Damson je zavedla na vrchol kamenného schodiště, protínajícího nízkou zeď spojující dvě temné, prázdné budovy a vydala se dolů do tmy. Par uslyšel téct vodu, ozývalo se hluboké bublání a šplouchání. Pomalu sestupovali po kluzkém kamení. Našli uvolněné zrezlé zábradlí, které jim skýtalo nejistou oporu. Když došli na konec schodiště, zjistili, že jsou na úzkém chodníčku, vedoucím podél stoky. Voda pod nimi přitékala seshora ze smetím ucpaného kanálu, táhnoucího se z ulice.
Damson vzala mladíky do tunelu.
Bylo tam temno a vzduch čpěl a ostře páchl. Damson se zastavila, chvilku šátrala ve tmě a pak vytáhla louči se smůlou na jednom konci. Zapálila jí pomocí kousku křemene. Oheň osvětloval cestu několik kroků před nimi, a tak mohli pokračovat. Ve tmě před nimi bylo slyšet škrábání malých drápků. Ze stropu kapala voda, stékala po zdech a neustále vířila v korytě stoky. Mrazivý vzduch byl bez života.
Došli ke druhému schodišti sestupujícím ještě hlouběji do země. Vydali se po něm. Minuli několik pater a zvuk vody utichl. Škrábání nicméně pokračovalo a chlad je trápil, čím dál víc. Mladíci se zachumlali do svých plášťů. Schody skončily na kraji dalšího chodníčku, užšího než byl ten předtím. Aby mohli pokračovat, museli se přikrčit a vlhko teď vystřídal prach. Postupovali dopředu zatímco minuty ubíhaly. Dostali se hluboko pod město, přímo do středu skály a země, které tvořily plošinu, na níž Tyrsis stál. Oba bratři ztratili jakýkoli smysl orientace.
Když došli na dno suché šachty s železným žebříkem, vedoucím nahoru, Damson se zastavila. „Už to není daleko,“ řekla tiše. „Jen pár set yardů než vylezeme na konec tohohle žebříku. Potom bychom ho měli najít. Nebo on nás. Kdysi dávno mě sem vzal, když jsem mu projevila trochu laskavosti.“ Váhala. „Je velmi mírný, ale také zvláštní. Chovejte se k němu přívětivě.“
Vzala je po žebříku nahoru na plošině, ze které vedlo několik východů. Bylo tu tepleji, méně prachu a vzduch nepáchnul. „Tyhle tunely sloužily jako únikové cesty pro obránce města; některé vedou až na planiny.“ Když si odhrnula rusé vlasy z obličeje, zatřpytily se. „Držte se blízko mě.“
Vydali se jednou z chodeb. Smůla na loučí škvířila a čoudila. Tunel se kroutil a křížil s jinými tunely. Táhnul se přes místnosti vyztužené dřevem. Zmatení bratři ani trochu netušili, kam se mohli dostat. Ale Damson nikdy nezaváhala, věděla přesně kam jít. Buď sledovala značky, o kterých nevěděli, nebo měla v hlavě nějakou mapu.
Nakonec vstoupili do první z několika navzájem propojených místností, komnat s dřevěnými trámy, dlážděnými kamennými podlahami a s goblény na stěnách. Od podlahy ke stropu zaplňovaly prostor kufry se starými šaty, hromady složeného nábytku spojené přezkami, vybavení, téměř zpráchnivělé spisy, kůže, levné šperky a hračky v podobě zvířat všech druhů, tvarů a velikostí. Zvířata byla pečlivě rozestavená. Některá do skupinek, jiná v řadách na policích a pohovkách, další obsadila skříně. Povalovalo se tu několik zrezlých zbraní a košíku upletených z rákosí a sítí.
K trámům nad hlavou a na zdech Byly připevněné olejové lampy naplňující místnost slabým jasem. Kouř ze zapálených světel odcházel průduchy, vedoucími skálou vzhůru.
Mladíci z údolí se zvědavě rozhlédli kolem. Nikdo tam nebyl.
Damson nevypadala překvapeně. Zavedla je do místnosti, které vévodil stůl a osm židlí vytesaných z dubu a lákajících k usednutí. Všechny byly obsazené zvířaty a bratři se na dívku zkoumavě podívali.
„Vyberte si místo, zvedněte zvíře, které na něm sedí a držte ho,“ poradila jim a postoupila kupředu, aby jim šla příkladem. Vybrala si židli, na které odpočíval opelichaný vycpaný sametový králík. Zvedla odrané stvoření, posadila se a pohodlně si ho položila na klín.
Coll jí následoval a s prázdným výrazem ve tváři se zadíval na skvrnu na protější zdi, jakoby se neodehrávalo nic podivnějšího, než vůbec předpokládal. Par váhal, pak se také posadil a jeho společníkem se stalo něco, co mohlo být jak pes, tak kočka. Cítil se trochu směšně.
Pak seděli a čekali. Mlčeli a snažili se na sebe nedívat. Damson začala zcela mechanicky hladit opelichaný hřbet svého králíka. Coll připomínal sochu. Jak minuty ubíhaly a nic se nedělo, začínala Parovi docházet trpělivost.
Potom jedno po drahém zhasla světla. Par vyskočil, ale Damson rychle vyhrkla: „Seď klidně.“
U vchodu do první místnosti, kterou vešli, zůstalo svítit pouze jediné. Nacházelo se od nich daleko a jeho záře k nim jen stěží dosahovala. Par čekal, až si jeho oči přivyknou na tmu; když prohlédl temnotou, zjistil, že zírá na kulatou, vousatou tvář, která se nečekaně objevila vedle Damson. Dívaly se na něj široce otevřené fretčí oči, pak se obrátily na Colla, zamrkaly a znovu se rozhlédly.
„Přeji ti dobrý večer, Krtku,“ řekla Damson Rhee.
Krtek zvedl hlavu; objevil se krk a ramena. Položil si ruce na stůl. Byl chlupatý, pokrytý temnou srstí. Vyrůstala na každém viditelném místě, kromě nosu, tváří a pruhu čela, lesknoucím se ve slabém světle jako slonovina. Pomalu otočil kulatou hlavu a jeho dětské prsty se semkly ve spokojeném gestu.
„Přeji dobrý večer tobě, líbezná Damson,“ řekl.
Mluvil dětským hlasem, který však zněl podivně, jakoby vycházel ze sudu. Pohledem přebíhal z Para na Colla a naopak.
„Slyšel jsem vás přicházet a rozsvítil jsem světla,“ řekl. „Já světla moc rád nemám, takže když už tady jste, zase jsem je zhasl. Je to v pořádku?“
Damson přikývla. „Úplně.“
„Koho jsi s sebou přivedla na návštěvu?“
„Mladíky z údolí.“
„Mladíky z údolí?“
„Bratry z vesnice daleko na jihu. Para Ohmsforda. Colla Ohmsforda.“
Ukázala na bratry. Oči se mu pohnuly. „Vítejte u mě doma. Dáme si čaj?“
Zmizel, aniž čekal na odpověď. Pohyboval se tak tiše, že ať se Par snažil jak chtěl, ani v naprostém tichu ho neslyšel. Ucítil čaj, ale dokud se před ním neobjevily Šálky, neviděl ho. Dostal dva, jeden normální a druhý malinký. Vypadaly staře. Ozdoba na nich byla zašlá a odřená.
Par se podezíravě díval na Damson, která dala napít z menšího hrnku králíkovi ve svém klíně. „Mají se všechny děti dobře?“ zeptala se konverzačním tónem.
„Docela ano,“ odpověděl Krtek, který se vrátil na své místo. Držel velkého medvěda, kterému nabízel vlastní hrnek. Coll a Par mlčky rituál následovali. „Chalt, víš, znovu zlobil, bere si čaj a cukroví kdy se mu zachce a všechno úplně obrací naruby. Když vyjdu, přes kanály na ulicích a mezery ve zdech, abych se dozvěděl něco nového, nejspíš si myslí, že má právo zařizovat se ke své vlastní spokojenosti. Velmi mě to otravuje.“ Úkosem se na medvěda podíval. „Lida měla zlou horečku, ale teď už se uzdravila. A Westra si pořezala tlapku.“
Par se podíval na Colla a bratr mu pohled opětoval.
„Někdo nový v rodině?“ zeptala se Damson.
„Everlind,“ řekl Krtek. Chvíli na ni zíral a pak ukázal na králíka, kterého držela. „Přišla k nám bydlet před dvěma dny. Tady se jí líbí mnohem víc než na ulicích.“
Par nevěděl, co si o tom má myslet. Krtek zjevně sbíral odhozené věci a nosil je dolů do svého brlohu jako křeček. Pro něho ta zvířata opravdu žila. Par se cítil nesvůj, protože nevěděl, co si o tom má myslet.
Krtek ho pozoroval. „Město si šeptá o něčem, co rozčílilo Federaci — rozvrat, vetřelci, hrozba její vládě. Hlídky na ulicích jsou posílené a stráže u bran prohlížejí každého. Utahují okovy.“ Odmlčel se a pak se otočil k Damson. Téměř dychtivě vyhrkclass="underline" „Tady pod zemí je to lepší, líbezná Damson.“