Coll na něj zíral. „Skutečnost je taková, že nepostaráš,“ řekl tiše. Jeho tvrdé rysy se nedůvěřivě stáhly. „Myslím, že to byla ta nejsměšnější věc, kterou jsem od tebe kdy slyšel.“
Par vztekle vypěnil. „Prostě proto...“
„Během celé téhle expedice, výpravy nebo jak tomu chceš říkat, nebyla ani chvilka, kdy bys od někoho nepotřeboval pomoc.“ Přimhouřil své temné oči. „Rozuměj mi. Neříkám, že jsi byl jediný. Všichni jsme potřebovali pomoc, potřebovali jsme jeden druhého. Dokonce i Padishar Creel. Tak to v životě chodí.“ Zvednul svou silnou ruku a prstem do Para šťouchnul. „Podstatné je, že všichni kromě tebe si to uvědomují. Ale ty se stále snažíš hrát si na svým vlastním písečku. Domníváš se, že víš všechno nejlíp, znáš odpověď na každou otázku, rozpoznáš všechny možnosti. Spoléháš na nějaký vnitřní pohled, který my postrádáme, a který ti umožňuje rozpoznat to nejlepší. Nevidíš pravdu. Víš proč, Pare? Jsi jako Krtek se svou rodinou a podzemním úkrytem. Jsi úplně stejný. Bez ohledu na to, co je pravda, nebo co si myslí ten druhý, vytváříš si svou vlastní skutečnost.“
Schoval ruku pod pokrývku a znovu si ji přitáhl těsně k sobě. „Proto jdu. Potřebuješ, abych šel. Někdo ti musí vysvětlit rozdíl mezi zvířátky na hraní a těmi skutečnými.“
Znovu se odvrátil a pohlédl ven z okna zmáčeného deštěm, kde si slábnoucí noční stíny stále hrály v mlze.
Parovi ztuhly rysy. Rozčilovalo ho, jak je bratr klidný. „Uvědomuji si ten rozdíl. Colle!“
Coll zavrtěl hlavou. „Ne, neuvědomuješ. Rozhodneš se tak, jak se ti to hodí a tím to hasne. Stejně jako se to stalo v případě Allanonovýho stínu nebo poselství, kterým tě pověřil najít Shannarův meč. I teď je to stejné. Zvířátka na hraní nebo skutečná. Není důležité, jaká opravdu jsou. Problém je v tom, jak je vnímáš.“
Par se rozčílil. „To není pravda!“
„Není? Pak mi odpověz na tohle. Co se stane zítra, jestli se mýlíš? Co když tam Shannarův meč není? Co když na nás Přízraky čekají? Co když píseň přání nepůsobí tak jak si myslíš? Odpověz mi, Pare. Co když se prostě jen mýlíš?“
Par stiskl kraj přikrývky, až mu zbělely klouby.
„Co se stane, jestli se ze zvířátek na hraní stanou skutečná? Co uděláš potom?“ Chvilku čekal a pak pronesclass="underline" Proto jdu také.“
„Jestli se ukáže že se mýlím, co na tom změní tvoje přítomnost?“ rozzuřeně vykřikl Par.
Coll chvíli mlčel. Pak se na něj ještě jednou podíval a věnoval mu malý ironický úsměv. „Opravdu nevíš?“
Znovu se odvrátil. Par si zklamaně kousal rty. Déšť na chvilku zesílil a kapky dopadaly na dřevěnou střechu kůlny s novou silou. Par se cítil malý a vystrašený. Věděl, že bratr má pravdu. Chová se bláznivě a impulzivně. Jeho odhodlání vrátit se do Jámy ohrožuje jejich životy. Ale uvědomoval si, že to na věci nic nemění; musí jít. V tom měl Coll také pravdu; už se rozhodnul a nedá se to změnit. Vedle bratra zůstal sedět vzpřímeně, ale Uvnitř se stáčel do klubíčka a pokoušel se schovat před tvářemi, které se mu zjevovaly.
Pak Coll tiše řekclass="underline" „Mám tě rád, Pare. A myslím, že do toho jdu z toho důvodu, že ty se do toho vrháš rovnou po hlavě,“
Par nechával jeho slova doznívat v nastávajícím tichu. Cítil jak ho hřejí na duši. Když zkoušel promluvit, nešlo to. Dlouze, pomalu a neslyšitelně si oddechl.
„Potřebuju abys šel se mnou, Colle,“ vyhrkl nakonec. „Opravdu.“
Coll přikývl. Potom oba mlčeli.
Kapitola 28
Po setkání s Divousem se Walker Boh vrátil ke Kamennému krbu a většinu týdne uvažoval o tom, co vyslechl. Převažovalo krásné počasí, teplé a slunečné dny, vzduch zaplňovala víme lesních stromů, květin a pramenů. V údolí se cítil v bezpečí; byl ochoten zůstat tu osamocen. Pověst mu poskytovala veškerou potřebnou společnost. Velká kočka ze slatin za ním chodila na jeho dlouhých procházkách, které podnikal. Tiše našlapovala v osamělých stopách, podél mechem porostlých břehů pramenů, mezi staletými mohutnými stromy a její neslyšná přítomnost mu dodávala jistotu. V noci spolu seděli na verandě před chatou, kočka dřímala a muž zíral k obloze na baldachýn měsíce a hvězd.
Vždycky přemýšlel. Nedokázal přerušit tok svých myšlenek. Vzpomínka na Divousova slova ho strašila dokonce i u Kamenného krbu, v jeho domově, kde by ho nic nemělo vyděsit. Slova si v jeho mysli hrála hloupé hry, nutila ho, aby se jim postavil a obhájil si, která z nich jsou vlastně pravdivá. Věděl, že se to stane, už předtím, než za Divousem šel. Že uslyší nejasná a znepokojivá slova, zamotané hádanky a polopravdy, jejichž vlákna vedou k pravdě, kterou hledal, a které mohl rozmotat jen jasnovidec. Věděl to, ale přesto se nedokázal dostatečně připravit.
Věděl hned, kde se Černý elfeín nachází. Jen na jednom místě mohly oči měnit lidi v kámen a hlasy je přivádět k šílenství, místě, kde mrtví leželi v naprosté černotě: Síni králů, hluboko v Dračích štítech. Říkalo se, že Síň králů byla vytvořena dávno předtím, než přišla doba druidů, jako rozlehlý, neprostupný labyrint jeskyní, ve kterém byli pohřbeni panovníci Čtyřzemí. Jednalo se o obrovskou kryptu, zapovězenou živím, chráněnou tmou, sochami zvanými Sfingy, napůl lidmi a napůl stvůrami, které mohly z živých udělat kámen, vílami, bytostmi bez těla, které obývaly část jeskyní zvanou Chodba větrů a jejichž lkaní přivádělo člověka k věčnému šílenství.
A sám Hrob, v němž váček popsaný runami skrývá Černý elfeín, je strážen hadím Valgem.
Přinejmenším byl, jestli je had dosud naživu. Když Allanon za časti Shey Ohmsforda hledal Shannarův meč, odehrála se mezi Valgem a skupinou vedenou Allanonem, strašná bitva. Nečekaně na hada narazili a museli si probít cestu. Pokud Walker věděl, nikdo, nikdy nezjistil, jestli had bitvu přežil.
Kdysi dávno se tam vrátil Allanon. Ale Allanon se o tom nikdy nezmínil.
V každém případě neřešil problém objevit elfeín, ale rozhodnutí, zda se za ním vydat, či nikoli. Síň králů byla nebezpečné místo, dokonce i pro Walkera Boha. Který se bál mnohem méně než obyčejní lidé. Kouzlo, dokonce druidské kouzlo, nemuselo znamenat dostatečnou obranu. A Walkerovo kouzlo zdaleka nedosahovalo moci Allanonova. Walker přemýšlel také o tom, co mu Divous neřekl. Bylo toho jistě víc než co mu odhalil; Divous nikdy neprozradil všechno, co věděl. A právě v tom číhala smrt.
Nesměl zapomenout ani na problém těch vizí. Byly tři a všechny velice znepokojivé. V první stál Walker na oblacích nad malou skupinkou lidí, která přišla k Hadeshornu a za Allanonovým stínem. Jedna ruka mu chyběla, protože tvrdil, že ji radši ztratí, než aby se druidové vrátili. V té druhé způsobil smrt ženy se stříbrnými vlasy, kouzelného stvoření neobyčejné krásy. Ve třetí, jej pevně držel Allanon, zatímco si pro něho přicházela smrt.
V každé z těchto vizí bylo zrnko pravdy a Walker to věděl — dost pravdy, že jí musí věnovat pozornost a ne ji prostě zavrhnout jako Divousovy posměšky. Ty vidiny něco znamenaly; Divous na něm nechal, aby přišel na to co to je.
Walker Boh rozjímal. Dny ubíhaly a žádné odpovědi nepřicházely. Znal jen místo, kde se nalézá Černý elfeín, který se temného strýce stále více zmocňoval. Jako vábnička, přitahující můru do plamene, i když si je vědoma číhající smrti. Přesto letí.
Ani Walker nemohl uniknout. Touha získat chybějící elfeín přemohla jeho rozhodnutí, počkat dokud nerozluští Divousovy hádanky. Opakoval si rozhovor tak dlouho, až se mu z něho dělalo zle. Utvrdil se v přesvědčení, že se z něj dozvěděl všechno, co se dozvědět mohl. Nezbývalo mu nic jiného, než pátrat po Černém elfeínu. Bude to nebezpečné; ale nebezpečí dobře znal. Rozhodl se nebát. Jen být velice opatrný.