Byl bych rád, kdybyste se plně seznámili s našimi zkušenostmi — s úspěchy i s posledním neúspěchem — a vyvodili z nich důsledky i pro svou práci. A stejně upřímně bych uvítal, kdybyste společně s námi provedli důkladnou kontrolu celého postupu operace a zúčastnili se i pitvy. Všichni si jistě uvědomujete s námi, že jde o vážnou věc. Příčiny výronu krve do mozku mohou být totiž různé.
Buď jsou příznakem toho, že jsme se dopustili nějaké chyby — tomu však zdařilé pokusy s oživováním zvířat nenasvědčují — nebo naše světová věda není ještě tak daleko, aby dokázala oživit po 70.000 letech v ledu uchovaného pračlověka.
Před okamžikem jsme dokončili předběžnou kontrolu postupu. Za činnosti umělého srdce jsme opakovali transfusi krve. Ve všech přívodech krve byl týž tlak jako dnes v noci. Také nejdůležitější přívod — do mozku — měl předepsaný tlak. Všechny pumpy umělého srdce pracují tedy spolehlivě. Podle kontrolního záznamu na pásu tlak v mozkovém přívodu ani v jediném rytmu nepřevýšil předepsanou hladinu.
To by ukazovalo, že výron krve do mozku byl zaviněn jinou příčinou než příliš vysokým tlakem. A přitom na snímcích mozku nalézáme znaky, které ukazují na následky zvýšeného tlaku.“
Američan profesor Danburi zvedl ruku.
Dovolíte-li, Alexandře Ivanoviči, rád bych vám k tomu sdělil své domněnky. Po vaší zprávě o neúspěchu operace jsem o tom intensivně přemýšlel. Podle mého mínění mohou být příčiny nezdaru dvě.
První může být v tom, že postup, který se osvědčil u zvířat, není vhodný u člověka.
Jinou příčinou může být skutečnost, že krev dnešního člověka není vhodná pro pračlověka, který byl vlastně vývojově na zlomu mezi zvířetem a člověkem.“
„Mohu, prosím, odpovědět za vás, Alexandre Ivanoviči?“ zeptala se Nataša.
Tarabkin přikývl a usmál se.
„Domnívám se, že první příčina, o které hovořil soudruh profesor Danburi, není pravdou. Při oživování Neandertálce jsme na základě mnoha pokusů celý postup přepracovali — s přihlédnutím k vývojovému stadiu pračlověka.
Také o druhé příčině pochybuji. Nepoužili jsme totiž krve dnešního člověka, tak jak je. Regeneračním procesem jsme ji přizpůsobili celkové biologické skladbě pračlověka.
Já osobně bych hledala příčinu jinde. Jistě si vzpomínáte, že hned tenkrát — na zasedání Světové akademie věd, kdy byl při televisním přenosu z Arktidy náhodou objeven Neandertálec — upozorňovala jsem na nebezpečí rozrušení jemné tkáně zmrzlého mozku průzkumnými paprsky a radiovými vlnami…“
Tarabkin zavrtěl hlavou.
„Ne, ne, ani tady není pravá příčina. Než došlo k transfusi, všichni jsme se přece přesvědčili, že živný roztok proudil do všech žil bez překážky a snadno pronikal i do nejjemnějších žilek v mozku. To znamená, že před transfusí nebylo v mozku nejmenší poruchy. O tom nás ostatně přesvědčí pitva.
Na škodlivost průzkumných paprsků na zmrzlý mozek tedy nevěřím!“
Na stole před Jonesem bliklo červené světlo a na obrazovce malé televisní skřínky se objevila tvář dívky.
„Jonesi, mám tu pro vás důležitou zprávu. Omluvte se na chvíli, abych nerušila ostatní.“ zašeptala.
Jones odběhl do zpravodajské centrály.
Když se za čtvrt hodiny vrátil, byl ještě bledší než Nataša. Něco zašeptal Tarabkinovi — a na jeho přikývnutí se opět vzdálil.
Po výměně názorů odešli všichni do pitevního sálu.
Pitva plně potvrdila Tarabkinova slova. Organismus mozku byl oživen a nenesl nejmenší stopy rozrušení struktury.
„Tady vidíte, že výron krve vznikl nepochybně prasknutím řady vlásečnic,“ promluvil do ticha Tarabkin. „A jak ukazují mikroskopické snímky, vlásečnice praskly tlakem, přes to, že nenesou nejmenší stopy zkornatění. Dovedete to pochopit, přátelé? Já ne!“
„Smrt jsem tedy zavinila já,“ zoufale zavolala Nataša a chytila se za hlavu. „Já obsluhovala manometr v přívodu do mozku.“
„Nataša nemůže být vinna,“ ozvalo se pojednou u dveří, stál tam muž v bílém plášti, který vstoupil, aniž ho kdo pozoroval.
„Nesu vám další Jobovu zvěst, soudruzi. Pes, nalezený v ledu u severního pólu, nám před chvílí při poslední operaci — při transfusi — zahynul.
A příčina? Opět výron do mozku. Naše skupina je z toho zoufalá…“
Tarabkin stáhl rychle gumové rukavice a beze slova vyběhl ze sálu. A za ním Nataša. Bastien, Twarovski a ostatní členové kolektivu společně s hosty.
Zvíře leželo v inkubátoru nehybně.
Tarabkin prohlížel mozek kontrolním přístrojem a zarytě mlčel.
„Po tolika zdařilých pokusech — opět zničený mozek — i u zvířete! To přece není možné,“ promluvil konečně.
„Soudruhu Danburi, jste teď přesvědčen, že všechny vaše domněnky o příčinách nezdaru padly? Podívejte se na mozek sám. Tytéž příznaky jako u Neandertálce. A pes přece nebyl v ledu déle než 30 let… a bylo použito téže methody jako dříve, ba i týchž přístrojů jako u Neandertálce.
V čem tedy vězí chyba?“
Čínský akademik Sun Čin-i přistoupil blíže k inkubátoru.
„Chyba může být jedině v přístrojích. Říkáte, že bylo použito týchž přístrojů jako u pračlověka. Podrobme je tedy nejpřísnější kontrole.“
Tarabkin souhlasil.
Každý z vědců si vzal na starost jeden z přístrojů. Nejprve je zkoušeli v činnosti, jako to učinili tarabkinovci již při několika posledních kontrolách. Všechny fungovaly bezvadně — i manometr na přívodu k mozku.
Německý profesor Gleissner, který si vzal tento přístroj na starost, začal jej — šroubek za šroubkem — pečlivě rozebírat. Pět vědců společně s Natašou sledovalo profesorovy jemné ruce.
Nataša nervosně klepala špičkou boty do nohy židle.
Každá — i sebemenší součást — byla prohlédnuta i pod drobnohledem a roentgenem.
Nejpečlivěji byla zkoumána ohnutá trubička se sloupcem červené tekutiny, který pod tlakem ustupoval do vakua.
Vše bylo v pořádku.
I kontrolní fotočlánky fungovaly bezvadně — neměly nejmenší poruchy.
„Marné, vše v pořádku…“
„Prozkoumejme vakuum spektrální analysou,“ navrhl Danburi.
Výsledek zkoušky byl překvapující, ba přímo zdrcující. Ve vakuu byl objeven řídký vzduch…
„Zde je tedy příčina našeho neúspěchu…“ zvolal Tarabkin. „Manometr sice fungoval, ale měřil skresleně. Tlak do mozku musel být pochopitelně vyšší, neboť vzduch zpomaloval postup sloupce!“
Akademik se zabodl očima do Natašina obličeje a po malé pomlce zašeptal.
„Ale jak se mohl vzduch do vakua dostat? Kdo s manometrem manipuloval, kdo jej rozšroubovával?“
„Snad mne, Alexandře Ivanoviči, nepodezíráte, že jsem poruchu v manometru zavinila já,“ zoufale zvolala Nataša. „Nikdy jsem ani nesáhla dovnitř.“
„Vzduch se tam přece nedostal sám, to je nemožné,“ trpce se zasmál Tarabkin.
Danburi vzal trubici do rukou a znova ji pozorně prohlížel.
„Vás bych, Natašo Orlovová, zrovna nepodezíral,“ řekl po chvíli trapného mlčení. „Ale fakt je, že sám od sebe tam vzduch vniknout nemohl. Napřed musíme zjistit, kdo naposledy manometr rozmontovával — a pak vám řeknu svou třetí domněnku o příčině nezdaru.
Kdy byla poslední transfuse? Míním tu před případem pračlověka. Povedla se přece, ne?“