Bojoval s nerozhodností stejně celý po celý den.
A znovu prohrál.
Usnul, zahalen do svého kabátu a schoulen ve stínu osiky. Země již po ranním lijáku vyschla; noc byla teplá a vzduch přinášel vůni lesa. Spal dobře a beze snů. Strach a nejistota se pomalu vypařovaly jako ranní rosa. Pozůstatek dřívějšího kouzla vytlačovala z jeho mysli únava. Mateřsky ho ovinula a lehounce chlácholila, zatímco čas plynul.
A pak se probudil.
O rameno se mu opírala ruka a tiskla ho. Stalo se to tak rychle, že si v prvním okamžiku myslel, že ho někdo napadl. Vymotal se z kabátu a vyskočil na nohy. Zuřivě se ve tmě otočil.
Stál tváří v tvář Steffovi.
Trpaslík se přikrčil. Stál před ním zabalený do deky, vlasy mu trčely vzhůru a jeho vystrašená, bledá a sinavá tvář se potila, přestože dnešní noc příjemně chladila. Jeho tmavé oči horečnatě plály, v jejich pohledu se zrcadlilo něco hrůzného a zoufalého.
„Teel je pryč,“ chraptivě zašeptal.
Aby se uklidnil, zhluboka se Morgan nadechl. „Kde pryč?“ zvládl říci, jednu ruku stále pevně přimknutou na rukojeti dýky u pasu.
Steff zakroutil hlavou a jeho hlas zazněl v nočním tichu velice drsně. „Nevím. Odešla asi před hodinou. Viděl sem jí. Myslela si, že spím, ale...“ Hlas se mu vytratil. „Něco tu nehraje, Morgane. Něco.“ Nemohl téměř mluvit. „Kde je? Kde je Teel?“
Morgan Leah znal odpověď ihned.
Kapitola 30
Stejné noci se Par Ohmsford vydal naposledy za Shannarovým mečem.
Jako neproniknutelný černý plášť pokryla temnota město Tyrsis. Déšť a pára se změnily v mlhu tak hustou, že střechy a stěny budov, vozíky a stánky na trzích a dokonce i dláždění ulic zmizely, jakoby se rozpustily. Měsíc ani hvězdy nebylo vidět a světla města blikala jako svíčky, které v každém okamžiku zhasnou.
Damson Rhee vedla oba mladíky ze zahradního přístřešku do šera, skrývali se v kabátech s kapucami. Útočila na ně mlha; byla vlhká a těžká a zalézala pod oděv na kůži. Den skončil předčasně. Objevila se mlha vytlačila ho do soumraku. Vyrostla z travnaté země pod výběžkem a valila se jako přílivová vlna dokud jednoduše nepřesáhla zdi Tyrsisu a nepohltila ho. Chlad předešlé noci nahradilo stejně nepříjemné teplo, páchnoucí plísní a hnilobou. Celý den si lidé ve městě s obavami šeptali o podivném chování počasí; a když zmizelo i poslední slabé, šedé světlo dne, zabarikádoval! se strachem ve svých domovech.
Damson a mladíci z údolí zjistili, že jsou v tichých, mlhou pokrytých ulicích vlastně sami. Osamělí kolemjdoucí připomínali záhrobní přízraky jdoucí odnikud a mířící tamtéž. Ozývaly se zvuky. Přicházely z dálky a mlžný závoj je tlumil natolik, že nešlo rozeznat, co je vydává ani odkud přesně přicházejí. Náhle zazněly do ticha kroky a rychlý dusot bot odezněl stejně tak rychle jako se objevil. Procházející, nebo spíše proplouvající postavy, je ihned minuly.
Noc stvořená pro přízraky, které neexistují.
Par se jim snažil vyhýbat. Dařilo se mu to jen částečně. Přebývali v něm duchové, které si sám stvořil. Jejich původ bylo možné vystopovat ve stínech, které se míhaly v mlze. Daleko od světlého bodu pouliční lampy, rostl slib, který si Par dal — malé, vystrašené, zašeptané nic. Této noci, kdy se vydali dolů do Jámy musí Colla i Damson ochránit. V závěsu za ním kráčela víra, že vládne dostatečnou silou kouzla písně přání. Aby dokázal slib dodržet, musí vyvolat píseň přání stejně tak, jako se kdysi užívaly elfeíny — ne aby vytvořil obrazy a představy, ale jako zbraň síly a moci. Nesmělá a křehká víra stíhala jeho slib. Na druhé straně cesty se u kamenné zdi obchodu krčila zapadlá vina, kterou cítil. Když se snažil hájit pravdu a vím, myslel jen na sebe — ta vina hrozila, že ho zadusí.
A nad nad slibem, vírou a vinou se vznášel obrovitý pták modlitby. Slepé, bezohledné a vytesané do kamene — takové se zdálo jeho odhodlání splnit úkol, který mu dal Allanonův stín. Vzít Jámě a jejím Přízrakům ztracený Shannarův meč.
Je tam ve svém výklenku, ujišťoval se v soukromí svých myšlenek. Shannarův meč. Čekal na něj.
Ale duchů se nezbavil. Slyšel šepot jejich pochybností. Slídili kolem jeho křehké sebedůvěry jako hyeny, posmívali se mu za jeho pýchu a bláznivou jistotu, trápili ho živými obrazy osudu, který je čekal pokud se Par mýlí. Uzavřel se jim. Ale nemohl přehlížet jejich přítomnost. Jak všichni tři pomalu poslepu postupovali mlhou a vlhkem prázdnými ulicemi města, ponořil se hluboko do sebe a našel úkryt v jádru svého rozhodnutí. Všechno vsadil na to, že má pravdu. Ale jestli ji nemá? Kdo, kromě Colla a Damson bude kvůli jeho chybě trpět?
Chvíli myslel na všechny, od kterých se na své pouti vzdálil — postavy ztracené v následujících událostech, které ho přivedly až sem. Jeho rodiče vězní Federace ve vesnici ve Stinném dole — laskaví a hodní lidé, kteří nikdy nikomu neublížili a o tom co teď dělá nic nevěděli. Co s nimi bude, napadlo ho, když neuspěju? Co Morgan Leah, statný trpaslík Steff a tajemná Teel? Věděl, že i v této chvíli, skryti na Výběžku, v bezpečí hluboko v Parmském hvozdu osnují plány proti Federaci. Zasáhne jeho vina i je? A co ostatní, kteří přišli k Hadeshornu? Walker Boh se vrátil ke Kamennému krbu. Wren odešla zpátky do Západní země. Cogline zmizel.
A Allanon. Co druidův stín? Allanon, který možná nikdy neexistoval?
Nedělá chybu, nemýlí se. Věděl to. Je si tím naprosto jist.
Damson zpomalila. Došli k úzkému kamennému schodišti, které se stáčelo dolů do stoky. Na okamžik se otočila a tvrdým pohledem zelených očí pohlédla na Para a Colla. Pak na ně kývla a začala sestupovat. Mladíci z údolí ji následovali. Para doprovázely přízraky, těsně ho obemykali, na tváři cítil hluboký dech, stejně skutečný jako jeho vlastní. Damson je vedla; Coll šel poslední. Mlčeli. Par nevěřil, že se mu vůbec podaří vydat hlásku. Ústa i krk měl sevřené.
Bál se.
Damson vytáhla louči, aby posvítila na cestu. Tmu prozářilo světlo, nehlučně pokračovali dál. Par pohlédl na Damson a otočil se na Colla. Tváře měli bledé a napjaté. Oba se na okamžik střetli s jeho pohledem a pak odvrátili zrak.
Trvalo asi hodinu, než došli ke Krtkovi. Když k němu vyšplhali ze suché šachty, čekal na ně, krčil se ve stínu a vypadal jako ježatý chomáč vlasů, ze kterého vykukovaly dvě třpytivé oči.
“Krtku?“ zavolala na něj mírně Damson.
Chvilku nikdo neodpovídal. Krtek se hrbil ve skalní trhlině ve výklenku. Ve tmě nebyl skoro vidět. Bez louče, kterou vzala Damson, by si ho vůbec nevšimli. Mlčky na ně zíral a ujišťoval se, kdo opravdu jsou. Nakonec se o stopu nebo dvě posunul blíž a zastavil se.
„Dobrý večer, rozkošná Damson,“ zašeptal. Zběžně pohlédl na mladíky z údolí, ale nic jim neřekl.
„Dobrý večer, Krtku,“ odpověděla Damson. Zvedla hlavu. „Proč se schováváš?“
Krtek zamrkal jako sova. „Přemýšlel jsem.“
Damson zaváhala a zamračila se. Zastrčila pochodeň do štěrbiny ve skalní zdi tak, aby světlo nerušilo jejího zvláštního přítele. Pak se k němu sehnula. Mladíci zůstali nehybně stát.
„Cos objevil, Krtku?“ zeptala se Damson tiše.
Krtek se posunul. Měl na sobě kožené kalhoty a halenu, obojí se téměř ztrácelo v kožešině jeho těla. I nohy měl pokryté srstí. Neměl žádné boty.