Zamračil se. Napadlo ho, že zrady začaly již dříve.
Za předpokladu, že někdo poslal Žravce, aby je vystopoval ve Vlčích hřbetech a promluvil si s Přízrakem na Tofferském hřebenu, kde pavoučí skřeti unesli Para, doprovázela je zrada celou cestu do Posledního přístavu. A jak je někdo mohl sledovat z Posledního přístavu?
Tu možnost ihned zavrhl. To nebylo v silách nikoho.
V tom je víc, než jen tahle hádanka. Zahlédl Hirehona v Tyrsisu a toho někdo později zavraždil v Parmském hvozdě. Nesměl zapomenout na usmrcenou hlídku u vytažených zdviží. Co měly tyhle události společného?
Několik minut se snažil všechny ty úlomky srovnat v mysli a čekal, že ho něco napadne. Z temnot Parmského hvozdu se ozýval křik nočních ptáků. Do tváře mu vanul teplý a vonný vítr. Když nic nového nepřicházelo, vzal všechny ty úlomky a snažil se je uspořádat tak, aby zlé hádanky vytvořily srozumitelný obraz. Čas kolem něj tiše plynul. Úlomky do sebe nechtěly zapadnout.
Něco mu chybělo.
Promnul si ruce. Zkusí to jinak. Zapomene na všechno, co se nehodí a uvidí, co zbylo. Dlouze se nadechl a uvolnil se.
Nikdo je nemohl sledovat. Rozhodně ne celou dobu. Takže zrádce mají ve vlastní řadě. Je to někdo z nich. A jestli ten má na svědomí i Žravce a Přízraky, všechno, co se stalo od chvíle, kdy dorazili do tábora psanců, musí to být někdo z jejich původní malé společnosti. Par. Coll, Steff. Teel nebo on sám? Na chvilku se vrátil k Teel. O ní toho věděl nejméně. Nemohl se přinutit pomyslet na to, že zrádce je buď jeden z mladíků z údolí nebo Steff. Ale proč by to měla být zrovna Teel? Netrpěla přinejmenším stejně jako Steff?
Co s tím vším měl společného Hirehone? Proč někdo zabil muže z hlídky u výtahu?
Zarazil se. Někdo se chtěl tajně dostat buď dovnitř anebo ven z tábora psanců. Dávalo to smysl. Ale výtahy byly nahoře. Chtěl se tedy dostat do tábora, aby tak zůstala jeho totožnost utajena.
Zápasil s těmi možnostmi. Všechny se vracely zpátky k Hirehoneovi. Hirehone byl klíč. Co když v Tyrsisu viděl Hirehona? A ten je skutečně prozradil Federaci? Ale Hirehone se po svém odchod nikdy na Výběžek nevrátil. Jak tedy mohl zabít hlídku? A proč by potom někdo zabíjel jeho? Kdo? Co když bylo zrádců víc? Hirehone a kdo další?
Něco do sebe zapadlo.
Když mu ta myšlenka prolétla hlavou. Morgan Leah sebou trhnul. Kdo tu byl nepřítel? Opravdový nepřítel? Ne Federace. Skutečný nepřítel byly Přízraky. Neřekl jim to snad Allanon? Nevaroval je před nimi? A Přízraky na sebe mohly vzít podobu i hlas kohokoliv. Přinejmenším některé. To tvrdil Cogline.
Morgan cítil jak se mu zrychluje tep a tváře hoří vzrušením. Tady nešlo o živého člověka. Tady šlo o Přízraky! Úlomky hádanky do sebe najednou začaly zapadat. Přízrak se mezi ně mohl vetřít aniž by o tom věděli. Přízrak na ně mohl zavolat Žravce, poslat zprávu jinému Přízraku na Tofferský hřeben, dostat se do Tyrsisu dřív než Padisharova skupina, zjistit co mají v úmyslu a dostat se odtud dřív než se vrátili. Přízrak se jim mohl dostat až k tělu. A mohl vypadat jako Hirehone. Ne, to mohl být Hirehone! Přízrak ho potom, co mu posloužil, mohl zabít a zabil i hlídku u výtahu, protože mohla prozradit, že ho viděla, ať už měl tvář kohokoli. Nahlásil polohu výběžku armádě Federace a dokonce jí vyznačil cestu po které jít!
Kdo? Zbývalo jen určit to...
Morgan pomalu klesl na kmen za sebou a na hádanku znal odpovědět. Věděl kdo. Steff nebo Teel. Musel to být jeden z nich. Spolu s ním byli jedinými Členy společnosti od samého začátku, od Posledního přístavu na Výběžek, do Tyrsisu a zpátky. Teel vypadala podivně téměř celou dobu v Tyrsisu. Jenom jeden jeden z trpaslíků, nebo spíš Přízrak v něm, měl možnost vyklouznout ven a vrátit se zpátky. Navíc spolu trávili většinu času sami.
Ztuhnul pod váhou podezření, které na něho dopadlo. Na chvíli si myslel, že se zbláznil. Udělal chybu a musí začít znova. Ale nemohl. Věděl, že má pravdu.
Dotíral na něj vítr. Zahalil se hluboko do pláště i přesto, že byl teplý večer. Seděl bez hnutí v bezpečí svého útočiště a pečlivě zkoumal závěry, k nimž došel i úvahy, které ho pomalu dovedly k poznání. V táboře psanců vládlo ticho a on si představil, že je jedinou živou lidskou bytostí v celém obrovském rozlehlém Parmském hvozdu.
Hrome.
Steff nebo Teel.
Instinkt mu prozradil, že zrádce je Teel.
Kapitola 27
Tři dny poté, co se rozhodli jít zpátky do Jámy pro Shannarův meč, je vzala Damson Rhee z kůlny v zahradě do ulic Tyrsisu. Tou dobou už Par hořel netrpělivostí. Chtěl vyrazit hned; tvrdil, že čas je příliš drahocenný. Ale Damson rozhodně odmítla. Trvala na tom, že nebezpečí je ještě příliš veliké. Město stále pročesávalo mnoho hlídek Federace. Museli počkat. Par neměl na vybranou.
Když se konečně rozhodla riskovat a dovolila jim vyjít ven, byla taková noc, za které si rozumný člověk pořádně rozmyslel, jestli vůbec vyrazí do nepohody. Ledově studená tma zahalovala město mlhou a deštěm, který bránil vidět dál než pár stop a jen několik opozdilců procházelo lesknoucími se, prázdnými ulicemi do tepla a pohodlí svých domovů.
Damson je vybavila pršiplášti s kapucou, do kterých se cestou v mlze a tichu zahalili. Jak šli, boty jemně duněly na kamenné cestě. Zvuk se vracel v ozvěnách zpět a naplňoval noc zvláštní nepokojnou kakofonií. Z okapů stékala voda a protékala umělými žlábky. Mlha jim mrazně a nepříjemně útočila na kůži. Postupovali postranními ulicemi, vyhýbali se Tyrsiské silnici a ostatním hlavním ulicím, kde stále hlídkovali vojáci Federace. Odbočovali do úzkých uliček, které připomínaly tunely vyhrabané v bezbarvých, napůl spadlých blocích domů ve čtvrti chudých a bezdomovců.
Chtěli najít Krtka.
„Stejně tak vypadá,“ řekla jim Damson než vyšli. „Všichni mu tak říkají, protože si to přeje. Jestli někdy měl skutečné jméno, pochybuji, že si ho pamatuje. Jeho minulost je pečlivě střežené tajemství. Jako poustevník žije v kanálech a katakombách pod Tyrsisem. Téměř nikdy nevychází ven na světlo. Celý jeho svět je pod městem a nikdo toho o něm moc neví.“
„A jestli stále existují chodby vedoucí z Paláce králů z Tyrsisu, může o nich Krtek vědět?“ naléhal Par.
„Zcela jistě.“
„Věříš mu?“
„Problém není v tom jestli mu věřím, ale jestli se rozhodne věřit on nám. Jak jsem řekla, je to velký samotář. Možná s námi ani nebude chtít mluvit.“
Par prostě prohlásiclass="underline" „Musí.“
Coll mlčel. Za celý den toho moc nenamluvil. Od chvíle, kdy se rozhodli, že půjdou zpátky do Jámy, utrousil stěží pár slov. Zprávu o jejich dalším postupu spolkl jako lék, který ho buď uzdraví, nebo zabije. Čekal, která z těch dvou možností se potvrdí. Vypadalo to, že se rozhodl o té věci dál nedohadovat. Přijal ji jako jejich pošetilost a tak zaujal postoj fatalisty. Přikyvoval Parovu neoblomnému odhodlání. Uzavřel se do pevné a neproniknutelné ulity.
Jako stín se vláčel šerem Tyrsiského večera v Parových stopách a jeho tichá přítomnost spíše znepokojovala než aby se stala přínosem. Par takhle na bratra nemyslel rád, ale nemohl si pomoci. Coll si vybral svou vlastní roli. Nepřijal ani nezavrhnul Parovy úmysly. Ať už to přinese cokoli dobrého nebo zlého, prostě do toho šel.