Zvedl se na jednom lokti a Coll ho následoval. V místnosti bylo dost světla na to, aby mohli jeden druhého jasně vidět. „Tehdy poprvé Cogline prohlásil, že nerozumíme kouzlu. Vysvětloval, že se projevuje různě a dokud tnu neporozumíme, nedokážeme ho ani nijak využívat. Později nám u Hadeshornu sdělil, jak se kouzlo mění, a zanechává za sebou stopu stejně jako loď na hladině jezera. Zmínil se o Wilu Ohmsfordovi a kouzlu, které bylo jeho dědictvím, a ze kterého vznikla píseň přání.“
Odmlčel se. V místnosti nastalo hrobové ticho. Když znovu promluvil, připadal mu jeho vlastní hlas podivně. „Teď na chvíli předpokládejme, že měl pravdu a že se kouzlo celou dobu mění a vyvíjí. Koneckonců, to se stalo, když kouzlo přešlo z Wila Ohmsforda na jeho děti. A Tentokrát ve mohlo znovu změnit ve mně.“
Coll na něj zíral. „Nerozumím,“ podotkl nakonec. .Jak si myslíš, že by se mohlo změnit?“
„Předpokládám, že se kouzlo vrátilo do podoby, v jaké bylo na začátku. Modré elfeíny, které před lety dal Allanon Sheovi Ohmsfordovi, když se spolu vydali hledat Shannarův meč měly sílu najít to, co bylo jejich vlastníkovi skryté.“
„Pare!“ vydechl Coll tiše v hlase mu zazněl úžas.
„Ne, počkej. Nech mě domluvit. Včera v noci se kouzlo uvolnilo tak, jako nikdy předtím. Stěží jsem ho ovládal. Máš pravdu, Colle; nevytvořilo iluzi. Jasně mi rozumělo. Objevilo vše, co jsem já nedokázal, myslím, že reagovalo na mé podvědomí.“ Mluvil prudce. „Colle. Předpokládám, že síla kouzla elfeínů teď dříme ve mně!“
Dlouho mlčeli. Tvářemi se téměř dotýkali a oči měli zavřené. Coll se usilovně snažil srovnat s mohutným balvanem, který na něj Par spustil. Pochybnosti zračící se v jeho očích vystřídalo smíření a náhle strach.
Tvář se mu napjala. Hrubý hlas zněl jemně. „Elfeíny měly také ještě jednu vlastnost. Toho, kdo je vlastnil, dokázaly ochránit před nebezpečím. Měnily se v nesmírně nebezpečnou zbraň.“
Par trpělivě čekal a najednou mu došlo, co bude následovat.
„Myslíš, že kouzlo písně přání může teď ochránit tebe?“
Parova odpověď tiše zazněla pokojem. „Ano, Colle. Myslím, že může.“
Uprostřed dne ranní opar zmizel a mraky se daly do pohybu. Slunce svítilo dolu na Tyrsis a přikrylo město žárem. S rostoucím vedrem se kaluže a prameny začínaly vypařovat, kámen a jíl na ulicích vyschnul. Vzduch byl vlhký a lepkavý.
V branách vnější zdi hlučel hustý a pomalý provoz. Po událostech včerejší noci zdvojené Stráže Federace, vypadaly nepříjemně a zpoceně. Právě k nim z postranních uliček za vnitřní zdí zamířil vousatý hrobař. Když se blížil, cestující i kupci uhýbali stranou. Byl otrhaný a shrbený, strážím smrděl, jakoby žil ve stoce. Před sebou tlačil těžkou káru. Ze shnilého dřeva trčely třísky. V káře leželo tělo zabalené do dek a převázané koženými pásy.
Stráže pozorovaly, jak se k nim hrobník plahočí a svůj náklad, který se kutálel ze strany na stranu a nadskakoval, tlačí nedbale před sebou.
„Dneska je ale vedro na práci, co, pánové?“ zasípal hrobník a stráže před jeho zápachem ustoupily.
„Doklady,“ řekl jeden z nich zběžně.
„Jistě, jistě.“ Jednou otrhanou rukou mu podal dokument, který vypadal jakoby s ním utíral bláto. Hrobník ukázal na tělo na káře. „Musím ho rychle dostat do země, cožpak nevidíte? V takovém horku dlouho nevydrží.“
Jeden ze strážných přistoupil ke káře, aby mohl do mrtvoly dloubnout špičkou meče. „Pomalu,“ radil hrobař. „I mrtví si zasluhují úctu.“
Voják se na něj podezíravě podíval a pak zabodl meč hluboko do těla a znovu ho vytáhnul. Hrobař zakdákal. „Možná byste si ten meč chtěl očistit — kdybyste viděl, jak tenhleten umřel na skvrnitou horečku.“
Strachy bledý voják rychle ustoupil. I ostatní poodstoupili. Muž, držící hrobníkovy papíry mu je chvatně podal a pokynul mu, ať jede.
Hrobník se přikrčil, vzal držadla káry a rozjel se po dlouhé rampě dolů na planinu. Při chůzi si hvízdal.
Jaká společnost hlupců, pomyslel si Padishar Creel pohrdavě.
Na severu, u první skupiny stromu, odkud v tom horku Tyrsis vypadal jen jako šedý obrys, pustil Padishar držadla. Tělo na káře odsunul stranou, vzal železnou tyč a začal páčit prkna dvojitého dna. Pomalu pomohl Morganovi -vyprostit se z jeho úkrytu. Morganova tvář byla bledá a stažená jak horkem a nepohodlím úkrytu, tak z přetrvávajících účinků včerejší bitvy.
„Vezmi si tohle.“ Vůdce psanců mu nabídl pivo a nepříliš úspěšně se pokusil nedívat se na něj úkosem. Morgan mlčky přijal jeho nabídku. Věděl na co ten myslí — od jejich útěku z Jámy byl horal velice podivný.
Opustili káru i tělo a kráčeli dál k řece, kde se mohli omýt. Vykoupali se, oblékli si čisté šaty, které Padishar spolu s Morganem schoval ve dvojitém dně v káře, a posadili se, aby něco snědli.
Nemluvili spolu, dokud Padishar, který to nemohl vydržet, zavrčeclass="underline" „Podíváme se jak spravit to ostří, horale. Kouzlo ještě nemusí být ztracené.“
Morgan jen zavrtěl hlavou. „To se nikomu nepodaří,“ zašeptal mdle.
„Ne? Řekni mi proč. Prozraď, jak ten meč působí. Vysvětli mi to.“ Padishar se nechtěl vzdát.
Morgan mu vyhověl, ne proto, že by se mu chtělo, ale proto, že to byl nejjednodušší způsob jak přimět Padishara, aby zmlknul. Vyprávěl mu příběh o tom, jak byl Leahův meč začarován, jak ho Allanon ponořil do vod Hadeshornu, aby získal Rone Leah zbraň na ochranu Brin Ohmsfordové. „Kouzlo se skrývalo v ostří. Padishare,“ skončil. Jenom s námahou zůstával klidný. „Když se jednou rozbije, nejde spravit. Kouzlo je ztraceno.“
Padishar se nedůvěřivě zamračil a pak pokrčil rameny. „No, stalo se tak pro dobrou věc, horale. Koneckonců nám meč zachránil život. To není k zahození.“
Morgan se na něj bolestivě podíval. „Nerozumíš tomu. Mezi mečem a mnou bylo pouto. Když se meč zlomil, jakoby se to stalo i mně! Vím, že to nedává smysl — ale přesto v tom je. S kouzlem se ztratila i část ze mě.“
„To si teď jenom něco namlouváš, kamaráde. Kdo může tvrdit, že se to nezmění?“ Padishar se na něj povzbudivě usmál. „Na čas se o tebe postarám. Jak se říká, ať se rány zhojí.“
Morgan ztratil chuť k jídlu. Odložil sousto a přitáhnul si kolena k hrudi. Zůstal potichu, nedbal na to, že vůdce psanců čeká na odpověď. Myslel na skutečnost, že od chvíle, kdy se rozhodli jít zpátky, do Jámy najít ztracený Shannarův meč, se jim vůbec nic nedaří.
Padishar podrážděně nakrčil obočí. „Musíme jít,“ oznámil náhle a vstal. Když se Morgan nepohnul, řekclass="underline" „Teď mě, horale, poslouchej. Jsme naživu a naživu zůstaneme, meč sem, meč tam, a já ti nedovolím, aby ses choval jako nějaká polomrtvá loutka...“
Morgan vyskočil na nohy. „Stačí, Padishare! Nepotřebuji, aby ses o mě strachoval!“ Jeho hlas byl hrubší než chtěl, ale hněv, který cítil, nedokázal zakrýt. Jeho vztek si rychle našel cíl. „Proč se nebojíš třeba o ty z údolí? Nemáš potuchy co se s nimi stalo? Proč jsme je tam nechali?“
„Aha.“ Odvětil jemně. „Tak to tě opravdu žere, co? Poslouchej, horale, ti dva z údolí se nejspíš mají líp než my. Viděli nás jak vycházíme z věže, pamatuješ? Federace není tak hloupá, aby přehlédla zprávu o tom co se stalo, A dva takzvaní strážní jim chybí. Mají náš popis. Kdybychom se nedostali z města hned, nejspíš bychom se z něj nedostali vůbec!“
Bodnul do horala prstem. „Na druhou stranu, naši mladíci — nikdo je neviděl. Nikdo je nepozná. Kromě toho se nalézají pod ochrannými křídly Damson, která je má za úkol dopravit na Výběžek. Až bude mít příležitost, lehce je z Tyrsisu dostane.“