Poslední slova předpokládaly několik neověřených domněnek, ale ani Coll ani Damson se o nich nezmínili. Par cítil na čele krůpěje potu. Chystal se navrhnout něco velice děsivého.
Polkl. „Na druhou stranu se dostanu po provazovém mostě mezi Věží a starým palácem.“
Coll rozhodil ruce. „Ty máš v úmyslu jít už potřetí do Věže?“ vykřikl na nejvyšší míra rozhořčeně.
„Abych odvrátil pozornost, chci použít lest...“
„Dočista jsi se pomátnul? Další léčka už nevyjde! Tentokrát tě odhalí! Vyslídí tě během dvou sekund, když...“
„Colle!“ I Parovi došla trpělivost.
„Má pravdu,“ řekla tiše Damson Rhee.
Par se na ni otočil a pak se zarazil. Trhnul sebou zpátky k bratrovi. Zrudlý, ale mlčenlivý Coll ho vyzval ať mluví. Par zakroutil hlavou. „Půjde to jinak.“
Coll vypadal najednou unaveně. „Ve skutečnosti to jinak nepůjde.“
„Možná, že půjde,“ tentokrát hlubokým hlasem promluvila Damson. „Když v časech Balinora Buckhannaha obléhaly Tyrsis armády Černého mága, dostaly se do města dvěma způsoby — přední branou a podruhé chodbami pod městem a útesy, které spojovaly starý palác s jeho sklepy. Ty chodby by mohly ještě existovat a měli bychom tak do strže přístup od paláce.“
Coll zakroutil očima, v jeho tváři bylo vidět znechucení. Od Damson očekával něco lepšího.
Par váhal a pak opatrně řekclass="underline" „Stalo se to před více než čtyřmi sty lety. Ačkoliv o nich často vyprávím příběhy, úplně jsem na ty chodby zapomněl“ Znovu zaváhal.
„Víš, kde se nalézají, jak se do nich dostat nebo jestli se jimi dá ještě projít?“
Damson pomalu vrtěla hlavou a přitom přehlížela jak se Collovi radostně zvedá obočí. „Ale znám někoho, kdo by to mohl vědět. Když s námi bude chtít mluvit,“ řekla. Pak zachytila Collův pohled a opětovala ho. Ve tváři se jí zračila jakási jemnost, která Para překvapila. „Všichni máme právo na vlastní volbu,“ zakončila tiše.
Collovy oči vypadaly ztrápeně. Par si bratra chvilku prohlížel, přemítal, jestli mu má něco říct a pak se náhle obrátil k Damson. „Vezmeš mě k němu — dnes večer?“
Vstala a mladíci z údolí jí následovali. Vypadala mezi nimi malá a křehká; ale Par věděl, že to je klamný dojem. Než se ozvala, zdálo se, že uvažuje. „Záleží na tobě. Nejdřív mi musíš něco slíbit. Na cestu do jámy s sebou vezmeš Colla i mě.“
Zavládlo ohromující ticho. Nedalo se odhadnout, který z bratrů vypadá překvapeněji. Damson jim nechala chvíli na vzpamatování a pak řekla Parovi, „Obávám se, že nemáš na vybranou. Nemohu jinak. Domníval by jsi se, že to tak musí být a nechal nás tady v bezpečí — což by byla ta nejnerozumnější věc. Potřebuješ nás.“
Pak se obrátila na Colla. „A my tam musíme s ním. Colle. Cožpak to nevidíš? Jinak to nikdy neskončí, ani nadvláda Federace, ani zlo Přízraků, ani nemoc, která zemi nakazila. Někdo s tím musí skoncovat. Ale my nesmíme nechat, aby se o to pokusil sám. Udělám cokoli, abychom mu pomohli, protože je to i náš boj. Nemůžeme jen sedět a čekat až se někdo objeví a pomůže nám. Nikdo nepřijde. Jestli jsem se v životě něco naučila, tak je to tohle.“
Čekala a střídavě se dívala na oba dva. Coll vypadal zmateně, jakoby musela existovat ještě nějaká jiná, schůdnější varianta, ale za živého boha nevěděl jaká. Rychle pohlédl na Para a znovu se odvrátil. Par vypadal zaskočeně, pohled upíral na podlahu a jeho tvář postrádala jakýkoli vyraz.
„Je to tak špatné, že opravdu nemám na vybranou, musím jít,“ řekl nakonec.
„Horší než špatné,“ zamumlal Coll.
Par si ho nevšímal a díval se na Damson. „Co když se ukáže, že dovnitř mohu jen já?“
Damson k němu přistoupila, vzala jeho ruce do svých a stiskla je. „To se nestane. Ty víš, že ne.“ Naklonila se k němu a jemně ho políbila. „Dohodnuto.“
Par se zhluboka nadechl a cítil, jak se v něm vzdouvá děsivý pocit nevyhnutelnosti. Coll a Damson Rhee — když se vypraví za Mečem riskuje životy obou. Uvědomoval si svou obrovskou tvrdohlavost, nezkrotitelnost hraničící až s hazardem; dostal se do pasti vlastní ctižádosti a ambicí. Nebyl důvod věřit, že je jeho vytrvalost všechny nezabije.
Vzdej to, zašeptal zuřivě sám k sobě. Prostě odejdi.
I v tomto okamžiku věděl, že nemůže.
„Souhlasím,“ řekl.
Nastalo ticho. Coll k nim vzhlédl a pokrčil rameny. „Dohodnuto,“ ozval se tiše.
Damson se natáhla, aby se dotkla Parovy tváře a pak odstoupila ke Collovi a objala ho. Když jeho bratr objal ji. Para to víc než překvapilo.
Kapitola 25
Za soumraku druhého dne Padishar Creel a Morgan Leah konečně dorazili na Výběžek. Oba byli vyčerpaní.
Od okamžiku, kdy opustili Tyrsis, neustále cestovali. Zastavovali se jen aby se najedli. Předešlou noc spali necelých šest hodin. Postupovali by mnohem rychleji a snadněji, kdyby Padishar netrval na tom, že za sebou musí dokonale zamést stopy. V Parmském hvozdu, neustále křižoval cesty, protahoval je stržemi, údolími řek, přes kdejaký kámen. Jako ostříž celou tu dobu sledoval krajinu kolem.
Morgan si myslel, že je až příliš opatrný. Když mu došla trpělivost, řekl mu to. „Hrome. Padishare, plýtváme časem! Co si myslíš, že tam vzadu je?“
„Nic, co bychom měli vidět, kamaráde,“ odpověděl jeho společník tajemně.
Večer byl dusný, vzduch těžký a nehybný. Na horizontu, kde se usadil rudý kotouč slunce se obloha zatahovala. Z koše, který je vytahoval vzhůru k vrcholu Výběžku, viděli, jak v lesích pod nimi začínají stíny noci zaplňovat poslední světlá. Kolem nich otravně bzučel hmyz přilákaný potem jejich těl. Žár dne ležel na celé zemi jako dusivý příkrov. Padishar stále pozoroval výhled na jih směrem k Tyrsisu, jakoby si byl jist, že je něco pronásledovalo. Morgan se díval s ním, ale opět nic nezahlédl. Velký muž pokýval hlavou. „Nic nevidím,“ zašeptal. „Ale něco přichází.“
Více se k tomu nevracel a horal se ho neptal. Morgan se cítil unavený, měl hlad a věděl, že ať udělali s Padisharem cokoli, rozhodně to nestačilo. Dostali se k cíli a udělali všechno co bylo v lidských silách aby zametli své stopy. Strachem nic nezískají. Morgan cítil, jak mu kručí v břiše a myslel na nadcházející večeři. Dnešní oběd znamenal jen malé rozptýlení — pár kořínků, okoralý chléb, tvrdý sýr a trocha vody.
„Chápu, že psanec k životu nic nepotřebuje, ale mohl jsi to vymyslet trochu lépe!“ stěžoval si.
„Ó, jistě, kamaráde!“ odpověděl vůdce psanců. „A příště se změníš v hrobaře a já mrtvolu!“
Rozepře odsunuly stranou — sice na ně nezapomněli, ale dokázali se na ně dívat s nadhledem. Pět minut potom co se odehrála pustil Padishar výměnu názorů z mysli a Morgan na konci dne usoudil, že je všechno zase v pořádku. Vážil si toho muže — drzé a rozhodné způsoby byly blízké horalovým. Obdivoval jistotu, která z něho vyzařovala a lehkost s jakou dokázal přesvědčit ostatní. Představoval rozeného vůdce. Padishar Creel vládnul nepopiratelnou silou: přesvědčovala lidi aby ho následovali. Padishar si zároveň uvědomoval, že svým přívržencům musí také něco dávat. Věděl jakou Morgan sehrál úlohu, když přivedl mladíky z údolí na sever a uznal oprávněnost jeho obav o jejich bezpečí. Po jejich hádce se k tomu ještě několikrát vrátil. Ujišťoval Morgana, že Para a Colla Ohmsfordovy nikdy neopustí. Zjistí, zda jsou v bezpečí. Přes rýpavé podezření, že Padishar Creel nikdy nesplní co slíbí, měl Morgan složitého a charismatického vůdce psanců doopravdy rád.