„Až se světlo začne vytrácet, zase ten kámen zahřej v dlani.“
Ruku položila pevně na kámen v té jeho, chvíli ji tam nechala a pak ji zvedla. Stříbrné světlo svítilo mnohem jasněji. Par se nechtěně zasmál, údiv v jeho očích nešel přehlédnout. „Pěkný trik, Damson,“ vydechnul.
„Kousek mého vlastního kouzla, mladíku,“ řekla něžně a její oči se na něj zahleděly. „Kouzla z ulice od holky z ulice. Ne tak skvělá jako skutečná kouzla, ale dá se jim věřit. Žádný kouř, žádný zápach, dají se jednoduše skrýt. Lepší než pochodeň, jestliže nechceme, aby nás někdo odhalil.“
„Dokonalé,“ souhlasil.
Krtek je vyvedl z místnosti do tmy, aniž k tomu zcela zřejmě potřeboval sebemenší světlo. Damson s kamenem v ruce tvora následovala, Par šel za ní a Coll průvod uzavíral. Vyšli druhými dveřmi do chodby, která se stáčela a procházela kolem dalších dveří a pokojů. Pohybovali se bez jakýchkoliv zvuků. Mlčeli. Boty jim lehce skřípaly o kámen a jejich dech zněl jako hluboké syčení.
Par se znovu přistihl, že přemýšlí o Krtkovi. Mohl Krtkovi věřit? Nebyl ten malý chlapík někým jiným, než za koho se vydával? Přízraky se mohou objevit jako kdokoliv. Co když je Krtek Přízrak? Zase otázky a žádná odpověď. Neexistuje nikdo, komu může věřit pomyslel si pochmurně — nikdo kromě Colla. A Damson. Damson věřil.
Nebo ne?
Zahnal náhlý mrak pochybnosti, který se ho snažil přepadnout. Teď si nemůže dovolit klást takové otázky, Už bylo pozdě něco změnit. Ani v případě záporných odpovědí. Vsadil všechno na Damsonin úsudek, musí věřit, že neudělal chybu.
Když znova přemýšlel o Přízracích, záhadě, jak se mohli stát tolika věcmi, napadlo ho, jestli se už náhodou nedostaly i do tábora psanců. Nepřítel, před kterým se tak zoufale schovávali, možná žil už mezi nimi. Zrádce, kterého Padishar Creel hledal, mohl být Přízrak, jedna z těch lidských zrůd naprosto nerozeznatelná od člověka. Jak to mají poznat? Dokáže je odhalit jenom další kouzlo? Byl tohle smysl Shannarova meče, odhalit pravdivou identitu nepřítele, kterého hledali? Přemýšlel o tom už od chvíle, kdy ho Allanon vyslal Meč hledat. Ale připadalo mu nepravděpodobné, že by se zrovna on hodil na tuhle nekonečnou vyčerpávající práci. Zkoušet tímhle způsobem odhalit Přízrak vypadalo jako nekonečná dřina.
V hlavě slyšel šepot Allanonova hlasu.
Pouze Meč dokáže odhalit pravdu a pouze pravda Přízraky porazí.
Pravda. Shannarův meč sloužil jako talisman odhalující pravdu, zničil lži, ukázal, co bylo pravdivé a co jenom klam. Tak se projevovala podstata, kterou do Meče Shea Ohmsford vložil, když porazil Černého mága. A to je i způsob, kterým má být talisman použit i teď.
Vylezli po dlouhých, točitých schodech na odpočívadlo. Dveře před nimi uzavíraly závory. Zeď i strop se ztrácely ve stínu. Černota pod nimi se zdála nekonečná. Srovnali se na odpočívadle, zatímco Krtek odstraňoval závory, první, pak další a nakonec třetí. S lehkým skřípáním kovu jedna po druhé, odpadávala. Krtek pomalu uchopil kliku. Par slyšel zvuk vlastního dechu, tepu i tlukotu srdce. Tělo odpovídalo na strach usazený v mysli. Cítil, jak je Přízraky ve tmě pozorují. Vnímal jejich přítomnost. Připadalo mu to neskutečné, vymyšlené — nicméně přítomné.
Pak Krtek otevřel dveře. Rychle jimi proklouzli.
Dostali se do malé místnosti bez oken a se schodištěm, stáčejícím se do nižšího poschodí. Dveře nalevo vedly do prázdné chodby. Spárami ve zdi procházelo nezřetelné světlo. Další zavřené dveře se nalézaly na druhém konci chodby, asi o sto stop dál,
Krtek je zavedl do chodby a zavřel za nimi první dveře. Par se sklonil k jednomu ze spáni a podíval se ven. Nacházeli se zase nad zemí, někde v paláci. Před ním vyvstávaly útesy a na jejich vrcholcích spatřil houštinu borovic. Nad stromy visely husté mraky, jejichž břicha byla plochá a tvrdá.
Par se narovnal. Temnota ustupovala dennímu světlu. Blížilo se ráno. Šli celou noc.
„Milá Damson,“ říkal Krtek něžně, když se k nim Par zase připojil. „Před námi je chodníček, který přetíná dvůr paláce. Ten nám ušetří drahocenný čas. Když ty i tví přátelé budete hlídat, zařídím, aby ty stinné věci nebyly nikde okolo.“
Damson přikývla. „Kde máme zůstat?“
Chtěl, aby stáli na všech stranách chodby a poslouchali, jestli se něco neozve. Souhlasili, že Coll zůstane na svém místě. Par a Damson pokračovali s Krtkem na druhý konec chodby. Pak Krtek ještě pro jistotu kývl, proklouzl dveřmi ven a zmizel.
Mladík z údolí a dívka si sedli naproti sobě hned vedle dveří. Par se v šeru chodby ohlédl a ujistil se, že je Coll na dohled. Bratr zvedl svou drsnou tvář a Par na něj zběžně kývl. Coll kývnutí opětoval.
Seděli v tichu a čekali. Minuty ubíhaly a Krtek se nevracel.
Par pocítil neklid. Přisunul se blíž k Damson. „Myslíš, že je v pořádku?“ zeptal se šeptem.
Mlčky přikývla.
Par se posadil zpátky, zhluboka nabral vzduch do plic a pomalu vydechl. „Takovéhle čekání nenávidím.“
Neodpověděla. Zaklonila hlavu ke zdi a zavřela oči. Dlouhou chvíli tak zůstala. Par si myslel, že možná spí. Znovu se podíval chodbou na Colla, zjistil, že sedí stejně jako předtím, a obrátil se zpět na Damson. Měla otevřené oči a dívala se na něj.
„Chceš, abych na sebe prozradila něco, co nikdo jiný neví?“ zeptala se tiše.
Mlčky si prohlížel její tvář — jemné, pravidelné rysy, výrazné, smaragdové oči a bledou kůži, které teď stínila houšť jejích rusých vlasů. Zjistil, že je krásná a tajemná a chtěl o ní vědět všechno.
„Ano,“ odpověděl.
Naklonila se k němu tak blízko, až se dotkla jeho paže. Krátce na něj pohlédla a odvrátila zrak. Čekal.
„Když o sobě někomu řekneš tajemství, je to jako kdybys mu dal kousek sebe,“ řekla. „Je to dar, který je daleko cennější než všechno, co si můžeš koupit. Mnoha lidem o sobě nevyprávím. Asi proto, že jsem vždy měla jenom sebe a toho mála se nechci vzdát.“
Sklonila hlavu a vlasy jí přepadly dopředu. Zahalily jí tvář, takže na ni neviděl. „Ale tobě chci něco dát. Cítím, že k tobě mám blízko. Už od začátku, od prvního dne v parku. Možná proto, že máme oba kouzlo — sdílíme ho spolu. Asi proto cítím, že jsme si podobní. Tvé kouzlo je jiné než moje, ale na tom nezáleží. Podstatné je, jak kouzlo používáme. To je způsob našeho života. Naše podstata. Kouzlo určuje kdo vlastně jsme.“
Odmlčela se, a Para napadlo, že možná čeká na odpověď. Přikývl. Nevěděl, jestli jeho kývnutí viděla nebo ne.
Povzdechla si. „Dobrá, mám tě ráda, elfí chlapče. Jsi tvrdohlavý a odhodlaný a občas si kolem sebe nevšímáš ničeho ani nikoho — jen sebe. Ale já nejsem jiná. V tom se odlišujeme od ostatních. Pomáhá nám to přežít.“
Odmlčela se a pohlédla mu do tváře. „Kdybych zemřela, přála bych si, aby v tobě něco ze mě zůstalo, něco, co bys měl jen ty. Něco zvláštního.“
Par začal protestovat, ale dívka mu rychle položila prsty přes ústa. „Jen mě nech domluvit. Netvrdím, že umřu, ale stát se to může. Takže to, co ti prozradím, mě snad před smrtí ochrání stejně jako talisman. Víš?“
Zavřel ústa a Damson odtáhla prsty. „Pamatuješ, jak jsem ti o sobě poprvé vyprávěla? Zrovna jsi uprchl vojákům Federace, zatímco ostatní zůstali uvězněni? Přesvědčovala jsem tě, že nejsem zrádce. Jeden o drahém jsme si navzájem něco řekli. Prozradil jsi mi o kouzle a o tom, jak působí. Vzpomínáš?“