Přikývl. „Vyprávěla jsi o svém dětství, a že z tebe Federace udělala v osmi letech sirotka.“
Kolena si jako dítě přitáhla k bradě. „Řekla jsem ti, že moje rodina uhořela v domě, který zapálili Stopaři Federace když zjistili, že otec dodává zbraně Hnutí. Krátce potom se mě ujal pouliční kouzelník a tak jsem se naučila svému umění.“
Zhluboka se nadechla a pomalu zakroutila hlavou. „Nemluvila jsem tak docela pravdu. Můj otec neuhořel. Unikl. Se mnou. Vychoval mě otec, žádná teta ani pouliční kouzelník. S pouličními kouzelníky jsem vyrůstala a tak jsem se své řemeslo naučila, ale staral se o mě otec. A můj otec se o mě stará dosud.“
Zachvěl se jí hlas. „Můj otec je Padishar Creel.“
Par na ni udiveně zíral. „Padishar je tvůj otec?“
Vydržela jeho pohled. „Nikdo, kromě tebe to neví. Je to tak jistější. Kdyby se Federace dozvěděla kdo jsem, zneužila by mě, aby se k němu dostala. Pare, té noci kdy jsem ti vyprávěla o svém dětství jsem se snažila říct, že bych nemohla nikoho zradit tak jako někdo udal Federaci mou rodinu. Nelhala sem. Proto můj otec zuří při představě, že je mezi jeho vlastními lidmi zrádce. Nikdy nezapomene na to, co se stalo mé matce, bratrovi a sestře. Nesmíří se s možností, že se situace může opakovat a znovu ztratí někoho blízkého.“
Odmlčela se a pozorně si ho prohlížela. „Slíbila jsem, že nikdy neprozradím svůj původ. Kvůli tobě jsem teď ten slib porušila. Chci, abys to věděl. Dávám ti dar, který patří jen tobě.“
Pak se usmála. Par pocítil ulehčení. „Damson,“ řekl, ale zjistil, že se na ni také usmívá. „Ať se ti raději nic nestane. Já jsem tě přemluvil jít sem dolů. Vina padne na mě. Nedokážu se potom podívat Padisharovi do očí,“ šeptal tiše a přitom se smál. „Budu se mu muset na sta honů vyhýbat!“
Také se začala smát, tiše se třásla a šťouchala do něj jakoby byly děti. Pak se k němu natáhla a objala ho. Chvíli zůstal nehybně a očima zabloudil k nejasnému stínu na druhém konci chodby. Ale Coll se nedíval. Od začátku měl kolem sebe jak přátele tak zrádce. Téměř se nedalo určit kdo je kdo. Kromě Colla. A nyní Damson.
Ovinul kolem ní ruce a také ji objal.
Za chvíli se vrátil Krtek. Přišel neuvěřitelně tiše. Jeho přítomnost zaregistrovali až v okamžiku, kdy se začaly otevírat dveře. Par pustil Damson a vyskočil. Ostří jeho dlouhého nože se zablesklo. Krtek nakoukl dveřmi dovnitř a zase rychle vycouval. Damson uchopila Para za ruku. „Krtku!“ zašeptala. „To je v pořádku!“
Znovu se objevila krtkova kulatá tvář. Když viděl zmizet zbraň, vešel dovnitř. Chodbou už k nim pospíchal Coll. Když dorazil Krtek zrovna říkaclass="underline" „Cesta je volná a když si pospíšíme, volná zůstane. Zůstaňte ale potichu.“
Vyklouzli z chodby a zjistili, že jsou na balkóně vedoucím kolem velké, prázdné rotundy. Rychle se po něm vydali. Míjeli dveře na petlici a potemnělé přístěnky. Uprostřed cesty zamířil Krtek do haly a na její konec k mřížovým dveřím, otevírajícím se do hlavního dvora paláce. K mohutné zdi nad propadlištěm vedl chodníček. Dvůr kdysi krášlily zahrady a klikaté pěšinky; teď tady ležely jen kameny a holá zem. Za zdí čekala temná Jáma.
Krtek zuřivě kývl. Vykročili na chodníček. Cítili, jak se pod jejich vahou houpe a na protest vrže. V rychlých poryvech přicházel vítr. Proháněl se po holých zdech a prázdném dvoře a vydával zvuk, připomínající hluboké, smutné sténání. Po dvoře rozhazoval torza zdí a mohutně ohýbal rostoucí plevel. Nespatřili žádné známky života, v šeru a stínech se nic nehýbalo, přízraky vidět nebylo.
Pospíchali po chodníku a snažili se nevšímat vrzání a naříkání jeho kovového povrchu. Rukama se přidržovali zábradlí a zrakem pátrali před sebou. Zdi paláce se přibližovaly. Přešli na druhou stranu. S radostí, že se tam už dostali, si navzájem pomáhali rychle přejít na cimbuří.
Krtek je vedl ke schodišti klikatícímu se dolů do černoty. Za světla Damsoniných kamenů začali tiše sestupovat. Byli blízko; od Jámy je dělily jen kameny ve zdi. Parovi začala vzrušením prudce proudit krev, v uších mu dunělo a nervy měl napjaté.
Ještě chvíli...
Na konci schodiště začínala chodba vedoucí k otlučeným, železem pobitým dřevěným dveřím. Krtek k nim došel a zastavil se. Když se otočil, Par najednou věděl, co se za nimi nachází.
„Díky, Krtku,“ řekl mírně.
„Ano, díky,“ jako ozvěna opakovala Damson.
Krtek stydlivě zamrkal. Pak poznamenaclass="underline" „Tudy se můžete podívat.“
Natáhl se a opatrně otevřel malou záklopku, odhalující štěrbinu ve dřevě. Par k ní vykročil a vyhlédl ven.
Před ním se rozkládalo dno Jámy, velké, zamlžené džungle stromů a kamenů, pokryté hnijícími kmeny a houštinou křoví. Temnota plná pohybujících se stínu a objevujících se a mizejících postav přízračných duchu. Trosky Sendicova mostu ležely hned napravo. Ztrácely se v šedavém oparu.
Par ještě chvilku zíral do šera. Ani stopa po výklenku ukrývajícím Shannarův meč.
Ale on ho tam spatřil, přímo u zdi paláce. Odhalilo mu po kouzlo písně přání. Stál tam venku. Cítil jeho přítomnost jakoby to bylo něco živého.
Nechal Damson ať se podívá a pak přišel na řadu i Coll. Když poodstoupil, stáli si tváří v tvář.
Par vyklouzl ze svého pláště. „Čekejte tu na mě. Dávejte pozor na Přízraky.“
„Hlídej si je sám,“ řekl hrubě Coll a shodil ze sebe plášť. „Jdu s tebou.“
„Já jdu také,“ řekla Damson.
Ale Coll jí ihned zastoupil cestu. „Ne, ty ne. Spolu s Parem může jít jen jeden z nás. Podívej se kolem sebe, Damson. Vidíš, kde jsme? Dokonalá past. Z Jámy není jiná cesta než těmito dveřmi a z paláce vede cesta jen zpátky přes schodiště a chodníček. Krtek může hlídat chodník, ale nemůže se zároveň starat o dveře. To musíš udělat ty“
Damson začala protestovat, ale Coll ji přerušil. „Nehádej se, Damson. Víš, že mám pravdu. Poslouchal jsem tě, když bylo potřeba; teď poslechni ty mě.“
„To je úplně jedno,“ vmísil se do hovoru Par. „Nechci aby šel ani jeden z vás.“
Coll ho ignoroval a posunul si dopředu krátký meč v pochvě. „Nedávám vám na vybranou.“
„Proč tady mám zůstat já?“ rozzlobeně vyhrkla Damson.
„Protože Par je můj bratr!“ Collův hlas zazněl jako bič a jeho hrubé rysy ztvrdly. Když ale pokračoval, jeho hlas byl podivně něžný. „Musím s ním já; je to moje poslání. Důvod, proč jsem zde.“
Damson se zarazila a ztichla. Její pohled se přesunul „Dobře.“ souhlasila, ale sevřené rty prozrazovaly hněv. Odvrátila se. „Krtku, hlídej chodníček.“
Malý chlapík si jednoho po druhém prohlížel a v jeho jasných očích se odrážela směsice nejistoty a zmatku.
„Ano, milá Damson,“ zamumlal a zmizel na schodech.
Par chtěl ještě něco dodat, ale Coll ho vzal za ramena a vstrčil zpět do otlučených dveří. Jejich pohledy se setkaly.
„Neztrácejme čas dohadováním, ano?“ řekl Coll. „Pojďme to vyřídit. My dva.“
Par se snažil vykroutit, ale Collovy dlaně se změnily v železné svěráky. Zklamaně rezignoval. Coll ho pustil. „Pare,“ ozval se a v jeho hlase zněla téměř prosba. „Říkal jsem pravdu. Musím jít.“
Beze slov se na sebe podívali. Par přemýšlel o událostech, kterými museli projít, aby se sem dostali, o těžkostech, které museli překlenout. Chtěl Collovi říct, že, všechno má svůj důvod, že ho má rád a hrozně se o něj bojí. Chtěl bratrovi připomenout jeho kachní nohy, varovat ho, že to s nimi nezvládne. Chtělo se mu křičet.