Na konci týdne údolí opustil. Vyrazil za úsvitu. Měl na sobě dlouhý kabát do lesa a na zádech mu visel jen batoh se zásobami. Většinu z toho, co bude potřebovat, najde cestou. Putoval na západ do Černavy a neohlížel se, dokud Kamenný krb nezmizel z dohledu. Pověst zůstala doma. Jen velice těžko se s ní loučiclass="underline" Walkerovi by se cítil lépe, kdyby ji měl s sebou. Jen několik živých bytostí by si trouflo napadnout dospělou kočku ze slatin. Ale i na Pověst číhalo mimo bezpečné hranice Východní země nebezpečí. Jinde se nemohla skrýt tak snadno a zároveň jí chybělo její přirozené prostředí. Navíc se celá věc týkala jen Walkera.
Ironie jeho konečného rozhodnutí ho neopouštěla. Zapřísahal se, že nechce mít nic společného s druidy a jejich záležitostmi. S nevolí následoval Para k Hadeshornu. Ze setkání se stínem odešel přesvědčený, že druid si s Ohmsfordovými znovu hraje a využívá je ke svým tajným plánům. V podstatě vyhodil Coglina z vlastního domu a tvrdil, že snaha o zasvěcení do tajů kouzla jeho růst spíše zpomalily než urychlily. Hrozil, že Druidskou historii, kterou mu starý muž přinesl, vezme a hodí ji do nejhlubšího močálu.
Později četl o Černém elfeínu a všechno změnilo. Stále nevěděl proč. Částečně za to mohla jeho zvědavost, jeho nenasytná touha po vědění. Skutečně existoval Černý elfeín? Dokázal vrátit zpět ztracený Paranor? Otázky, na které si musel odpovědět. Vábení jejich tajemství nikdy nemohl odolat. Takové hádanky musel vyřešit a tajemství odkrýt. Bylo zde vědění, které čekalo na odhalení. Skutečný smysl, kterému zasvětil svůj život.
Domníval se, že dokáže rozeznat dobro, a to ho také přimělo jít. I přes dosavadní zkušenosti s druidy věřil, že tak to je i se samotným Paranorem. Pokud se skutečně dal Druidštejn vrátit zpátky, možná to pomůže Čtyřzemí proti Přízrakům. Nemohl se smířit s představou, že když nepůjde, odsoudí rasy k budoucnosti, kterou druidův stín popsal.
Když odcházel, slíbil si, že udělá jen to, co bude nutné a především rozumné. Především zůstane svým vlastním pánem, nikoli hračkou, za kterou ho považoval Allanonův stín.
Zatímco procházel lesní houštinou, letní horko rostlo. Na západě, někde pod Dračími hřbety se hromadily mraky. V horách čekají bouřky.
Prošel Nefritovou soutěskou a pak přes Vlčí hřbety. Do Storlocku mu to trvalo pouhé tři dny. S pomocí Storů si doplnil zásoby a ráno čtvrtého dne vyrazil, aby přešel Pusté pláně. Tehdy ho dostihly bouře. Začalo pomalu a vytrvale pršet a krajina potemněla. Jako přízraky se objevovaly a zase mizely hlídky vojáků Federace na koních a karavany kupců, aniž by ho spatřily. V dálce hřměla bouře. Ve skličujícím horku zněla přidušeně a lenivě jako nespokojené vrčení, které se ozývá prázdnotou.
Na noc se Walker utábořil na Pustých pláních v bavlníkovém hájku. Nenašel tam žádné suché dřevo na podpal. Déšť ho celého promáčel, a tak spal zabalený do svého kabátu a třásl se vlhkem a zimou.
Ráno pršelo méně, mraky zeslábly a slunce skrz ně vysílalo šedé paprsky. Walker pokojně vstal, snědl studený sýr a ovoce. Znovu vyrazil. Před ním rostly zasmušile a temné Dračí štíty. Dosáhl soutěsky, která vedla nahoru do Údolí smutku a k Hadeshornu, cesta do Síně králů.
Večer se zastavil pod příkrovem skály, kde byla země suchá. Našel dřevo, rozdělal oheň, usušil si šaty a ohřál se. Připravoval se na zítřek, kdy nadejde čas vstoupit do jeskyní. Snědl teplé jídlo a pozoroval, jak tma v černém plášti mraků, mlhy a noci postupuje přes pustá místa kolem tábořiště. Chvíli vzpomínal na své mládí a uvažoval, co měl udělat jinak. Znovu začalo pršet a svět za jeho malým ohýnkem zmizel.
Spalo se mu dobře. Nic se mu nezdálo, nic neklidného ho nerušilo. Když se probudil, cítil se odpočatý a připravený na všechno. Věřil si, ale nebyl bezstarostný. Déšť ustal. Chvíli naslouchal zvukům probouzejícího se rána a hledal tajná varování. Žádná neobjevil.
Zahalil se do kabátu, na záda si dal batoh a vyšel.
Zatímco šplhal nahoru, uběhlo ráno. Zbystřil pozornost, pohledem pátral po holých skalách a trhlinách jestli neuvidí pohyb, předznamenávající nebezpečí. Opatrně postupoval a sledoval krajinu před sebou. S rozvahou si -vybíral cestu. Hory před ním připomínaly obrovské, prázdné a tiše spící obry, časem natolik spojené se zemi, že i kdyby se jim nějak podařilo probudit, zjistí, že už se nemohou pohybovat.
Vešel do Údolí smutku. V jeho kotli se třpytila vlhká skála a vody Hadeshornu kypěly jako hustá, zelená polévka. Opatrně ho obešel a nechal za sebou.
Dále svah stoupal a výstup byl namáhavější. Začal se zvedat vítr. Rozháněl mlhu a vzduch projasněl. Mezi Walkerem a zemí zůstal jen šedý strop mraků. Postupně se ochladilo a nakonec mrzlo. Na skále se tvořil led . Do tváře mu v malých poryvech narážel sníh. Ještě těsněji si kolem sebe utáhl kabát a přidal do kroku.
Walkerův postup se zpomalil a dlouho se mu zdálo, jakoby se nepohyboval vůbec. Nerovná stezka byla plná kamení a kroutila se skrz skály. Vítr mu nemilosrdně bušil do tváře a do rukou. Pohazoval si s ním, až hrozilo, že ho strhne zpátky. Hora vypadala stále stejně, nedalo se odhadnout, jak daleko už došel. Přestal vnímat všechno, co neleželo přímo před ním a omezil své soustředění na jednotlivé kroky. Aby se vzdálil chladu, ponořil se hluboko do svého nitra.
Zjistil, že myslí na Černý elfeín, na to jak vypadá, jak působí jeho kouzlo. Hrál si s tou představou v tichu své mysli. Uzavřel se před okolním nepohodlím a postavil tu představu jako maják, svítící na cestu.
V poledne vstoupil do kaňonu, tvořeném širokou mezerou mezi dvěma vrcholy s baldachýnem mraků, otevírajícím se do údolí, na jehož konci začínala úzká, klikatá stezka, ztrácející se ve skalách. Vítr utichl a zbyl z něj jen šepot, ozvěna dýchající v tichu, které ho náhle obklopilo. Hromadila se tu mlha uvězněná vrcholky hor. Walker cítil, jak mráz polevuje. Vystoupil ze svého nitra a znovu zbystřil a napjal pozornost. Pátral po tmavých rozsedlinách a rozích průchodu, kterým procházel.
Stěny ustoupily. Ocitl se na konci cesty.
Před ním ležel vchod do Síně králů, vyhloubený do skalní stěny. Tyčil se jako ohromný žaludek. Jeho klid střežily ohromné kamenné stráže, bojovníci v brnění s ostřím mečů zabodnutým do země. Stráže stály zády k ústí do jeskyně, tváře zjizvené větrem a časem a upínaly na Walkera oči, jakoby opravdu viděly.
Walker zpomalil a nakonec se zastavil. Cestu vpřed zahalovala temnota a ticho. Utichl vítr, jehož ozvěna mu stále zvonila v uších. Mlha zmizela. Dokonce i chlad se změnil v jakousi nehybnou, prázdnou třesavku.
V tom okamžiku Walker ucítil přítomnost nevyhnutelného. Pocit ho zahalil jako drahá kůže. Až do morku kostí, prostupoval jeho tělem. Byl to pocit smrti.
Naslouchal tichu. Pátral v temnotě. Čekal. Nechal svou mysl dosáhnout do prázdna. Nic neobjevil.
Minuty ubíhaly.
Nakonec se Walker Boh odhodlaně napřímil, sebral batoh a znovu vyrazil vpřed.
Na jih od širokého území Zlomu se nad sluncem rozpálenými břehy Mermidonu tyčil Tirfing. Nastávalo suché léto a tráva horkem usychala i tam, kde ji chránil stín. Přímé slunce spalovalo zemi na troud.
Wren Ohmsfordová se posadila a opřela se zády o kmen rozložitého dubu, kousek od místa, kde koně pili z blátivé kaluže. Pozorovala, jak na se západě barví slunce do červena a dotýká obzoru, zatímco den pomalu končí. Záře ji oslepovala tak, že tím směrem neviděla nic. Zastínila si oči. Bylo něco jiného, když se snažila aby ji Garth nenašel dřímat, a snažit se objevit někoho, kdo šel po jejich stopách.