Zamyšleně našpulila rty. Před více než dvěma dny zjistili, že je někdo sleduje. Ve skutečnosti to cítili, protože se pečlivě skrýval. Stále ještě to nevěděli, jestli to je on, nebo ona. Garth se toho rána vydal po stopách zpátky, aby se přesvědčil. Svlékl barevné oblečení a vyměnil ho za zablácený oděv. Začernil si tvář, ruce i vlasy a jako duch se vytratil do horka.
Ať už je sledoval kdokoli, znamenalo to pro něho nepříjemné překvapení.
Přestože den téměř končil, obrovský muž se stále nevracel. Jejich stín je možná chytřejší, než si představovali.
„Co chce?“ dumala.
Ráno položila Garthovi stejnou otázku a on si pomalu přejel prstem po krku. Pokoušela se něco namítnout, ale chyběly jí potřebné argumenty. Mohl je stejně dobře sledovat vrah, jako kdokoli jiný.
Přejížděla pohledem široké východní pláně. Sledování jí znepokojovalo. Víc, než to, když si uvědomila, že to má pravděpodobně něco společného s pátráním po elfech.
Chvíli podrážděně oddechovala rozčílená tím, jak se věci vyvíjejí. Ze setkání s Allanonovým stínem se vracela rozrušená, nespokojená s tím, co slyšela. Nevěděla jistě, co má dělat. Zdravý rozum jí říkal, že požadavek stínu je nesmyslný. Ale šestý smysl, na který tolik spoléhala, jí říkal, že se mílí. Druidové vždy věděli víc než lidé. Jejich varování a starost měly vždy své důvody. Par uvěřil. Nejspíš už pátral po ztraceném Shannarově meči. Zatímco Walker se s nimi rozloučil plný vzteku, zapřísáhlý, že nechce mít s druidy nic společného, jeho hněv po čase vyprchá. Byl příliš rozumný a příliš se kontroloval, než aby všechno hodil jen tak za hlavu. Také ona si to ještě rozmyslí.
Smutně pokývala hlavou. Věřila, že její rozhodnutí je neodvolatelné. Rozhodla se řídit zdravým rozumem a vrátila se s Garthem ke svým lidem. Celou věc s Allanonem a zmizelými elfy odložila stranou. Ale pochyby zůstávaly, otravný pocit, že něco na jejím rozhodnutí nebylo správné. Téměř neochotně se začala na elfy ptát. Nedalo to velkou práci; tuláci cestovali z jednoho konce Západní země na druhý. Vyměňovali to, co vlastnili, za to, co potřebovali. Projížděli vesnice a osady, v kterých žili lidé, se kterými se dalo hovořit. Pátrání po elfech jí nijak nezatěžovalo.
Občas se ptala přímo, jindy napůl žertem. Odpovědi, které dostala byly vždy stejné. Elfové už dávno zmizeli, tak dávno, že už nikdo nepamatuje kdy se to stalo. Nikdo nikdy elfa neviděl. Většina si ani nebyla jistá, jestli vůbec někde k vidění mohli být.
Už jen když se ptala, začala se Wren cítit hloupě, uvažovala o tom, že s tím skoncuje. Odešla spolu s Garthem od svých lidí, protože toužila po samotě, ve které mohla přemýšlet. Doufala, že se jí podaří pochopit vlastní pochybnosti.
A pak se objevil plížící stín. Napadlo jí, zda na celé věci opravdu něco není.
Koutkem oka zahlédla pohyb, nejasnou skvrnu na rozžhavené planině. Obezřetně se postavila do stínu dubu. Ze Skvrny se stala postava a z ní Garth. Obrovský chlapík k ní klusal a jeho svalnaté tělo pokrýval pot. Jako neúnavný stroj, snášel bez problémů i úmorná horka. Zběžně ji pozdravil a potřásl hlavou. Nikoho nevypátral.
Wren se mu chvíli dívala do očí a potom mu podala vak s vodou. Zatímco pil, opřela své hubené tělo o drsnou kůru dubu a zírala do pustých plání. Nevědomky zvedla ruku a dotkla se malého koženého váčku u krku. Zamyšleně si mezi prsty pohrávala s jeho obsahem. Elfeíny. Její amulet pro štěstí. Jaké štěstí jí teď přinesly?
Zahnala nepříjemný pocit a nasadila odhodlaný výraz. Na tom nezáleží. Všeho moc škodí. Nelíbilo se jí, že ji někdo sleduje a chystala se to ukončit. Změní směr cesty, zametou po sobě stopy, jednou nebo dvakrát se po nich vrátí, když bude třeba, pojedou celou noc. Svůj stín setřesou jednou provždy.
S divokým pohledem pustila váček.
Občas musíš štěstí postrčit.
Tiše jako kočka vstoupil Walker Boh do Síně králů, nehlučně prošel mezi dvěma mohutnými kamennými strážci a ústím jeskyně kráčel do černé tmy. Tam se zastavil a čekal, až oči přivyknou temnotě. Bylo tam slabé, zelené fosforeskující světlo, které vydávala skála. Aby našel cestu, nepotřeboval pochodeň.
Myslí mu proběhl obrázek jeskyní a připomněl mu, co musí hledat. Kdysi dávno mu ho Cogline nakreslil na kus papíru. Starý muž sám nikdy v jeskyních nebyl, ale ostatní druidové i Allanon ano. Cogline studoval staré mapy a prozradil svému žáku jejich tajemství. Walker si byl jistý, že najde cestu.
Vyrazil kupředu.
Chodba byla široká a pravidelná, na podlaze ani zdech neměla žádné ostré štěrbiny ani výstupky. Okolní tma se halila do hlubokého ticha, které přerušovala jen slabá ozvěna jeho kroků. Vzduch mrazil, protože chlad se ve skále usazoval po staletí. K Walkerovi pronikal i přes jeho oblečení. Roztřásl se. Uvnitř jeho mysli se probouzely nepříjemné pocity, samota, bezvýznamnost, nicotnost. Jeskyně ho změnily v maličké stvoření, jehož přítomnost v tomto starodávném, zapovězeném místě byla veřejnou urážkou. Bojoval s těmi pocity, protože věděl, o co se snaží. Po krátkém zápase zmizely v chladu a tichu.
Po chvíli se dostal do jeskyně Sfing. Znovu se zastavil, tentokrát aby se soustředil a stáhl hluboko do sobě, kam na něj kamenní duchové nedosáhnou. V tomto stavu vyšel kupředu, obklopený varovným šepotem a slovy moci. Pohled skláněl k zaprášené podlaze, několik stop před sebe. Pozoroval, jak kámen ubíhá.
V mysli viděl, jak nad ním jako strážci ční Sfingy, dva mohutné kamenné monolity. Tvrdilo se, že Sfingy, bytosti z jiných dob, které nikdy neviděl žádný živý člověk, mají lidské tváře a těla stvůr. Byly nepředstavitelně staré. Jejich životy se daly počítat na stovky generací smrtelníku. Před jejich zraky prošlo stejné množství mrtvých panovníků, odcházejících ze světa živých, na věčný odpočinek, do svých hrobů ve skále. Tolik jich bylo, a žádný se nevrátil.
Podívej se na nás, šeptaly! Podívej jak jsme dokonalé!
Cítil na sobě jejich pohledy a v mysli slyšel šeptat hlasy prodírající se ulitou, do které se schoval, jak ho prosí, aby se na ně podíval. Přidal do kroku, snažil se těch hlasů zbavit a odolával naléhání uposlechnout. Zdálo se, že na něj kamenné stvůry hrubě a vytrvale křičí.
Walkere Bohu! Podívej se na nás! Musíš!
Pospíchal kupředu, v hlavě mu hlučely jejich hlasy a jeho rozhodnost se ztrácela. I přes okolní chlad se mu na tváři objevily krůpěje potu. Svaly se mu napjaly až to zabolelo. Sk
řípal zuby a nadával si. Hořce si vzpomněl na Allanona, který- tudy před ním provedl sedm mužů a nevzdal to.
Nakonec prošel i on. Dostal se na druhý konec jeskyně a vykročil do chodby za ní. Šepoty utichly a zmizely. Sfingy nechal za sebou. Znovu vzhlédl, obezřetně odolal naléhání podívat se zpátky a pak se znovu vydal kupředu.
Chodba se zúžila a začala stáčet dolů. Walker zpomalil, protože si nebyl jist co číhá v jejích temných zákoutích. Zelené světlo svítilo velice nezřetelně a chodba se ponořila do hustého stínu. Přikrčil se, protože s každým dalším krokem cítil zřetelněji přítomnost něčeho, co čeká, aby ho napadlo. Chvíli si pohrával s myšlenkou použít kouzlo a osvítit jeskyni a zjistit, co se před ním skrývá, ale rychle tu myšlenku zavrhl. Když vyvolá kouzlo, upozorní na své zvláštní síly. Připadalo mu moudřejší, držet kouzlo v tajnosti. Poslouží mu daleko lépe, když ho použije nečekaně.