„Slyšeli jste?“ zeptal se tiše Padishar, když zmizeli ve stínu. Nad hlavou jim mihotaly hvězdy a poslední paprsek denního světla se vytratil. „Rozuměli jste všemu?“
„Každému slovu,“ odpověděl Chandos a Morgan mlčky přikývl.
„Pět tisíc mužů! Hrome! S takovou silou bychom se mohli postavit celé Federaci!“ Padishar byl u vytržení. „Hnutí může svolat dva tisíce mužů a trpaslíci ještě víc! Hrome!“
Udeřil pěstí do otevřené dlaně a pak se natáhnul a srdečně poplácal Chandose i Morgana po zádech. „Je na čase, aby se něco začalo dařit, nemyslíte hoši?“
Morgan večeřel o samotě u stolu poblíž ohně. S vůněmi, linoucími se z několika kotlíku se mu vrátila i chuť, kterou ztratil po konzumaci trollího mléka. Padishar s Chandosem probírali události, ke kterým došlo během nepřítomnosti vůdce psanců. Toho se Morgan účastnit nemusel. Porozhlédl se po Steffovi a Teel. Ani jednoho nespatřil. Když dojedl, objevil se Steff ze tmy a dřepl si vedle něj.
„Jak to šlo?“ zeptal se zběžně trpaslík aniž by pozdravil a jeho sukovité ruce objaly korbel s pivem, který si přinesl. Vypadal překvapivě unaveně.
Morgan stručně vyprávěl o událostech minulého týdne. Když skončil, Steff si mnul skořicovou bradu a poznamenaclass="underline" „Všichni máte štěstí, že jste naživu.“ Jeho zjizvená tvář působila divoce; polostín v ní vyrýval ještě hlubší čáry. „Zatímco jste byli pryč, děly se tu zvláštní věci.“
Morgan odsunul talíř, pohlédl na něj a čekal.
Trpaslík si odkašlal. Než promluvil, rozhlédl se kolem. „Teel onemocněla ve stejný den, kdy jste odešli. Kolem poledne ji našli zhroucenou na útesu. Dýchala, ale nepodařilo se mi ji probudit. Vzal jsem ji dovnitř, zabalil do dek a většinu týdne jsem u ní proseděl. Nemohl jsem nic udělat. Jen tam bezvládně ležela.“ Zhluboka se nadechl. „Myslím, že jí někdo otrávil.“
Ústa se mu zkřivila. „Připadá mi to pravděpodobné. Mnozí lidé v linutí nemají pro trpaslíky pochopení. Nakonec se probrala, zvracela a jen stěží se slabostí mohla pohnout. Aby se jí vrátila síla a nakonec i vědomí, krmil jsem jí polévkou. Nepamatuje si, co se jí stalo. Poslední na co si vzpomíná je něco o Hirehoneovi...“
Morgan zalapal po dechu a to Trpaslíka zarazilo. „Víš o tom něco, Morgane?“
Morgan slabě přikývl. „Možná. Myslím, že jsem viděl Hirehona po našem příchodu do Tyrsisu potom. Neměl tam co dělat a tak jsem si myslel, že jsem se spletl. Už si tím nejsem tak jistý. Někdo nás zradil Federaci. Mohl to být Hirehone.“
Steff zavrtěl hlavou. „To se mi nezdá. Proč zrovna Hirehone? Mohl nás vydat ve Varfleetu. Na co čekal?“ Posunul své podsadité tělo. „A Padishar mu naprosto věří.“
„Možná,“ zamumlal Morgan a usrkl pivo. „Ale Padishar se na něj ptal, hned jak jsme se vrátili.“
Steff se na okamžik zamyslel a pak změnil téma. „Ještě něco. Před dvěma dny našli strážné z noční hlídky u výtahu mrtvé s proříznutými hrdly. Ani stopa po jejich vrahovi.“ Odvrátil pohled a pak se na něj znovu podíval. Oči mu potemněly. „Všechny koše byly vytažené, Morgane.“
Zírali jeden na druhého. Morgan se zamračil. „Takže pachatel byl už nahoře?“
„Nevím. Vypadá to tak. Ale jaký k tomu měl potom důvod? A zvenčí se to nikdo být nemohl. Koše ležely na svém místě, takže dolů nikdo nesestoupil.“
Morgan se zahleděl do stínu a přemýšlel. Žádná odpověď nepřicházela. Steff se zvedl. „Myslel jsem, že bys to měl vědět. Čekám, že Padishar se to dozví od vlastních lidí.“ Vypil obsah korbele. „Musím se vrátit k Teel; po tom co se stalo ji nerad nechávám o samotě.“ Podrbal se na čele a zašklebil se. „Au já se necítím zrovna dobře.“
„Dobrá, vrať se,“ řekl Morgan a také se zvedl. „Přijdu se na vás ráno podívat. Zoufale se už potřebuju vyspat.“ Odmlčel se. „Víš o trollech?“
„Jestli o nich vím?“ Steff se ušklíbl. „Už jsem s nimi mluvil. Axhind a já máme leccos společného.“
„Dobře, dobře. Další záhada. Povíš mi o tom zítra, souhlasíš?“
Steff odcházel. „Zítra.“ Dolehlo k Morganovi ze tmy. „A radši si dávej pozor, horale.“
V tom měl Morgan Leah dostatečně jasno.
Tvrdě prospal celou noc a probudil se odpočatý. Ranní slunce se vyšplhalo nad vrcholky stromů a začalo hřát. V táboře psanců bylo rušno, víc než obvykle. Morgana zajímalo co se děje. Na okamžik ho napadlo, že se vrátili přátelé z údolí, ale vzápětí tu možnost zavrhl. V takovém případě by ho jistě probudili. Oblékl se, obul, sroloval deku, umyl se, najedl a potom se vydal na okraj srázu. Tam spatřil Padishara oblečeného do zářivě rudého oděvu jak vykřikuje rozkazy a posílá muže na všechny strany.
Když k němu horal zamířil, vůdce psanců se ohlédl a zabručel. „Doufám, že tě hluk nevzbudil.“ Otočil se, aby vykřikl rozkazy na skupinu mužů u výtahů a pak pokračoval normálním hlasem, „nesnesl bych pomyšlení, že jsme tě vyrušili.“
Morgan si něco zamumlal pod vousy, ale přestal, když uviděl uštěpačný pohled obrovského muže. „Ha, ha. Jen si dělám legraci, horale,“ konejšil ho. „Nezačínejme den tím, že vykročíme levou nohou. Čeká nás hodně práce. Vyslal jsem zvědy, aby proslídili Parmský hvozd. Musím se ujistit, že mě tušení oklamalo a nikdo nás nesledoval. Poslal jsem i pro Hirehona. Uvidíme. Axhind a jeho lidé zatím čekají. Bylo mi řečeno, že trollové tady nahoře jsou blízcí příbuzní. Včera jsme se jen oťukávali. Dneska si promluvíme o konkrétních krocích, které je třeba udělat. Přidáš se k nám?“
Morgan se připojil. Upevnil si k pasu pochvu se zbytky Leahova meče, který nosil víceméně ze zvyku a následoval Padishara po srázu zpátky do tábora, kde už čekali shromáždění trollové. Po cestě se zeptal, jestli se Padishar nedozvěděl nějaké zprávy o Parovi s Collem. Nedozvěděl. V očekávání se rozhlédl po Steffovi a Teel, ale ani jednoho nespatřil. Rozhodl se, že je najde později.
Když došli k trollům, Axhind objal vůdce psanců a s horalem se pozdravil vážným kývnutím a železným stiskem ruky. Pokynul jim, aby se posadili. Za chvilku se objevil Chandos s několika společníky, které Morgan neznal. Debata mohla začít.
Trvala po celý zbytek dopoledne a podstatnou část odpoledne. Morgan opět nerozuměl jejich hovoru a Chandos se tentokrát do jednání přímo zapojil, takže se o něho nemohl starat. Nicméně Morgan pozorně poslouchal pozoroval gesta a pohyby medvědích trollů a snažil se vyčíst co se asi odehrává za obličeji bez výrazu. Příliš se mu to nevedlo. Připomínali velké pařezy, které někdo oživil a dal jim lidskou podobu. Tím jim umožnil pohybovat se. Jediný jejich projev života spočíval v tom, že se dívali. A pokud promluvili, byli skoupí na slovo, dokonce i Axhind. Maximálně se snažili šetřit silou. Morgana napadlo, jak asi bojují? Nejspíš si na to dokázal i odpovědět.
Slunce putovalo po obloze. Světlo měnilo jas, krátilo a prodlužovalo stíny. Den se naplnil horkem, které nehybně leželo. Všichni se neustále snažili najít příjemnější místo k odpočinku. Udělali si krátkou přestávku na oběd, přípitek pivem a vínem a padla i krátká zmínka o horalovi, která se týkala rozsahu podpory, kterou hnutí získalo. Morgan moudře mlčel. Věděl, že je tady, aby je podpořil a ne aby odporoval.
Když se objevil udýchaný a zděšený běžec, odpoledne už pokročilo. Padishar ho zahlédl, otráveně se zamračil a omluvil se. Pozorně vyslechl běžcovu zprávu, pak se podíval na horala a pokynul mu. Morgan spěšně vstal.
Zatímco k nim Morgan došel. Padishar běžce propustil. „Našli Hirehona,“ řekl mírně a klidně. „U západního okraje Parmského hvozdu, blízko stezky po které jsme se vraceli. Je mrtvý.“ Uhnul pohledem. „Hlídka, která ho našla tvrdí, že vypadal, jako rozporcovaný na kousky.“