Damson odložila šálek. „Ten rozruch je částečně důvod proč přicházíme, Krtku.“
Zdálo se, že Krtek neslyší. „Ano, lepší je být pod zemí, v bezpečí v zemi, pod ulicemi a věžemi, kam Federace nikdy nepřijde.“
Damson rozhodně zakroutila hlavou. „Nejsme tu kvůli útočišti.“
Krtek zamrkal a v očích se mu objevilo zklamání. Odložil stranou šálek i zvíře, které držel a zvedl svou kulatou hlavu. „Našel jsem Everlind vzadu v domě muže, který dělá účetního výběrčím daní Federace. V číslech a počítání je rychlý a přesnější než kdokoli jiný se stejnými dovednostmi. Kdysi radil lidem ve městě, ale ti mu nemohli platit tak dobře jako Federace, tak se nechal zaměstnat od ní. Celý den pracuje v úřadě a pak jde domů k rodině, za ženou a dcerou, které Everlind dřív patřila. Minulý týden muž koupil své dcerce novou hračku, kočičku s hedvábnou bílou srstí a zelenými knoflíky místo očí. Koupil ji za peníze které mu dala Federace z toho, co vybrala. Potom jeho dcerka Everlind vyhodila. Nová kočička jí připadala mnohem hezčí, aby k ní mohla vzhlížet.“
Podíval se na ně. „Ani otec ani dcera nechápou čeho se vzdali. Každý vidí jen co je na povrchu a nic z toho, co je pod ním. To je nebezpečí života na zemi.“
„Ano,“ klidně s ním souhlasila Damson. ,.Ale my, kteří tam chceme dál žít, právě tohle musíme změnit.“
Krtek si znovu propletl ruce a přitom se ponořil do svých vlastních myšlenek. Místnost připomínala zátiší, ve kterém Krtek a jeho návštěvníci seděli mezi odpadky jiných životů.
Krtek znovu upřel pohled na Damson. „Krásná Damson, co si přeješ?“
Damson se napřímila a odhodila zpátky neposlušné kadeře ohnivých vlasů. „Pod Palácem králů z Tyrsisu procházely kdysi tunely. Pokud tam ještě jsou, potřebujeme se do nich dostat.“
Krtek ztuhl. „Pod palácem?“
„Pod palácem do Jámy.“
Nastalo dlouhé ticho. Krtek na ni bez jediného mrknutí oka zíral. Jeho ruce téměř nevědomě sáhly po zvířeti, které předtím držel. Něžně ho poplácal. „V Jámě jsou věci z nejtemnějších nocí i myslí.“ řekl mírně.
„Přízraky,“ řekla Damson.
„Přízraky? Ano, to jméno se k nim hodí. Přízraky.“
„Viděl jsi je. Krtku?“
„Viděl jsem všechno, co žije ve městě. Jsem jako oči města.“
„Vedou do Jámy nějaké tunely? Mohl bys nás tam vzít?“
Krtkova tvář ztratila vyraz, stáhla se od kraje stolu a zmizela ve stínu. Par se na chvíli domníval, že utekl. Ale on se jen schovával v bezpečí tmy, aby zvážil jejich požadavek. Vzal si s sebou i zvířátko. Dívku s mladíky z údolí zanechal o samotě, jakoby opravdu zmizel. Trpělivě čekali a mlčeli.
„Řekni jim, jak jsme se setkali,“ promluvil náhle Krtek ze svého úkrytu. „Vyprávěj jim to.“
Damson se poslušně obrátila na mladíky z údolí. „V noci jsem šla jedním z parků, právě končil večer a na obloze začínaly svítit hvězdy. Bylo léto a vzduch voněl svěží trávou a květinami. Na chvilku jsem si sedla na lavičku a vedle mě se objevil Krtek. Viděl mě kouzlit na ulicích, díval se na mě nejspíš z nějakého úkrytu pod nimi. Zeptal se mě, jestli bych nějaký trik neukázala jen jemu. Uměla jsem jich několik. Požádal mě, abych se příští noc vrátila a já přišla. Týden jsem chodila každou noc, až mě nakonec vzal do podzemí a ukázal mi svůj domov a rodinu. Stah se z nás přátelé.“
„Dobří přátelé, líbezná Damson. Nejlepší přátelé.“ Krtkova tvář vykoukla ze stínu. Měla vážný výraz. „Nemohu odmítnout nic o co mě požádáš. Ale přál bych si, abys zrovna tohle po mě nechtěla.“
„Je to důležité, Krtku.“
„Ty jsi důležitější,“ odpověděl Krtek stydlivě. „Bojím se o tebe.“
Pomalu se k němu natáhla a dotkla se hřbetu jeho ruky. „Nic se mi nestane.“
Krtek čekal dokud ruku neodtáhla. Potom tu svoji rychle schoval pod stůl. Mluvil neochotně. „V celé skále pod Palácem králů z Tyrsisu jsou tunely. Jsou spojeny se zapomenutými sklepy a žaláři. Některé z nich vedou i do Jámy.“
Damson přikývla. „Potřebujeme, abys nás tam zavedl.“
Krtek se zachvěl. „Budou tam temné bytosti. Co když nás objeví? Co budeme dělat?“
Damson upřela pohled na Para. „Tenhle mladík také používá kouzlo, Krtku. Ale není to jako moje triky pro pobavení, je to skutečné kouzlo. Nebojí se Přízraků. Ochrání nás.“
Par cítil, jak se mu při těch slovech sevřel žaludek. Slyšel sliby, o kterých hluboko uvnitř věděl, že by jim nemusel dostát.
Krtek si ho znovu prohlížel. Zamrkal temnýma očima. „Dobře tedy. Zítra půjdu do tunelů a zjistím, jestli jsou ještě průchodné. Přijďte znovu v noci a jestli bude cesta volná, vezmu vás tam.“
„Díky Krtku,“ řekla Damson.
„Dopijte čaj,“ řekl tiše Krtek a nedíval se na ni.
Seděli mlčky ve společnosti zvířátek na hraní a dopíjeli své šálky.
Když opustili bludiště podzemních chodeb a stok a proklouzli prázdnými ulicemi města, stále ještě pršelo. Vedla je Damson. Jako kočka, které vlhko nevadí, nemohla zabloudit ani v mlze. Zavedla mladíky z údolí zpátky do kůlny za zahradnickým krámkem a nechala je tam, aby se vyspali. Slíbila jim, že se pro ně odpoledne vrátí. Musela nejdřív něco udělat.
Par s Collem ale nespali. Místo toho čekali, seděli u oken a dívali se ven do závoje husté mlhy plné bytostí, odrážející světlo přicházejícího dne. To už přicházelo ráno a na východě se vyjasňovala obloha. V kůlně byla docela zima. Bratři se zachumlali do dek a snažili se zapomenout na nepohodlí i znepokojující myšlenky na to, co je čeká.
Žádný z bratrů dlouho nepromluvil. Nakonec Parovi došla trpělivost a zeptal se: „Na co myslíš?“
Coll se na chvilku zamyslel a pak prostě pokýval hlavou.
„Myslíš na Krtka?“
Coll si povzdechl. „Taky.“ Nahrbil se pod svou dekou. „Měl bych mít strach z toho, že svěřím svůj život do rukou chlapíka, který žije pod zemí s odpadky jiných lidí a společnost mu dělají zvířátka na hraní, ale nemám. Netuším, proč to tak je. Domnívám se, že přesně zapadá mezi všechny ty podivnosti, s kterými jsme se setkali v několika posledních týdnech, od chvíle kdy jsme opustili Varfleet. Určitě nevypadá o nic bláznivěji.“
Par mlčel. Na to se nedalo nic říct. Znal bratrovy pocity. Přitáhl si k sobě pokrývku deku a zavřel oči. Přál si, aby už čekání skončilo a nastal čas jít. Nenáviděl čekání.
„Proč se nevyspíš?“ slyšel Colla.
„Nemůžu,“ odpověděl. Znovu otevřel oči. „Proč si neodpočineš ty?“
Coll pokrčil rameny. Zdálo se, že ho to stálo značné úsilí. Coll se nevyznal sám v sobě. Bořil se v houstnoucí bažině okolností a událostí a věděl, že by se z ní měl vymotat. Snažil se najít pevnou půdu pod nohama, ale nedařilo se mu to.
„Colle proč mě to nedovolíš udělat samotného?“ zeptal se náhle Par. Bratr na něj pohlédl. „Vím, že už jsme se o tom bavili; nenamáhej se mi to připomínat. Ale proč ty? Není žádný důvod proč bys měl jít se mnou. Vím, co si myslíš o mém rozhodnutí. Možná máš pravdu. Proto by si měl zůstat a počkat na mě.“
„Ne.“
„Ale proč ne? Postarám se o sebe.“