Na obloze poletovala sem tam různobarevná světla. Teprve pozornější pohled prozradil, že jsou to vrtulníky, přenášející své cestující za prací i za zábavou.
Severson se dlouho díval z okna — a mlčel. Okouzlen pohádkovým výhledem zapomněl i přemýšlet. Konečně mu napadly první otázky: „Zdá se mi to — nebo je to opravdu skutečnost? Kde to vlastně jsem?“
Otázky však nahlas nevyslovil.
Jsem snad v Americe? tázal se v duchu dál. Ale tam jsou mrakodrapy chudé jako krabice od bot — ani zdaleka se nepodobají těmto palácům — a jsou nalepeny těsně na sobě. Kde tedy jsem? O takovém zázraku bych se přece musel již dávno dovědět. Že by o takové sensaci tisk mlčel? Nebo snad jsem se dostal na nějaký fantastický ostrov podobný Atlantidě, o kterém svět dosud nic neví a kde lidé mají takto vyspělou kulturu?
Tázavě se podíval na Natašu.
„Jak se vám město líbí?“ odpověděla na pohled otázkou.
„Prostě — pohádka — slečno…“
„Kolikrát vám mám opakovat, že nejsem slečna, ale Nataša,“ zasmála se, až jí zasvítily krásné bílé zuby. „Dnes vám to výjimečně odpustím,“ žertovně zahrozila prstem.
„Už mnohokrát jste se nás ptal, ve kterém městě se nalézáte. Zatím jsme vám to neřekli. Ale dnes máte příležitost přijít na to sám. Pojďte se podívat k protějšímu oknu a hádejte…“
Sotva roleta dalšího okna vyjela nahoru, rozprostřel se před Seversonem podobný obraz jako předtím. Na vrcholcích paláců se právě rozsvěcovala barevná světla. V jasné záři se objevily budovy, které jediné mluvily o minulosti.
„Ten hrad dole mi připomíná Kreml, jak jej znám z fotografií,“ řekl Severson po chvíli zadumaného mlčení.
„Máte pravdu, je to opravdu Kreml.“
Severson se rychle otočil a pátravě se zahleděl do dívčina obličeje.
„Nežertujete?“ vyrazil ze sebe. „Tohle přece není Moskva! Tu znám dobře z obrázků. To dole je snad stavba, která se Kremlu hodně podobá — ale Moskva? To přece nemyslíte vážně?…“
„Myslím to docela vážně, milý příteli. Je to opravdu Moskva, můžete mi věřit. Vždyt jsem se tu narodila.“
Severson se dlouho mlčky díval dolů.
„A kde se tu vzaly ty paláce? Vždyť o nich nic nevím.“
„Pochopitelně tu byly postaveny,“ žertovala dívka.
„Jste vy Rusové tajnůstkáři! Nakonec uvěřím našim novinám, že v komunistickém Rusku se dějí věci, o kterých svět ani netuší. Ty noviny to ovšem myslí v horším slova smyslu… Teď vidím, že o Sovětském svazu lhou — že nám zamlčují pravdu.
Ale o této nádheře by se měl svět opravdu dovědět! Počkejte jen, až se vrátím domů! Sám napíši do novin článek o všem, co jsem tu viděl! Já jim dám lhát!“ Najednou se zarazil. „Nebo snad je to tajemstvím?“
„Ne,“ smála se dívka. „O všem, co u nás vidíte a ještě uvidíte, — bude toho víc — můžete vyprávět kdekoliv a komukoliv…“
„To také udělám, to mi věřte. Především s vaším dovolením napíši o svých prvních dojmech svým známým doma. Půjčíte mi papír, inkoust a pero?“ Dívka ochotně přisvědčila.
7. DOPISY DO MINULOSTI
Čas letěl a Seversonových dopisů známým v Norsku přibývalo. Dovolme si malou nediskretnost a do jednoho z nich nahlédněme.
„…Mám se čím dále tím lépe, drahý Alberte. Nataša je skvělé děvče. Má velmi dobrou povahu a je opravdu přátelská a milá. Již delší dobu mne učí ruštině. Dělám rychlé pokroky — jak víš, mám pro řeči buňky. Nataša z toho má radost.
,Dnes večer mluvte se soudruhem Tarabkinem již jenom rusky,‘ navrhla mi včera. Šlo to dobře. Dnes jsem se musel Twardovskému pochlubit, že znám i kus Puškina nazpaměť.
Když Nataša zpozoruje, že mne přepadá smutek a touha po domově, vymýšlí si nejrůznější texty, nosí mi obrázkové knížky a vyhledává zajímavý program v televisi.
Jak jsem Ti psal v posledním dopise, mohu již chodit. Zvykl jsem si již i na sluneční světlo. Nejraději sedávám na terase. Je odtud nádherný rozhled na všechny strany a dobře se odtud dá pozorovat bohatý život nádherného města. Tu nádheru si jistě nedovedeš ani představit. Nataša mi slíbila fotografii, pošlu Ti ji. Obyvatelé Moskvy zřejmě vůbec nepoužívají aut. Téměř všechnu dopravu lidí obstarávají helikoptéry, které mohou přistát kdekoliv — na sebemenší ploše.
Nataša mi právě oznámila, že akademik Tarabkin mne zve na prohlídku…
…Teď jsem se vrátil právě z prohlídky. Představ si tu úžasnou věc: mám povolenu první vycházku do města! Ani nevíš, jak se na ni těším. Jsem tak zvědav! Hned po návratu Ti o ní napíši.
Čekám netrpělivě na Tvůj dopis. Zatím buď zdráv…“
Do pokoje proniklo krásné letní ráno. Severson je sotva dospal.
Rychle se oblekl a podle zvyku z vojenské služby si vzorně ustlal postel. Netrpělivě čekal na příchod Nataši.
Severson po prvé uviděl dívku v „civilu“. Málem ji ani nepoznal. Prohlížel si ji překvapeně. Měla slušivý, světlounce zelený kostým a baret posazený poněkud do týla. Přes ruku měla přehozený pánský oblek ze zvláštní jemné látky.
„Převlečte se, prosím, do vycházkového, a přijďte k hlavnímu výtahu. Počkám tam na vás.“
Za chvíli byl Severson u výtahu.
Na stisknutí knoflíku přijela kabina, dveře se samy otevřely a oba vstoupili.
„Proč jedeme nahoru?“ zeptal se Severson udiveně.
„Uvidíte, jen se nebojte,“ odpověděla Nataša s úsměvem.
Výtah zastavil a dívka vystoupila na širokou plošinu.
Stála zde dlouhá řada nejrůznějších vrtulníků.
Severson se při pohledu na ně zarazil.
„Snad nechcete, abych vlezl do takové podezřelé mašiny? Ani nápad. Jsem přece letec a jsem zvyklý na křídla. Co kdyby vrtule selhaly? To by bylo pěkné bum — a abych se pak kurýroval znovu,“ zasmál se, ale s místa se nehnul.
„Nezlobte se, Natašo, ale raději bych šel pěšky.“
„Vaše přání je mi rozkazem, Seversone,“ usmála se dívka a vrátila se do kabiny. Tentokrát se výtah rozjel opravdu dolů. Vystoupili v dlouhé, krásně vyzdobené chodbě.
„Jsme na stanici podzemní dráhy — metra,“ vysvětlovala Nataša. „Když jste se nedal dopravit vzduchem, pojedeme pod zemí.“
Severson si se zájmem prohlížel mramorem vykládanou stěnu, reliéfy a sochy.
„Vkus máte v Moskvě opravdu dobrý,“ řekl s uznáním.
Za sloupovím chodby se najednou — opravdu jako v pohádce — neslyšně objevil elegantní vagon v podobě doutníku. Sotva naši poutníci vstoupili do vozu, dveře se samy zavřely a vůz se rozjel. Když se opět zastavil, Nataša vzala Seversona za ruku a vyběhla s ním na nástupiště. Prošli chodbou a pohyblivými schody vyjeli nahoru k východu z metra. Venku si na zeleném trávníku hrály děti. Zpívaly, houpaly se na houpačkách, smály se…
„To se mi na vás, Natašo, nelíbí, že jste dráhu ošidila,“ prohodil nečekaně Severson, polo v žertu, polo vážně.
Nataša se na něho podívala nechápavě. Hned nato se však zasmála a ťukla se prstem do čela. „Ach tak, promiňte, já zapomněla…“