„Chodba vede do Paláce králů z Tyrsisu a odtamtud další do Jámy,“ řekl Krtek. Přikrčil se. "I tam jsou Přízraky.“
Damson kývla. „Dostaneme se přes ně?“
Krtek si rukama promnul nos. Pak si ji dlouho prohlížel, jakoby v její tváři našel něco, co mu předtím uniklo. „Snad,“ řekl nakonec. „Zkusíme to?“
Damson se usmála a znovu kývla. Krtek se postavil. Bylo to malé huňaté klubko s rukama a nohama vypadajícíma jako dodatečné příslušenství. Kdo to je, divil se Par? Trpaslík? Skřet? Kdo?
„Tudy,“ řekl Krtek a pokynul do temné chodby. „Jestli chcete, vezměte si louči. Chvíli si můžeme svítit.“ Ostře pohlédl na mladíky z údolí. „Ale musíte mlčet.“
Vyrazili. Vedl je dolů do útrob nejhlubších stok města, do katakomb, vedoucích různými úrovněmi a podlažími, hluboko do dlouhé věky nepoužívaných chodeb. Na skalních stěnách i na zemi ležela tlustá vrstva prachu nepoznamenaného dotykem lidské noha. Drželo se zde teplo: mlha a vlhko sem nepronikaly. Do útesů vyhloubené chodby se zdvihaly a klesaly, procházely místnostmi a výklenky, které kdysi používali obránci města jako únikových cest, skladiště potravin a zbraní a příležitostně i jako úkryt pro obyvatele Tyrsisu — muže, ženy i děti. Ve stěnách se nalézaly zrezlé dveře, vypadávající z pantů, závory měly rozbité a zlámané a dřevěné trámoví hnilo. Čas od času se ve tmě mihly krysy. Před lidmi a světlem rychle utíkaly.
Čas plynul. Par nedokázal odhadnout, jak dlouho je Krtek podzemními tunely vede. Chvílemi je nechával odpočívat, přestože sám odpočinek nepotřeboval. Vzali si s sebou vodu a trochu jídla na posilněnou. Krtek však nic nechtěl. Ani se nezdálo, že je ozbrojený. Vždy se na několik okamžiků zastavili a usadili se v okolní tmě dokola. Čtyři osamělí lidé pohřbení stovky stop pod skálou. Tři z nich srkali vodu a uždibovali jídlo, čtvrtý se díval jako kočka a všichni se účastnili jakéhosi zvláštního obřadu.
Po nějaké době začaly Para bolet nohy. Zanechali za sebou tucty chodeb a mladík z údolí netušil kde jsou, ani jakým směrem jdou. Louče se kterou vyšli dohořela a už dvakrát ji vyměnili. Oblečení a boty měli pokryté prachem a na tvářích si rozmazávali šmouhy. Par měl tak vyprahlé hrdlo, že téměř nemohl polykat.
Krtek zastavil na křižovatce několika tunelů. Na protější zdi byl ve skále připevněn těžký železný žebřík. Zdvihal se do tmy a tam mizel.
Krtek se otočil, ukázal nahoru a před pusou si podržel ušmudlaný prst. Všichni pochopili, co to znamená.
Tiše šplhali po žebříku vzhůru. Opatrně našlapovali a s obavou naslouchali, jak příčky pod jejich váhou sténají a vržou. V roztodivných a stěží rozpoznatelných tvarech vrhalo světlo louče na zdi šachty jejich stíny. Chodby pod nimi se ztrácely v černi.
Na konci žebříku se nacházel poklop. Krtek se zapřel a nadzdvihl ho. Poklop se o palec pootevřel a Krtek vykouknul ven. Spokojeně jej zvednul a víko dopadlo s dutým žuchnutím na zem. Krtek se vyškrábal ven následován Damson a mladíky z údolí.
Stáli v kamenné kobce s velkými sudy olemovanými pruhy železa, ve velkém prázdném sklepě. Všude ležely rozházené řetězy a pouta. Dveře cely zdobily železné mříže a nespočetné chodby mizely za v černých dírách. Na druhém konci sklepa vedlo do stínu jediné široké schodiště. Nesmírné ticho se stalo součástí kamenů ve zdi. Visící temnotu částečně rozhánělo hořící světlo poslední pochodně, kterou s sebou skupinka měla.
Krtek přistoupil blíž k Damson a něco jí pošeptal. Damson přikývla. Otočila se k mužům z údolí, ukázala na místo, kde začínaly ve tmě schody a beze slov vyřkla slovo ,Přízraky'.
Krtek spěchal skrz sklep k řadě dveří umístěných ve zdi po jejich pravici. Bezhlučně je otevřel, počkal až projdou a pak je za nimi pevně zavřel. Stáli v krátké chodbě, končící u dalších dveří. Krtek je vedl i těmito dveřmi do místnosti za nimi.
Až na kusy dřeva pocházející z uvolněných kusů kovových štítů dopravních klecí a krysy, která rychle utekla do díry ve zdi z kamenných kvádrů byla místnost prázdná.
Krtek zatahal Damson za rukáv, která se musela sklonit, aby ho mohla vyslechnout. Když skončil, podívala se na bratry.
„Prošli jsme pod městem přes útesy na západním konci Veřejného parku až do paláce. Nacházíme se v jeho spodních podlažích, v místech, kde bývalo vězení. Právě tady provedly armády Černého mága v dobách Balinora Buckhannaha, posledního krále Tyrsisu, nečekaný průlom.“
Krtek řekl něco dalšího. Damson se zachmuřila. „Krtek se domnívá, že v místnostech nad námi mohou být Přízraky — ne Přízraky z Jámy, ale jiné. Přestože je nevidí, cítí je.“
„Co to znamená?“ zeptal se hned Par.
„Blíže jim může být pouze tváří v tvář, dál zajít nemůže.“ Prohlížela si strop místnosti a její tvář zmizela ze světla pochodně. „Znamená to, pokud by je chtěl vidět, uvidí i oni jeho.“
Par neochotně sledoval její pohled. Mluvili šeptem, ale nebylo jasné, zda i to dostačuje. „Nemůžou nás slyšet?“ zeptal se, ztišil ještě víc svůj hlas a přitiskl své rty k jejímu uchu.
Zavrtěla hlavou. „Tady nejspíš ne. Ale dále už nebudeme moci mluvit.“ Podívala se na Colla. V temnotě se vůbec nehýbal. „Jsi v pořádku?“ Pobledlý Coll přikývl. Podívala se zpět na Para. „Máme před sebou ještě kus cesty. Musíme použít katakomby pod palácem, abychom se dostali ke dveřím v útesu, kterými se dostaneme dovnitř. Krtek zná cestu. Ale musíme být velice opatrní. Včera v tunelu žádné Přízraky nepotkal ale to se mohlo změnit.“
Par vrhl na Krtka krátký pohled. Seděl na bobku u jedné ze zdí, ve světle pochodně nebyl téměř vidět. Jak je pozoroval, oči mu plály. Jednou nikou si neustále hladil srst.
Mladík z údolí pocítil nutkavý neklid. Posunul se mezi Damson a Krtka tak, aby na něj nebylo vidět. Doufal, že ho slyší jen ona: „Jsi si jistá, že mu můžeme věřit?“
Damsonina bledá tvář se nepohnula, ale její oči vypadaly, jakoby se zadívaly někam hodně daleko. „Tak jistá jak si jen mohu být.“ Odmlčela se. „Myslíš si, že máme na vybranou?“
Par pomalu zavrtěl hlavou.
Damson se slabě a ironicky usmála. „Proč si s tím tedy lámeme hlavu?“
Samozřejmě měla pravdu. Pokud by nesouhlasil, že se otočí a půjde zpět, nemělo jeho podezření žádný smysl. Rozhodnutí Para Ohmsforda však bylo nezvratné. Už dříve o tom přemýšlel. Chtěl si vyzkoušet kouzlo písně přání — přesvědčit se, zda s ním skutečně dokáže to, co si myslí, že umí. Ujistit se o tom. Dosud neměl žádnou příležitost kouzlo vyzkoušet, ne způsobem, který potřeboval — neprojevilo by se. Ano, dokázal vytvářet představy. Ale nemohl vyvolat skutečnou moc písně přání, dokud ji proti něčemu nepostaví. A ani tehdy se to možná nepodaří.
Ale ta moc v něm vyčkává, snažil se zoufale ujistit před pochybnostmi svých přízraku. Musí tady být.
„Tohle už nepotřebujeme.“ řekla Damson a mávla pochodní. Podala ji Parovi, zalovila v kapsách a vyndala pár zvláštních bílých kamenů olemovaných stříbrem. Jeden si nechala a druhý mu podala. „Zhasni tu pochodeň,“ nařídila mu. „Pak pevně sevři kámen a zahřej ho. Až ucítíš teplo, rozevři dlaň.“
Hodil pochodeň do prachu a tak ji uhasil. Místnost úplně zčernala. Sevřel zvláštní kámen v dlani a držel ho tam. Za pár sekund cítil, jak se zahřívá. Rozevřel dlaň. Kámen vydával skrovné stříbrné světlo. Jeho oči po nějaké době přivykly světlu. Zjistil, že je dostatečně silné, aby odhalilo tváře společníků i prostor několika stop okolo.