Seděl mezí stromy a poslouchal vzdálené výkřiky obránců, zvuk katapultů a luků, práskání dřeva a železa, hučení letících šípů, drnčení, bouchání a skřípání při jejich dopadaly. Osaměl, ostrov uprostřed bitvy, která ho dostihla, ztracený v moři nerozhodností a pochybností. Něco musí udělat — ale stále nedokázal určit směr, kterým se měl ubírat. Tolik se chtěl stát součástí odboje proti Federaci, jít na sever a přidat se k psancům, podstoupit cestu za Shannarovým mečem a spatřit konec Přízraků. K takovým cílům se ubíral, když se vydával na cestu — takové smělé plány! Chtěl se vzdát své osamocené existence na Vysočině, bezcílného vodění za nos byrokratu, které tam Federace poslala vládnout, a skončil přinejlepším tak, že se účastnil nesmyslných pokusů a stal se přítěží mužů, kteří nemohli nic změnit i kdyby si to sebevíc přáli. Chtěl přece udělat něco skvělého, něco úžasného...
Něco, co by znamenalo změnu.
Nuže, nyní měl šanci. Mohl se stát jedním z nejdůležitějších lidí světa. A přitom tu ochromeně seděl.
Přešlo odpoledne a obléhám neustále pokračovalo. Morganův problém zůstal nevyřešen. Aby zjistil, co dělá Steff a Teel, vyšel jednou z hájku — přesněji, aby je špehoval, aby viděl, zda se něčím neprozradí. Trpaslíci se chovali stejně jako kdykoli předtím. Stále zesláblý Steff nedokázal mluvit více než několik minut, pak zase usnul; Teel se uzavřela do sebe a dávala si pozor. Nenápadně je sledoval a snažil se najít nějaký náznak, který by potvrdil jeho podezření — jakoukoli drobnost dokazující jejich pravdivost — nakonec odcházel s prázdnýma rukama.
Chvíli před setměním za ním přišel Padishar Creel. Hluboce zamyšlený Morgan velkého muže ani neslyšel přicházet. Ponořil se do svého nitra a snažil se rozhodnout, co udělá dál. Dokud Padishar nepromluvil, neuvědomoval si, že tam někdo je.
„Uzavřel jsi se do sebe?“
Morgan vyskočil. „Co? Ach, Padishar. Promiň.“
Velký muž se posadil naproti němu. Tvář měl unavenou a pokrytou potem a prachem. Jestli si všiml Morganovy nejistoty, nedal to znát. Natáhl si nohy, opřel se dozadu a přidržoval si lokty. Škubal sebou, když jím projížděla bolest z čerstvých ran. „Hnusný den, Horale,“ řekl s hlubokým ulehčením. „Dvaadvacet mužů zemřelo, další dva za nimi do rána poputujou a my se tady krčíme jako lišky vehnané do úzkých.“
Morgan mdle přikývl. Zoufale se snažil rozhodnout, co řekne.
„Pravda je, že mi na tom tak nezáleží.“ Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. „Federace nás bude obléhat tak dlouho, až všichni zapomeneme, proč jsem sem původně přišli. Konec mým nadějím a plánům. V této situaci, jsme k ničemu. Existují i jiná útočiště. Jednou přijde den vyrovnat si účty s těmi zbabělci, kteří proti nám vyvolávají temná kouzla, než aby se nám sami postavili.“ Odmlčel se. „Dospěl jsem k názoru, že nastal čas odejít.“
Morgan se překvapeně vzpřímil. „Utéci?“
„Zadními dveřmi, o kterých jsem se zmínil. Chtěl jsem ti to oznámit. Budu potřebovat pomoc.“
Morgan zíral. „Moji pomoc?“
Padishar se pomalu narovnal. „Potřebuji někoho, kdo donese zprávu do Tyrsisu — k Damson a mladíkům z údolí. Musí se dozvědět, co se stalo. Já sám jít nemohu. Musím se postarat o své muže. Myslel jsem na tebe.“
Morgan ihned odvětil. „Souhlasím. Udělám to.“
Ruka vůdce psanců se varovně zvedla. „Ne tak rychle. Výčnělek nebudeme opouštět hned a pravděpodobně ani v příštích třech dnech. Ranění ještě nejsou schopni přesunu. Ale chci, abys odešel ty. Vlastně už zítra. Damson je chytrá dívka, která nosí na svých ramenech bystrou hlavu, ale jedná trochu neuváženě. Přemýšlel jsem o tvé otázce, jestli se nepokusí přivést sem ty mladíky. Mohl jsem se mýlit; možná právě o to se pokusí. Musíš se postarat, aby to neudělala.“
„Postarám se o to.“
„Zadními dveřmi — tak jak jsem řekl. A půjdeš sám.“
Morganovo obočí se zachmuřilo.
„Sám, příteli. Tvoji přátelé zůstanou se mnou. Za prvé se nemůžeš procházet Truborohem s párem trpaslíků v závěsu — i když by s tím souhlasili. Federace vás dostane do želízek během dvou minut. A za druhé, nemůžeme vůbec riskovat po zradě, o které víme. Nikdo nesmí znát tvé plány.“
Horal o tom chvíli přemýšlel. Padishar měl pravdu. Nemělo smysl zbytečně riskovat. Nejlepší bude, když půjde sám a nikomu o tom neřekne — zvláště ne Steffovi a Teel. V poslední chvíli si rozmyslel, vyslovit to nahlas. Jenom přikývl.
„Dobře. Vyřízeno. Až na jednu věc.“ Padishar se zdvihl na nohy. „Pojď se mnou.“
Vedl Morgana přes tábor do největší z jeskyní, která se otvírala k útesům na konci výběžku. Vedl ho kolem výklenku, ve kterém se starali o raněné a dále do zadních místností. Tam začínalo možná tucet tunelů. Otevíraly se jeden vedle druhého a mizely v temnotě. Padishar si cestou dovnitř vzal pochodeň; teď zapálil další, která se rozhořela na železném nosiči přibitém do zdi jeskyně. Chvíli se kolem sebe rozhlížel, aby se přesvědčil, že jim nikdo nevěnuje žádnou zvláštní pozornost. Pak pokynul Morganovi, aby postupoval vpřed. Míjel jednotlivé tunely a vedl horala řadou skladišť k nejhlubší části jeskyně, několik stovek stop ve skalách útesu až ke zdi, kde se nalézaly ve výšce dvaceti stop upevněné dopravní klece. Vládlo zde ticho, hluk zůstal daleko za nimi. Znovu se letmo otočil dozadu, pátrajíc v temnotě.
Pak podal pochodeň Morganovi, natáhl obě ruce a prsty se zachytil do spárů klece. Zatáhnul. Falešný předek schovaných dveří se uvolnil, za nimi se nacházel tunel.
„Kamaráde, viděl jsi jak jsem to udělal?“ zeptal se mírně. Morgan přikývl.
Padishar si vzal zpět svou pochodeň a strčil ji dovnitř. Morgan se naklonil vpřed. Zdi tajného tunelu se stáčely a ohýbaly dolů do skály, kde se ztrácely z dohledu.
„Vede skrz celou horu.“ řekl Padishar. „Jdi až na jeho konec a vyjdeš nad Parmským hvozdem jižně od Dračích štítů, východně od průsmyku Poznání. Ostře se na Morgana podíval. „Kdyby ses chtěl pokusit projít jinými cestami — ke kterým jsem pro jistotu postavil stráže — asi bychom tě už nikdy nespatřili. Rozuměl jsi?“
Zavřel tajné dveře a ustoupil zpět. „Ukázal jsem ti to teď, protože později s tebou nebudu moci jít. Zůstanu venku, abych ti kryl záda.“ Trochu se na Morgana usmál. „Postarám se o tvůj bezproblémový odchod.“
Vrátili se skladovacími místnostmi a hlavní jeskyní na Výběžek. Snesla se tma, poslední sluneční světlo zmizelo v soumraku. Vůdce psanců se zastavil, protáhl se a zhluboka se nadechl večerního vzduchu.
„Poslouchej mě, příteli,“ řekl potichu. „Je tu ještě jedna věc. Musíš přestat dumat o tom, co se stalo s mečem, který nosíš. Nemůžeš s sebou vláčet břímě a přitom mít v hlavě jasno; vláčíš moc těžký náklad, dokonce i pro tak odhodlaného člověka, jako jsi ty. Odlož ho. Nech to tady. Máš dost velké srdce, abys to zvládl bez meče.“
Ví o dnešním ránu, uvědomil si Morgan. Ví to a říká, že je všechno v pořádku.
Padishar si povzdechl. „Bolí mě všechny kosti, ale ve srovnání s tím, jak mě bolí srdce. Je mi líto, co se tady stalo. Nenávidím je za všechno to zlo.“ Pořádně se na Morgana zadíval. „To je to břímě, které myslím. Pamatuj na to.“
Otočil se a vykročil do tmy. Morgan ho chtěl zavolal zpět. Dokonce za ním vykročil, teď by se mu snad mohl svěřit se svým podezřením. Zdálo se to tak jednoduché. Sejme ze sebe odpovědnost, kterou cítí, když si tu záležitost nechává pro sebe. Už s tím nebude sám.