Stále se nic neobjevovalo. Setřásl ze sebe nepříjemné pocity a pokračoval dál. Chodba se narovnala a začala se znovu rozšiřovat.
Pak se ozval ten zvuk.
Věděl, že to přichází a že ho to nakonec zasáhne, ale stejně se nestačil připravit. Popadlo ho to, sevřelo ho do železných pout a unášelo kupředu. Zvuk připomínal vítr ječící v kaňonu, bouři hřmící nad pláněmi i moře narážející do útesu na pobřeží. A pod tím kvílely v nepředstavitelných bolestech duše a škrábaly svými kostmi po stěnách jeskyně.
Walker Boh se zuřivě připravil na obranu. Dostal se do Chodby větrů a nad sebou měl víly. Bleskově se všemu uzavřel. S překvapivou silou vůle se postavil děsivému zvuku a v mysli se soustředil na jediný obraz. Na sebe. Ten obraz vytvořil z čar a stínů. Zbytek vybarvil a vdechl mu život sílu a odhodlání. Vydal se kupředu. Potlačil lkaní víl do podivného bzučení, ozývajícího se kolem něho a snažícího se k němu proniknout. Sledoval, jak Chodba větrů ubíhá, pozoroval tu holou a prázdnou jeskyni, kde nebylo nic, kromě lkaní víl, vířícího v temnotě jako barevný, šílený blesk.
Nemohl udělat nic, čím by ho utišil. Výkřiky a kvílení do něj bušily a narážely. Cítil, jak mu docházejí síly, jako při přepadení Sfingami. Pomalu se vzdával. Útok byl až děsivě zuřivý. Bojoval s ním a někde uvnitř ucítil přicházet zoufalství. Viděl svůj obraz, jak se začíná třást a ztrácet. Přestával se ovládat. Během několika málo minut se nedokáže bránit vůbec.
Právě když se zdálo, že se musí vzdát, znovu se z toho dostal. Vyklopýtal z Chodby větra do malé jeskyně, která byla za ní. Lkaní víl utichlo. Walker se zhroutil u nejbližší stěny, svezl se po ní dolů a zůstal tak sedět. Celý se třásl. Pomalu a pravidelně dýchal. Sbíral se po kouscích zase dohromady. Čas plynul pomaleji a na chvilku mu dovolil zavřít oči.
Když je znovu otevřel, díval se na masivní kamenná vrata spojená se skálou železnými panty. Byly do nich vyryty runy, prastará znamení rudá jako oheň.
Dosáhl Shromaždiště, Hrobu, kde se nalézali pohřbení králové Čtyřzemí.
Pomalu vstal, upevnil si batoh a vykročil ke dveřím. Chvilku si prohlížel znamení. Opatrně na ně položil ruku a zatlačil. Vrata se otevřela a Walker Boh vešel dovnitř.
Stál v obrovské kruhové jeskyni rozdělené pruhy stínu a zeleného světla. Kolem stěn stály zapečetěné hrobky s mrtvými, uzavřenými kamenem a maltou. U pohřbených panovníků stály na stráži velebné a nadčasové sochy. V sudech a bednách se před každou nalézalo bohatství jejího pána, klenoty, kožešiny, zbraně a všemožné poklady. Pod nánosem prachu je téměř nešlo rozeznat. Stěny krypty se tyčily vzhůru do nekonečna a strop tvořil neproniknutelný baldachýn černi.
Krypta vypadala jako bez života.
Na druhém konci spatní další zavřená vrata. Za nimi žil had Valg. Stála tam Hranice mrtvých, oltář na němž po několik dní spočívali zemřelí králové Čtyřzemí. Od oltáře vedly kamenné schody dolů k jezírku, ve kterém se skrýval Valg. Předpokládalo se, že had stráží mrtvé. Walkera by nepřekvapilo kdyby zjistil, že je spíše požírá.
Dlouhou chvíli poslouchal jestli se něco nehýbe nebo nedýchá. Nic neslyšel. Prohlížel si Hrob. Černý elfeín se skrýval zde. Jestli si pospíší, nemusí se ani dozvědět, jestli je had Valg stále naživu.
Začal pomalu a nehlučně postupovat podél hrobek s mrtvými, jejich soch i bohatství. Pokladů si nevšímaclass="underline" od Coglina věděl, že jsou pokryty jedem, který se stane osudným každému, kdo se jich dotkne. Procházel podél krypt mrtvých a přitom si prohlížel skalní stěny a runy, které je zdobily. Obešel kryptu a zjistil, že se dostal na místo odkud vyšel.
Nic.
Zamyšlené se zamračil. Kde je váček s Černým elfeínem?
Znovu si jeskyni prohlížel, pohledem pronikal závojem zeleného světla od jednoho stinného kouta ke druhému. Něco mu určitě uniklo. Ale co?
Na chvilku zavřel oči a nechal mysl prohlédnout černou tmu. Něco ucítil, přítomnost něčeho nepatrného, šeptajícího jeho jméno. Rychle otevřel oči. Jeho hubená tvář se napjala. Nenachází se to ve zdi; je to v podlaze!
Tentokrát procházel přes celou kryptu. Nechal se vést tím, co na něho čekalo. Předpokládal, že ho volá Černý elfeín. Měl svůj vlastní život, mohl odpovídat, když ho někdo volal. Vzdaloval se od soch, jejich pokladů, i od hrobek. Ztratil je z dohledu a oči upíral na jediné místo ve středu jeskyně.
Došel k němu a našel tam pravidelně opracovanou kamennou desku, klidně odpočívající na podlaze. Měla na sobě vyryty runy, znamení zašlá tak, že je téměř nemohl rozeznat. Váhal, nezřetelné písmo v něm vyvolávalo nepříjemný pocit. Pokud jsou to elfí runy, mohly vzniknout před tisíci lety; nemohl očekávat, že je dokáže přečíst.
Jeho osamělá postava poklekla ve středu jeskyně, odloučená dokonce i od mrtvých. Oprášil znamení v kameni a chvilku se je snažil rozluštit. Když ztratil trpělivost, vzdal to. Oběma rukama do kamene zatlačil. Ten se lehce a bez jediného zvuku odsunul stranou.
Cítil chvilkový nával vzrušení.
Otvor byl temný a zahalený stínem. Nic v něm nemohl rozeznat. Přesto v něm něco leželo...
Walker Boh na chvíli zapomněl na ostražitost která ho doposud nezklamala a natáhl ruku dolů do otvoru.
Najednou se mu kolem ruky něco ovinulo a stisklo ji. Ucítil krutou bolest a ruka mu znecitlivěla. Pokoušel se ji vytrhnout, ale nedokázal s ní pohnout. Zpanikařil. Stále ještě nevěděl, co tam dole je.
Zoufale použil kouzlo. Volnou rukou vyvolal světlo a poslal ho rychle do díry.
Z toho co spatřil ho zamrazilo. Žádný elfeín. Místo něho se mu kolem ruky omotal had. Ne však obyčejný had. Něco mnohem smrtícího. Poznal to hned. Napadl ho Asphinx, bytost z dávných pověstí stvořená ve stejné době jako její mohutné společnice ve vedlejších jeskyních, Sfingy. Ale Asphinx bylo stvoření z masa a kostí dokud někoho nezasáhlo. Teprve pak se měnilo v kámen.
A ať už zasáhlo cokoli, i to se změnilo v kámen.
Když zjistil, co se děje, zaťal Walker zuby. Ruka mu šedivěla, umírala, přikovaná k podlaze pevnou spirálou, ze které se nedokázala vytrhnout.
Walker Boh se pokusil vyškubnout ze sevření příšery. Ale marně. Zůstal zapuštěn do kamene, připoután k Asphinxovi a podlaze jeskyně jako nějakými okovy.
Projel jím strach a páral ho jako ostří nože. Skončil otráven. Stejně jako jeho ruka se celý promění v kámen. Pomalu. Neúprosně.
Dokud se z něj nestane socha.
Kapitola 29
Rozbřesk na Výčnělku přinesl změnu počasí, neboť první vlna bouře, která procházela Tyrsisem přeletěla na sever do Parmského hvozdu. Ještě za tmy první řada mraků začala pokrývat oblohu, zahalila měsíc a hvězdy a přeměnila celou noc v neproniknutelnou čerň. Pak přestal vát vítr, jeho šepot zmizel dříve, než si toho vůbec některý z bdících mužů v táboře psanců všimnul. Vzduch mlčel a tvářil se nepřátelsky. Několik kapek dopadlo na tváře hlídky a suchou prašnou skálu výběžku, na které tvořily rozšiřující se skvrny. Se sílícím deštěm všechno utichalo. Z lesnaté země se zdvihla pára, dosahovala až nad vrcholky stromů, kde se smíchala s mraky až nebylo vůbec nic vidět. Úsvit, který se konečně dostavil, přišel jako pás jasu podél východního horizontu. Byl tak slabý, že si po téměř nikdo nevšiml. V tu chvíli už déšť padal bez přestání, změnil se v prudký liják. Všichni, včetně hlídky, začali hledat přístřešky.