Přesto nakonec vzducholoď v roce 1926 odstartovala a jedenáctého května jsme na ní dosáhli pólu. Zakroužili jsme nad ním ve dvou velikých obloucích a posádka shodila na pól vlajky tří národů — norskou, italskou a americkou. I v tomto slavném okamžiku se italští šovinisté vyznamenali. My si s sebou vzali jen malé vlaječky, abychom nezatížili zbytečně loď, zatím co Italové vybalili nad pólem ze svých zavazadel řadu nejrůznějších vlajek, z nichž jedna byla tak obrovská, že ji při shazování nemohli ani pořadně rozbalit a protlačit oknem.
Po návratu se rozpory mezi Amundsenem a Nobilem ještě prohloubily. Nobile pomlouval Amundsena kde mohl. Všechny zásluhy připisoval sobě a celkově se snažil vědecko-badatelský význam výpravy proměnit v oslavu vlastní osoby.
Nobile se později rozhodl, že podnikne novou výpravu na severní pól, tentokrát bez Amundsena. Postavil vzducholoď Italia a 23. května 1928 s ní vyplul z Kingsbay k severnímu pólu.
A pak již následovaly události, které tenkrát vzrušily celý svět. Italia skutečně dosáhla severního pólu, ale na zpáteční cestě došlo — na neštěstí — k splnění mé předpovědi. Italia se stala nezvěstnou.
Sta rozhlasových stanic a desetitisíce radioamatérů snažily se zachytit radiosignály z pohřešované vzducholodi. Marně… Arktida žárlivě střežila své tajemství. Konečně přišlo trochu naděje ze Sovětského svazu. Mladičký ruský radioamatér Šmidt v jednom z nejzapadlejších koutů SSSR uslyšel signály v cizím jazyce. Slova, která zachytil s éteru, pamatuji si dodnes:
Itali Nobile Franz Josef SOS SOS SOS terra tengo Eh H.
Ač amatér o katastrofě ničeho nevěděl, odeslal volání Nobileho do Moskvy. Sovětská vláda okamžitě informovala Italskou vládu a sama zahájila přípravy na pomocnou výpravu.
Zpráva o trosečnících vzrušila i Amundsena. Okamžitě zapomněl na osobní spory i na urážky a rozhodl se, že Nobilemu půjde na pomoc. Na poradě ministerstva války v Oslo, na kterou byl Amundsen pozván, se rozhodlo, že ministerstvo ihned prozkoumá všechny možnosti pátrání po trosečnících a podle možnosti uspořádá záchrannou výpravu letadly.
Amundsen se telegraficky obrátil na Ellswortha se žádostí o pomoc, ale americký milionář tentokrát neprojevil ochotu otevřít svůj měšec, jak to učinil při výpravě s Nobilem. Přihlásila se však francouzská vláda, která Amundsenovi nabídla letadlo Latham.
Amundsen nabídku přijal. Nechal se znovu informovat o stavu pátrání, a když zjistil, že Nobileho výprava nebyla dosud nalezena, nařídil urychlené přípravy k odletu.
Počasí nám nepřálo. Dvakrát jsme museli start odložit pro deštivé počasí. Když jsme si vsak uvědomili, že tam těm na severu je ještě hůř a že určitě již nemají více zásob, než na třicet dnů, rozhodli jsme se, že budeme riskovat.
Ostatně — Guilbaud byl výborný pilot a dovedl přesně plnit Amundsenovy rozkazy. Já dostal funkci pozorovatele.
Odstartovali jsme osmnáctého června 1928 z Tromsö. Byl to nevlídný studený den bez slunce. Nebylo náznaků na zlepšení, ale my myslili jen na trosečníky. Vždyť všichni jsme dobře věděli ze zkušenosti, jak se žije mezi ledovci bez pomoci…
Amundsen předpokládal, že Nobileho najdeme za severními břehy Špicberk. Nesmírně jsem Amundsena obdivoval pro jeho velkorysost a lidskost. Vždyť dával teď v sázku všechno — i život, aby zachránil trosečníky, jejichž vůdcem byl Amundsenův úhlavní nepřítel.
Pobřeží Norska se nám ztratilo z dohledu. Latham bylo silné letadlo, takže cesta ubíhala rychle.
Amundsen seděl blízko mne. Mlčky prohlížel mapu a na základě mých hlášení prstem sledoval dráhu našeho letu.
Letěli jsme stále k severu.
Brzy jsme se dostali do neprůhledné mlhy. Amundsen měl obavy, jak vypadá stav ledu kolem Medvědího ostrova. Dotaz jsem poslal telegrafistovi Valettovi, aby jej odeslal. Valette chvíli manipuloval s aparátem, až nakonec nervosně zatřásl hlavou. Aparát nebyl v pořádku.
„Tedy podle kompasu stále k severu,“ ozval se hlas Amundsena.
Tromsö leží na maličkém ostrůvku na nejsevernějším pobřeží Norska, skoro na sedmdesáté rovnoběžce. Medvědí ostrov jsme tedy museli minout přibližně v půli cesty ke Špicberkům — ve směru přesně na západ.
Do letadla se opřel boční nárazový vítr, ale Guilbaud stroj ihned vyrovnal. Zanedlouho jsme se již vznášeli nad válejícími se oblaky mlhy. Nevysoko nad obzorem se na nás usmívalo sluníčko, které omalovávalo okraje chuchvalců mlhy duhovými barvami.
Všichni jsme ulehčeně vydechli.
„Už se nezlobíte na Nobileho, mistře?“ nečekaně jsem oslovil Amundsena. Podíval se na mně tázavě.
„Copak jsem se na něho kdy zlobil?“ řekl mi. „Má chyby jako každý z nás a i když jsou to chyby sebenepříjemnější, pokud nezabíjejí člověka, můžeme je odpustit. Znáte přece francouzské přísloví — pochopit znamená odpustit. Že je to tak, Valette?“
Valette se vzpřímil a odpověděl nečekaně mrzutě:
„Plním zde své povinnosti jako voják. Je mi ctí zúčastnit se záchranné výpravy s vámi, mistře. Ale co se týče mne, myslím, že jste k Nobilemu příliš velkorysý.“
Amundsen se zasmál, ale hned zvážněl.
„Nejde přece jen o Nobileho,“ řekl důrazně. „A vůbec ne o Nobileho. Jde o člověka, o životy lidí.“
Valette se neudržel.
„I o naše teď,“ zvolal. „Nevím, jak by se zachoval Nobile, kdybychom si teď úlohy vyměnili…“
O této námitce jsem přemýšlel i já. Vzpomínal jsem na první výpravu s Nobilem a na jeho provokační kousky, z nichž jeden jsme málem zaplatili životem. Přes to, že velitelem výpravy byl zkušený Amundsen, Nobile zasahoval do jeho pravomoci, bral do ruky výškové kormidlo a dvakrát by nás byl málem vysypal na led. I po skončení výpravy se choval divně. Za zády Amundsena přemlouval jeho starého spolupracovníka Riíser-Larsena, aby svého velitele opustil a spolčil se s Nobilem. A pak ještě v tisku rozšířil štvavou kampaň proti Amundsenovi.
Ze vzpomínek mne tenkrát vytrhlo hlášení Valettovo, že konečně navázal spojení a že ledové poměry u Medvědího ostrova nejsou zrovna uspokojivé.
Místy se objevilo moře s roztroušenými ledovci.
Amundsen si přitáhl vatovanou koženou kuklu a nemotornou rukavicí sáhl opět po mapě. Starostlivě pozoroval kompas.
„Domnívám se, že nás vítr příliš sráží k východu,“ obrátil se na mne. Beze slova jsem vzal sextant a pokoušel jsem se zaměřit výšku slunce. Porovnával jsem naměřený úhel s tabulkami a kontroloval jsem čas na svých přesných hodinkách, které jsem si ještě v Tromsö přesně nařídil. Takové měření bývá dost nejisté, zvláště v kymácejícím se letadle a navíc v polárních krajinách s různou lámavostí vrstev. Přesto však jsem zjistil, že míříme poněkud na východ od Medvědího ostrova.
Amundsen nad mým sdělením mávl jen rukou.
„Nevadí,“ řekl po chvilce rozmýšlení. „Italia ztroskotala pravděpodobně na severovýchod od Špicberk. Zachovejte dosavadní směr.“
Po chvilce žádal spojení s Kingsbay na Špicberkách, kde kotvila italská záchranná loď Citti di Milano. Obrátil jsem se s rozkazem na Valetta, ale ten pokrčil rameny. Vysílač mu opět selhával.
„To máme z toho spěchu,“ rozčiloval se. „Odstartovali jsme s Lathamem tak narychlo, že jsem neměl možnost přístroj dokonale prohlédnout. Ještě štěstí, že můžeme přijímat, jinak bychom byli úplně odříznuti od světa.“
Amundsen se zasmušil. Myslel asi právě na totéž, na co jsem myslel já: Co si počneme, jestli někde uvízneme na ledových krách?