Vladimír Babula
Signály z vesmíru
Vědecko-fantastický román
Najdou-li v Arktidě Amundsenovu mrtvolu, nebudu radit, aby byla s poctami uložena do země jeho vlasti. Nechte ho tam mezi věčným ledem. Uplyne 50 let a vědci, kteří nastoupí na naše místo, ho oživí.
Ilustroval akademický malíř František Škoda
Časopis Věda a Technika mládeži
1954–1955
1. SYN SEVERU
V třetí kabině meziplanetárního letadla je šero. Proniká sem jen jasný pruh světla, které odráží Sluncem ozářená Země.
Muž, který sedí v křesle u okna, se marně snaží odtrhnout zrak od nezvyklého obrazu. Neustále bloudí očima po obrovské kouli, plující věčnou nocí — a sní…
Jeho široká ramena se pojednou zachvěla, jako by se náhle probudil ze spánku. Odvrátil hlavu od okna a zašeptal do šera kabiny: „Spíte, Alenko?“
„Ne, Seversone. Už přes hodinu jsem vzhůru… Nechtěla jsem vás však vyrušovat… Je vám smutno, viďte?“ Dívka se poněkud naklonila dopředu. Na její oválný obličej dopadala záře z okna.
„Nedá se tomu říci smutek, co teď prožívám, Alenko. Víte“ — s námahou hledal Severson slova — „člověk si tu připadá jako anděl s obrovskými křídly. Vznáší se v nekonečném prostoru, s obrovských výšek si prohlíží světadíly — a vzpomíná… Je to takový zvláštní pocit.“
Severson mávl rukou směrem k oknu:
„Podívejte se jen na ten obrovský živý globus v dálce. Co všechno jsme na něm my lidé už prožili!.. Jenom já sám kolik bych toho mohl vyprávět!..“
Zasmál se a pohladil si bradu.
„Jenže já toho vůbec málo namluvím. Nu, co se dá dělat — drsný sever mne naučil mlčenlivosti. Někdy je to dobré — ale někdy to může být také chyba. Na příklad zrovna vůči vám je to vrcholně nezdvořilé. Známe se dosti dlouho — a co o mně víte? Nic. Moje minulost je pro vás skryta mlhami, řekl by básník.“
„Nevěřte tomu, není to tak docela, jak to říkáte,“ zasmála se Alena a zatvářila se záhadně. „Něco o vás přece jenom vím — můžete mně klidně vyzkoušet. Chcete?“
„Nuže dobrá, milá žákyně, povězte mi tedy něco o Seversonovi. Ale prosím pěkně, aby to bylo z doby jeho prvního života, kdy ještě slyšel jen na své původní jméno,“ zažertoval Severson.
„Prosím, pane učiteli. Severson se narodil roku 1880 v Norsku. Je tam velmi krásně. Vím to, neboť jsem tam byla jednou na návštěvě. Závojem mlh tam prostupují vrcholy Hagenfieldu, na kterém podle pověsti starých Vikingů sídlili bohové větrů a bouří. Ledovcům v severním Norsku se tenkrát říkalo „věčné“.
Když Severson vyrostl v jinocha, poslali ho rodiče na studie do Anglie. V tu dobu rostla sláva Roalda Engelberta Amundsena, velikého dobyvatele obou pólů. Mladý Leif — neboť tak se Severson jmenoval křestním jménem — sledoval Amundsenovy výpravy s napětím. Vždyť v něm viděl svůj vzor a nakonec i splnění svých snů z dětství. A Amundsen si obdivu opravdu zasloužil. Byl to muž nesmírné odvahy a ryzího charakteru, člověk šlechetného srdce. Severson s obdivem sledoval tenkrát v novinách Amundsenovu odvážnou výpravu se šesti lidmi na sedmačtyřicetitunové skořápce Gjöa k severnímu pólu a všechny zprávy o Amundsenovi pečlivě vystříhával a ukládal do desek.
Když se Severson vracel z Anglie ze studií, měl štěstí, neboť v Oslo po prvé spatřil Amundsena. Tento velký orel severu přijel právě do své vlasti jako nesmrtelný vítěz nad jižním pólem. Je to tak, milý Seversone?“
„Dívám se na vás, Alenko, jako na zjevení — a nevěřím svým uším. Odkud to všechno víte?“
„Jen strpení, pane učiteli, ještě jsem neskončila,“ smála se Alena. Podepřela si bradu rukou, jako když usilovně přemýšlí. „Brzy potom se Severson seznámil s Amundsenem osobně. Kdybych byla spisovatelkou, popsala bych vám i Amundsenovu tvář. Byla ošlehána polárními větry a ostře a tvrdě modelována. Amundsen měl orlí zrak — a přece každý jeho pohled byl pohlazením. Uměl své spolupracovníky nadchnout k velkým činům a v neštěstí povzbudit.“
„K čertu, to už je na mne přece jen silná káva, Alenko. Nezlobte se, ale vždyť vy mi tu za chvíli budete vyprávět i to, co jsem si kdy myslel… Buď jste spiritistkou — anebo jste dokonce také tenkrát žila — a probudila se po sto letech?“
„Ani to, ani ono, Seversone. Žádné zázraky se na světě nedějí. Musím vás poučovat jako chlapce, ačkoliv jste o hezkou řádku let starší“ — smála se Alena. „Copak je to tak těžké zajít si do universitní knihovny a pročíst si literaturu o Amundsenovi? Není jí tam málo a téměř v každé knize se hovoří i o vás, o vaší účasti na jeho slavných činech.
Dočetla jsem se tam i o tom, jak došlo k vašemu poslednímu letu na záchranu Nobileho. Zakončení letu ovšem v literatuře chybí. To znáte zatím jenom vy, Seversone…“
Alena sňala ochrannou kaučukovou helmu s hlavy a položila si ji na klín.
„Vím, že je to proti předpisům,“ řekla jaksi na omluvu, „ale v těchto místech se nemusíme obávat žádné prudké změny kursu naší rakety — vždyť tu dnes neletím po prvé. Ostatně si ji za chvilinku zase nasadím. A vy se na mne nezlobte, že jsem vám připomněla ty smutné chvíle. Hovořme raději o něčem jiném…“
„Ba ne — stejně jsem vám chtěl o tom vyprávět už dříve. Vždyť na to vzpomínám často. A dnes bych se zrovna rád vyzpovídal. Na zeměkouli jsem si už našel místa, kde můj příběh začal. To bylo tenkrát, kdy po první světové válce přišel mezi nás Ellsworth. Byl to milionářský synek z Ameriky a k nám ho hnala touha po dobrodružství. Chtěl tak přehlušit nudu svého přepychového, neplodného života. Poněvadž jsme však jeho peněz potřebovali — stát nám toho tenkrát mnoho nedával — přijali jsme ho do kolektivu.
Ellsworth navrhl Amundsenovi výpravu vzducholodí k severnímu pólu. Moc se mi to nezamlouvalo. Svému milovanému mistru jsem řekl, že mám vážné pochybnosti o předpokládaných výhodách a možnostech takového pytle naplněného vodíkem a že se mi nelíbí přítomnost žhoucích motorů vedle zásob pohonných látek. Na ledových pláních severu nejsou pohodlná letiště, namítal jsem. Pro sněhové bouře a prudké vichřice bude vodíkový balon mýdlovou bublinou. Připomínal jsem případ nešťastného polárního badatele Andréa, který roku 1897 zmizel se svým balonem beze stopy.
Namítali mi, že taková vzducholoď s motory je docela něco jiného, že si může namířit, kam je jí libo. Balon byl plánován o obsahu stokrát větším, než měl balon Andréův. Ellsworth jej dal stavět v Italii.
A tak jsme se vlastně dostali do styku s Nobilem. Byl konstruktérem vzducholodí a jako člověk veliký nadutec a ctižádostivec.
Nad mou námitkou, že motory nebudou nic platné, až se všechno lanoví, kabiny i balon obalí ledovou námrazou, jen pohrdlivě mávl rukou.
Nakonec i přes všechny mé námitky byla loď od italské vlády zakoupena a vystrojena na cestu. Po dlouhém, trapném jednání s Nobilem dostala jméno Norge. Italie — a s ní i Nobile — byla tenkrát zachvácena horečkou fašismu a nadýmala se před zrcadlem světové římské říše. Italové, načichlí fašismem, chtěli za každou cenu, aby i jejich vzdušná loď nesla znamení jejich nadřazenosti. Amundsen se tomuto nátlaku bránil, až došlo mezi ním a Nobilem k roztržce.