„Přicházíte mi právě vhod, Bergere,“ odpověděl Tarabkin a sedl si do křesla.
„Jste první, s kým se podělím o svou radost. Práce dostala obrat k lepšímu. Z mrtvého místa nám pomohl kolektiv profesora Musila. Podrobně jsem prostudoval jeho zprávu o umělé regeneraci lidského organismu — a to mi ukázalo cestu dál. Abychom mohli totiž organismus našeho ledového hrdiny oživit, bylo třeba obnovit poškozené části tkaniva. A to se nám podařilo teprve teď.
Organismus už žije, buňky se probouzejí k životu. Podle poslední kontroly jsou všechny citlivé tkáně — i mozek — v pořádku. Výživný roztok protéká již i nejjemnějšími žilkami. Soudruzi právě připravují poslední — rozhodující operaci. Přesně za půl hodiny vpustíme do žil směrem proti srdci pravou lidskou krev…“
„Gratuluji vám, Alexandře Ivanoviči, mám z toho velkou radost a držím palce. Vždyť vám chci právě oznámit — a proto volám i v noci — že na malém ostrůvku, 342 km severně od Špicberk, jsme v ledovci nalezli dalšího zmrzlého člověka. Podle oděvu soudíme, že pochází z počátku dvacátého století, a že je to letec…“
Tarabkin sebou trhl a zamával pravicí.
„Nechte ho ještě tam, kde jste ho nalezl. A zastavte pochopitelně hned práce na tomto úseku. Nevím, jak se mi podaří dnešní operace. Možná, že nám něco selže — těžko předvídat — a pak by bylo třeba opět počkat…“
Do laboratoře vstoupila dívka v bílém plášti a s kuklou na ústech:
„Soudruhu Tarabkine, vše je připraveno.“
Tarabkin se rychle rozloučil s Bergerem a za pomoci dívky si rovněž navlekl plášť.
Ti, kteří čekali v modře ozářeném sále, byli vzrušeni. Pozorně sledovali kmitající se paprsky v okénkách přístrojů a kontrolovali měřidla, upevněná na velkém, se všech stran uzavřeném skleněném hranolu, ve kterém zdánlivě spal zarostlý pravěký muž. Barvu jeho pleti pro modré osvětlení nebylo možno dobře odhadnout.
„Všechny přístroje překontrolovány?“
„Ano.“
„Teplota plynu?“
„37,4.“
„Všechny přívody krve jsou v pořádku?“
„Ano.“
Oči přítomných visely na krásné tváři akademika Tarabkina.
„Nemusím vám snad, děti, zdůrazňovat, že jdeme do rozhodného boje. Vždyť celé lidstvo od nás očekává, že splníme dávný sen mnoha odvážných bojovníků se smrtí, kteří nám ukazovali cestu.
O tomto okamžiku, který teď prožíváme, snil již v první polovině dvacátého století Kaptějev, když po prvé oživil řasy, prvoky a korýše, kteří po deset tisíc let leželi zmrazeni ve věčném ledu Jakutska.
O tomto okamžiku snil ruský vědec Bachmetěv, který jako první počátkem dvacátého století vyslovil naději, že pokusy s anabiosou se podaří rozšířit i na obratlovce a že bude možno mluvit i o oživování zmrzlých lidí.
O tomto okamžiku snil moskevský lékař Brjuchonenko, když se mu podařilo oživit useknutou psí hlavu čtyřicet minut po smrti a když tento pokus u téhož psa s úspěchem opakoval po třetí.
O vítězství, které teď stojí před námi, snil i slavný lékař Něgovský, který v době Velké vlastenecké války v letech 1941 až 1945 překonal klinickou smrt i u člověka a vrátil tak život rudoarmějci Čerepanovovi — a pak mnoha dalším bojovníkům za dnešní šťastný život na Zemi.
Proč vám to všechno, drahé děti, připomínám právě teď? Jen proto, abyste si tím plněji uvědomili odpovědnost každého z nás. Všechno záleží na naprosté přesnosti v každé desetině vteřiny, na přesném plnění úkolů, které jsme si předem určili. Naděje na vítězství je veliká. Všechny předběžné pokusy s pravěkými zvířaty se podařily.
Jde tedy opravdu jenom o přesnost. Zvláště vy, Natašo, dávejte dobrý pozor na mozek — na něm záleží nejvíce. Sebemenší zvýšení tlaku krve v přívodu by mohlo znamenat konec — neúprosný konec…
Tož — děti — začneme?“
Členové kolektivu mlčky přikývli.
„Jonesi, rovnoměrně vpouštějte do inkubátoru kyslík a odčerpávejte plyn!“
„Provedeno!“
„Bastiene, zvyšte tlak podle směrnic a zapněte pumpy!“
„Natašo, tlak v přívodu k mozku ještě snižte!“
Hrudník pravěkého člověka se sotva znatelně pohnul.
„Srdce ožívá! Umělé srdce však ještě nezastavujte!“
Tarabkin se upřeně zahleděl do obličeje Neandertálce.
„Umělé dýchání,“ zašeptal po chvíli.
Hrudník se pomalu zvedl, klesl — a opět zvedl.
„Zkontrolujte mozek, Natašo!“
Dívka se sklonila nad aparát a pozorně sledovala obrazovku. Křečovitě sevřela otáčecí knoflík.
Mlčela.
Na čele jí vystoupily krůpěje studeného potu.
„Pracuje?“ zašeptal úzkostlivě Tarabkin.
„Ne, je konec, Alexandře Ivanoviči. Mozek je zalit krví…“
„To není možné!“ zvolal akademik a přiskočil ke kontrolnímu přístroji. Rychle přitiskl oči k okulárům.
„Zalit krví… Ale vždyť to není možné,“ vydechl. Očima přejel několikrát po přístroji.
„Zalit krví…“ opakoval. „Ale vždyť tlak do mozku je naprosto správný!“ Znova nahlížel do okulárů — a znova kontroloval tlak.
Do napjatého ticha zpívaly jen pumpy, ženoucí krev do těla pračlověka.
Tarabkin sklonil hlavu.
„Marné — vše v pořádku — a přece je opravdu konec. Mozek je úplně zničen… — Bastiene, zastavte umělé srdce…“
Tělo Neandertálce opět znehybnělo.
„Nezastavujte, nezastavujte,“ zvolala pojednou Nataša. „Tolik jsme toho už dokázali! I krev z mozku odstraníme!“
Tarabkin se trpce usmál.
„Nechtějte nemožné, drahé děvče. Mozek je příliš složitý organismus, nedá se vyrobit uměle. Je opravdu konec, musíme se s tím smířit. A přece nemohu pochopit, jak se to mohlo stát…“
Nataša zavzlykala.
„Neplač, Nataško, nekladu ti žádnou vinu. Zoufalství by nám, děti, nijak nepomohlo. Dnes ještě musíme před biologickou smrtí ustoupit. Ale nevzdáme se. Znova zkontrolujeme celý postup, abychom přišli na chyby, kterých jsme se dopustili.
Dokázali jsme prodloužit život.
Dokázali jsme oživit zvířata, po staletí konservovaná v ledu. A oživíme i člověka. Musíme. Vždyť v Arktidě čeká další nešťastník. Na nás teď záleží, jak dlouho ještě bude čekat.“
3. BUBLINA VZDUCHU
Na moskevském letišti je rušno. Rychle za sebou přilétávají raketová letadla a podle pokynů dispečera přistávají na dlouhých asfaltových drahách.
Všichni cestující, kteří vystoupili z letadel, odjíždějí z letiště stejným směrem — k nádhernému mramorovému paláci, ve kterém jsou umístěny Tarabkinovy laboratoře.
Ve velkém sále přibývá hostů. Srdečně se tu zdraví čínský vědec s americkým, německý akademik s francouzským profesorem, Ital s Angličanem.
Do sálu vstupuje akademik Tarabkin za doprovodu svých spolupracovníků.
Nataša Orlovová je nápadně bledá. Jde zavěšena do Jonese, který těká očima s hosta na hosta. Bastien jde vedle Tarabkina — a jde stejně pevně jako on.
Dvouleté úsilí v boji o život Neandertálce zanechalo znatelné stopy v obličejích všech členů kolektivu.
Na pokyn Tarabkina si všichni přítomní sedli za dlouhý stůl v podobě podkovy.
„Milí přátelé, vzácní hosté, drazí spolubojovníci,“ ujal se slova Tarabkin. „Všichni již víte, proč jsem vás pozval.