýchat. Par si myslel, že usnul, když se bratr náhle ozvaclass="underline" „Co se s tebou včera v noci stalo, Pare?“
Par váhal. „Myslíš s písní přání?“
Coll otevřel oči. „Samozřejmě, že myslím s písní přání.“ Ostře se na něj podíval. „Vím, stejně jako ty, jak kouzlo působí. Takhle ještě nikdy nevypadalo. Nevyvolal jsi iluzi; tohle byla skutečnost! Nenapadlo by mě, že to dokážeš.“
„Ani mě.“
„Nuže?“
Par pokýval hlavou. Co se skutečně stalo? Na chvilku zavřel oči a pak je znovu otevřel. „Jedno vysvětlení mám,“ připustil nakonec. „Řekl bych, že jsem na něj přišel mezi spánkem a zlými sny. Pamatuješ, jak se píseň přání poprvé objevila? Wil Ohmsford používal elfeíny, aby zachránil elfí dívku Amberle. Hrome, vyprávěli jsme si o tom tolikrát! Hrozilo mu velké nebezpečí, neměl tolik elfí krve, aby mohl kouzlo vyvolávat. Změnilo ho to, a on zpočátku nedokázal určit jak. Až do narození jeho dětí Brin a Jair, nezjistil, co se stalo. Vstřebal do sebe část elfího kouzla z Kamenů, kterou potom zdědili Brin a Jair jako píseň přání.“