„Snad se nic nestalo,“ chlácholil ji rychle Severson, kterého teď mrzelo, že se zachoval tak netaktně „Až pojedeme zpátky, kupte jízdenky dvakrát. Nic vám nezůstanu dlužen. Jen co se vrátím domů, ihned vám vše vyrovnám.“
„To ne, Seversone. Já vám totiž zapomněla vysvětlit, že doprava se v Moskvě neplatí. A kam byste se teď chtěl podívat nejdříve?“
„Rád bych se chtěl trošku porozhlédnout po městě — a prohlédnout si zařízení některého paláce. Pustí nás tam?“
„Proč ne?“ divila se Nataša. „Jsou to běžné obytné domy.“
„Pojďme se tedy podívat do tohoto,“ ukázal Severson prstem na palác z narůžovělého mramoru.
Návštěvníci vystoupili po obloukovém schodišti, vroubeném sochami, a vešli dovnitř.
Severson se vrátil z první prohlídky města nadšen. Sedl si k oknu, vytáhl roletu a znova si zasněně prohlížel nádherné paláce. Nad jedním z nich se pomalu vyhoupl měsíc…
Prostorná místnost zešeřela, ale neztemněla. Vnikala sem záře tisíců světel krásného velkoměsta. Jedno se rozžehlo i nad psacím stolem. Vesele ozářilo blok dopisních papírů, nad které se pacient právě sklonil. Pln dojmů z prožitého dne vzal pero do ruky a psal…
„Skutečnost překonala všechno mé očekávání, drahý Alberte, dokonce vůbec všechno, co si člověk může přát pouze ve snu! Lidé zde v Moskvě bydlí tak nádherně a přepychově, že se jim nemohou vyrovnat ani naši milionáři, ba ani králové.
Navštívil jsem jeden z paláců a věř nebo nevěř, nic podobného jsem dosud v životě neviděl. Hned u vstupního schodiště do paláce jsou bělostné mramorové sochy — a jedna krásnější než druhá: zamyšlený muž sedící nad svitkem papíru, mladá maminka s baculatým dítětem v náručí, chlapec s modelem podivného letadla, stařec hledící někam ke hvězdám… Sochami jsou ostatně vyzdobena schodiště všech paláců, které jsem dosud viděl.
Hlavní chodba obrovského domu je vyzdobena ještě bohatěji než schodiště. Zřejmě tu soutěžili malíři se sochaři o dosažení nejvyšší krásy. Teď si teprve uvědomuji, co to muselo stát peněz a jak drahá musí být činže v tomto domě. Zapomněl jsem Ti totiž říci, že palác, který jsme s Natašou navštívili, je podle slov mé milé průvodkyně „obyčejným obytným domem“ a stejně prý bydlí ostatní obyvatelé města. Jestli je tomu skutečně tak, pak tedy tu lidé opravdu bydlí jako v ráji. Skutečně nevím, jak si to mám všechno srovnat s našimi novinami, které nás straší komunistickým Ruskem a bolševismem — a které tvrdí, že v Rusku jedí lidé děti a žijí bez kultury a bez radosti ze života…
V domě jsou velmi zajímavě zařízeny dveře na chodbách. Sotva k nim přistoupíš, otevřou se samy — jako v pohádce o kouzelném zámku.
Prohlédli jsme si také několik bytů. Jejich přepychové zařízení se nedá ani vylíčit. Jedni z obyvatel domu nás pozvali na oběd.
„Vždyť sami říkáte, že v bytech není kuchyň.“ divil jsem se.
„Kuchyň máme společnou, kdo by se doma lopotil s vařením,“ odpověděla mi paní domu a s milým úsměvem se nás zeptala, co máme kdo nejraději. Když jsme se oba shodli na tom, že volbu přenecháme na vůli hostitelky, sklonila se k malé skřínce na stole a stiskla knoflík. Na skřínce se rozsvítilo malé okénko a v něm vyvstal obraz dívčí tváře. Ve všech bytech a kancelářích tu mají totiž zvláštní telefon, ve kterém toho, s kým mluvíš — vidíš před sebou — a on tebe.
„Přejete si, Naděždo?“ promluvila dívka v okénku.
„Máme tu dnes vzácné hosty, Olgo,“ řekla paní. „Navštívila nás Nataša Orlovová s kapitánem Seversonem. Výběr prý ponechávají na tobě.“ Dívka se zatvářila šelmovsky.
„Mohla bych, prosím, soudruha Seversona pozdravit?“ zažadonila.
Hostitelka mne vzala lehce pod paží a zasmála se.
„Zvědavé ženy, viďte? Nezlobte se na ni, je to naše skvělá organisátorka stravování. Chcete-li s ní mluvit, sedněte si proti aparátu.“ Sedl jsem si tedy, ale koukal jsem asi velmi udiveně, protože dívka se mne žertem zeptala:
„Což se vám nelíbím? Srdečně vás vítám v Růžovém domě a přeji vám příjemnou zábavu a dobrou chuť…“
Zakoktal jsem díky a zdvořile jsem povstal. (Nataša byla na mne jistě hrdá, že jsem se tak slušně domluvil rusky.)
Netrvalo dlouho a přišlo další překvapení, Pojednou se otevřela jakási dvířka ve zdi a na lesklou poličku vyjel velký podnos s nejrůznějšími jídly.
„Oznamte mi laskavě, jak našemu milému hostu chutnala moje specialita… a ještě jednou dobrou chuť,“ ozval se znova dívčí hlas ve skřínce.
Samozřejmě jsem se nejprve zajímal o tu specialitu. Bylo to skvěle upravené jídlo podobné puddingu. Když jsem je však ochutnal, byl jsem příjemně překvapen. Záhadný pudding chutnal jako nejlépe upravený biftek s vejcem. To mi pochopitelně nešlo do hlavy.
„Jak se to, prosím vás, upravuje, můžete mi dát recept?“ zeptal jsem se. „Rád bych si to totiž nechal vařit od naší bytné.“
A jako duše zvídavá snažil jsem se tajemství jídla uhodnout sám.
„Nejdříve se maso umele, není-liž pravda?“ klábosil jsem naivně a rychle dával dohromady své skrovné kuchařské vědomosti, které jsem získal na vojně.
„Ne tak docela,“ pravila se smíchem hostitelka. „To jídlo nikdy maso nevidělo.“
Samozřejmě jsem tomu nechtěl věřit, stejně jako teď asi nevěříš ani Ty. Ale nakonec mne hostitelé přece jen přesvědčili. Jídlo bylo totiž vyrobeno uměle. Zdejším vědcům se podařilo uměle vyrobit bílkoviny i chlorofyl — zeleň listovou. A jak víš, chlorofyl je právě tou chemickou továrnou, která v rostlině předělává anorganické látky na organické, stravitelné.
Požádal jsem ještě o jednu porci puddingového bifteku, abych mohl umělé jídlo znovu prozkoumat. Přání bylo ve chviličce splněno — a já se teď dal do jídla s rozvahou, jako nejpřísnější vědec. Ale marné — chutnalo mi to stejně jako prve.
Podle posudků zdejších lékařů působí prý toto umělé jídlo na lidský organismus ještě lépe než přirozená strava, protože obsahuje všechny důležité výživné látky. A přitom má tak skvělou chuť!
Nataša mi pak vyprávěla, kolik tato novinka dala práce a přemýšlení nejrůznějším vědcům, než se dílo podařilo. Umělé jídlo je prý dosud opravdu jen specialitou a mnozí ho tu ještě ani neochutnali, poněvadž k němu mají nedůvěru.
Jak pozoruješ, pustil jsem se tu do biologie, ačkoliv jsem výhradně technik. Řeknu Ti však, že tato věda o životě mne začíná úžasně zajímat a hned — jakmile mi to jen akademik Tarabkin dovolí — vrhnu se do jejího studia.
Kolik úžasných věcí člověk ještě nezná!
A nezná je ani západní Evropa! Znova se tomu divím a netrpělivě čekám na Tvoji první odpověď. Píši Ti totiž už šestý dopis — a Ty pořád nic. Či snad mé dopisy zabavuje vaše censura, která chce tak zamlčet pravdu o Sovětském svazu? Poprosím Natašu, aby mi to nějak zjistila. Jistě mi vyhoví…
Nu — a teď se zase vrátím k mým dobrodružstvím v nádherném paláci. Když jsme se rozloučili s milými hostiteli, navštívili jsme společenské a zábavní místnosti. Lidé v tomto domě žijí družně a ve svorném přátelství. Za celý den jsem tu nenašel ani náznak toho, že by se tu někdo sebeméně poškorpil, jak je to běžné u obyvatelů v našich činžácích.
Prohlédl jsem si zasedací sál, herny, plovárnu — a také biograf, který je zřízen speciálně pro obyvatele domu.