Sálem se ozval potlesk.
„O blahodárném vlivu oteplené Arktidy na naše zemědělství a o dalším postupu flory k pólu zde budou hovořit jiní,“ pokračoval řečník, když se sál opět utišil.
„Mým úkolem je nyní seznámit vás s výsledky činnosti průzkumných oddílů. Na první místo je třeba postavit objevy, které velmi obohatily naši vědu o životě — biologii.
Průzkumné čety našly pomocí ultrazvuku a několika druhů radiových vln řadu drobnohledných i velkých zvířat, z nichž některá se v ledu uchovala až z doby pravěké.
O oživování těchto zvířat bude hovořit akademik Tarabkin, úspěšný pokračovatel Lepešinské, Brjuchonenka a Něgovského.
Podívejme se nyní pomocí přímého televisního přenosu na zajímavý nález Bergerovy šestnácté průzkumné čety.“
Řečník sáhnul na řadu knoflíků. Na plátně i na malé obrazovce před ním se objevil úchvatný barevný obraz:
Na břehu, do kterého bijí vlny, stojí velký vrtulník a u něho živě hovoří skupina lidí. Na obzoru se táhnou do dálky věčné ledy.
„Prosím soudruha Bergera,“ promluvil řečník směrem k obrazovce.
Lidé na plátně zmlkli a podívali se směrem k vrtulníku. Jeden z mužů otevřel dveře letadla a vstoupil dovnitř.
Za okamžik se obraz na plátně změnil.
Do sálu se usmíval příjemný podlouhlý obličej v kaučukové kukle se sluchátky na uších.
„Zde průzkumný oddíl,Špicberky — Země Františka Josefa‘, pracující nyní na Bílém ostrově. U aparátu Berger. Přejete si, Michale Vladimiroviči?“
„Předveďte, prosím, účastníkům dnešního zasedání svůj zajímavý objev.“
„Jsme připraveni. Jen okamžik strpení…“ A muž v kaučukové kukle se naklonil stranou k široké desce s mnoha otočnými knoflíky a kulatou obrazovkou.
„Hned vám vysílání přepnu na přístroje, abyste se mohli podívat do nitra Země. Zjistili jsme totiž, že Bílý ostrov skrývá v sobě devět metrů silnou vrstvu ledu, na jejímž dně jsou zajímavé zbytky lidské kultury.
Přesvědčte se ostatně sami…“
Na plátně se nejprve objevily nejasné čmouhy, které však rychle dostávaly přesnější tvar.
„Pronikáme do hloubky šesti metrů. Zde začíná vrstva ledu,“ doprovázel obraz hlas Bergerův. „Popojíždím letadlem ke středu ostrova. Pozorně prohlížejte kamennou drť pod ledovcem…“
Na plátně se objevil neostrý obraz kamenů, složených do kruhů. Kol dokola byly rozházeny kosti. O kus dál objevily oči přístrojů velkou medvědí hlavu. A blízko ní huňatou kůži, nataženou na hole. Obraz na plátně se pojednou začal rychle měnit.
„Ještě okamžik strpení. Jen co přesně zaměřím místo, kde jsou ukryty podivné nástroje,“ ozval se Bergerův hlas.
„Stůj, stůj, Bergere, zastav se!“ ozval se pojednou vzrušený hlas v sále.
Všichni se otočili k rušiteli přednášky, ale ten toho nedbal.
„Vrať se, Bergere, s kamerou o kousek zpět, přesně po dráze, kterou jsi šel,“ zvolal muž téměř rozkazovačně. Povstal z křesla a utíkal blíž k promítacímu plátnu, aby lépe viděl.
„Nemohl jsem se přece mýlit. Zahlédl jsem nejasný obraz mrtvoly člověka!“
Vzrušení zachvátilo sál.
Tisíce očí napjatě pozorovaly pomalu se nyní šinoucí obraz na plátně.
„Dost! Stůj! Zkrať délku vlny a lépe zaostři!“
Před očima překvapených diváků se objevil podivný obraz. Jako by z šera vystoupila silueta člověka. Ležel na boku se skrčenýma nohama a rukou pod hlavou. K plátnu přispěchalo několik dalších lidí.
„Prosím o snímky ve dvouvteřinových intervalech,“ zvolal jeden z nich.
„Bergere, použijte roentgenových vln,“ žádal další.
Na plátně se objevil roentgenový snímek mrtvoly. „Podle lebeční kosti a celkové stavby kostry soudím, že jde o člověka velmi starého, dá se říci pravěkého. Přesnější údaje sdělím po prostudování snímků.“
Šum v sále přehlušil pojednou zvučný hlas dívky, která seděla uprostřed sálu.
„Soudruzi, navrhuji, aby Berger přesně označil místo nálezu a ihned přerušil průzkum…“
Nový šum v sále.
„Hned vám vysvětlím proč,“ neohroženě pokračovala dívka. „Tento nález má nedozírnou cenu pro lidstvo a je nebezpečí, že další pronikání vln by mohlo rozrušit nejjemnější tkáně zmrzlé mrtvoly, jako je třeba mozek. My, kolektiv akademika Tarabkina — vás chceme totiž požádat o svolení, abychom se mohli pokusit mrtvolu oživit.“
Na plátně se opět objevila podlouhlá tvář Bergera.
„Je třeba jednat rychle, soudruzi! Plně souhlasím se soudružkou, která nás právě varovala. Nezlobte se, ale pro nebezpečí z prodlení vypínám přístroje i bez hlasování,“ usmál se. „Dovolte mi, abych pro naléhavá opatření přerušil spojení…“
Obraz z plátna zmizel úplně a na okamžik diváci utonuli ve tmě.
Když se opět v celém sále rozzářilo světlo, ozval se bouřlivý potlesk.
Jedni tleskali Bergerovi, druzí muži, který po prvé zahlédl na plátně mrtvolu člověka — a další pohotové dívce a Tarabkinovu kolektivu.
Zasedání bylo na chvíli přerušeno, aby si přítomní mohli nerušeně vyměnit názory.
Do sálu vešel muž, který si nechal pořídit přesné snímky. Tvářil se vítězoslavně.
„Moje domněnka je bez výhrad potvrzena. Zde vidíte roentgenový snímek kostry ledového muže — a zde je snímek rekonstruované kostry pravěkého člověka, kterého věda pojmenovala Neandertálec čili Homo primigenius, nebo také Homo neanderthalensis.
V obou případech vidíme stejné znaky: primitivní stavba lebky s nízkým, dozadu ubíhajícím čelem, nízká mozkovna a silné jařmové oblouky, spodní čelist s nevyvinutou bradou… Také ostatní části obou koster se shodují a společně ukazují na nižší organisaci, než je u dnešního člověka.
Jde tedy i v tomto případě o Neandertálce.
Na druhé straně již tato předběžná zjištění plně potvrzují názory vědy o vývoji člověka v době před 70.000 lety, kdy podle našich odhadů tento primitivní člověk — Neandertálec — žil.
Vždyť kameny, složené do kruhu, které jsme viděli na obraze, byly zřejmě ohništěm nešťastníka — a medvědí hlava je zbytek jeho potravy. Kůže, natažená na hole, byla pravděpodobně jeho dočasným obydlím v době stěhování, kdy neměl k disposici jeskyni.
Dovedete si, soudruzi, představit, o kolik bude zvětšena cena nálezu, jestli se akademiku Tarabkinovi podaří mrtvolu Neadertálce oživit? A vy všichni jistě věříte se mnou, že se mu to podaří, stejně jako se mu to podařilo u mamutího mláděte a u některých dalších zvířat, nalezených v Arktidě.
Navrhuji, aby oživený pravěký pračlověk byl z počátku ponechán ve volné přírodě, kde bychom mohli dobře pozorovat jeho život a zvyky. Stejné cennou zkušeností bude jeho výchova…“
V obrovské laboratoři je hrobové ticho. Jen chvílemi se ozvou tiché kroky akademika Tarabkina.
Přistupuje k širokým průhledným nádržím a dívá se do přístrojů, které jsou vmontovány do jejich stěn. A opět se vrací ke stolu, jehož čelní deska je jakoby vyzdobena složitým ornamentem malých obrazovek.
Mne si ruce a usmívá se.
Nad malou skřínkou bliklo červené světýlko. Na obrazovce skřínky se objevila do hněda opálená tvář Bergera.
„Věděl jsem, že nespíte, Alexandře Ivanoviči. Nevyrušuji?“