Po obloze se pojednou mihla dvě světla, která vytrhla Čan-sua ze snění. Za okamžik se světla objevila znova, tentokrát nedaleko observatoře.
Na rovné ploše před hlavní budovou přistálo raketové letadlo v podobě válce. Rozjelo se na pásových podvozcích přímo k hangáru, kde byl již otevřen vjezd do vstupní haly.
Velká vrata se neprodyšně zavřela a za chvíli byla komora vyplněna vzduchem. Z letadla vystoupili tři cestující.
„Kde je, prosím, akademik Čan-su?“ zeptal se štíhlý, černovlasý muž, sotva seskočil na dlažbu hangáru.
„Má dnes volný den, je doma.“ odpověděl muž v kombinése.
„Snad mi odpustí, že ho na chvíli vyruším, doufám, že nespí. Nesu mu totiž důležitou zprávu,“ vysvětloval černovlasý muž již za chůze. Proběhl krytou chodbou a zaklepal na dveře. Sotva se ozvalo vyzvání ke vstupu, vřítil se do pokoje.
„Vítám vás, Cahéne,“ usmál se Čan-su a zvedl se s pohovky. „Co vás sem přináší? To jste musel mít pěkně naspěch, když jste svou návštěvu ani neohlásil. Mohli jsme vám připravit pohoštění…“
Cahén si potřásl s Čan-suem pravicí, sáhl do kapsy, mlčky vytáhl svitek filmu a roztáhl jej na stole.
„Co tomu říkáte?“ přejel prstem po celuloidovém pásu.
„Že je to záznam o zachycených radiových vlnách z vesmíru. Nu — a co je na tom zvláštního? Objevil jste snad další radiohvězdu?“
„Podívejte se jen pozorněji,“ vybídl Cahén, založil si ruce a pohupoval se na špičkách chodidel.
Čan-su pomalu projížděl očima lesklý pás.
Najednou se zarazil.
„Poslouchejte, to přece nemá s radiovou astronomií pranic společného. Zaznamenával jste si snad signály ze Země?“
„Ne. Tyto signály jsme zachytili při zkoumání hvězdy Proxima Centauri. Omyl je vyloučen.“
Čan-su znova a znova procházel celuloidový pás.
„To by ovšem znamenalo…“ zarazil se. „Máte přesně zaměřen zdroj?“
„Pochopitelně,“ usmál se Cahén. „Je nedaleko Proxima Centauri. Z toho usuzuji, že jde o planetu. Potvrzuje to také skutečnost, že během doby, kdy signály studuji, se zdroj sotva znatelně posunul v kruhové dráze okolo Centauri.“
„Délka vlny?“
„Sto osmdesát dva centimetry.“
Čan-su si přejel rukou po čele.
„Proč jste to nehlásil dříve? To je přece úžasné zjištění! To přece připouští domněnku, že tu jde o signály myslících tvorů!“
Cahén si pravicí pročísl kudrnaté, modře se lesknoucí vlasy.
„Opatrnost, matka moudrosti. Vždyť jsem sám nevěřil svým očím ani uším. Říkal jsem si: Než s tím, Roberte, půjdeš na světlo, snaž se tomu přijít na kloub. Přiznám se, že jsem si už zahrál i na detektiva.“ rozesmál se Cahén a třemi prsty se opřel o filmový pás.
„Jak vidíte, vysílání je soustavně přerušováno. Délka vysílání i mezer se rychle mění. Nejprve jsem se snažil najít v tom nějakou pravidelnost. Té tu však není.
Mohu to doložit mnoha metry záznamů. Mezery i vysílání jsem si tedy proměnil v jakousi komplikovanou telegrafní abecedu. Tady ji máte. A Cahén položil na stůl tlustý blok, hustě popsaný dlouhými čarami a tečkami.
„Je to zpropadeně složitá abeceda, na to můj hvězdářský rozum nestačí. Zítra chci odletět na Zemi a předložit svůj objev k posouzení Světové akademii věd.“
Čan-su, který byl dosud skloněn nad pásem, se narovnal a položil Cahénovi ruku na rameno.
„Navrhuji jiný postup. Byl bych spíše pro to, abyste Světové akademii odeslal podrobnou zprávu — a abyste mne pozval do vaší observatoře na jižním pólu. Víc hlav — víc rozumu. Než přijde rozhodnutí akademie, chtěl bych vám být ve studiu signálů nápomocen…“
Cahén ochotně souhlasil.
Během několika minut byl Čan-su připraven na cestu. Konferenčním televisorem oznámil spolupracovníkům Cahénovu zprávu i svůj úmysl.
Všichni byi překvapeni. Oběma vědcům přáli mnoho zdaru v dalším bádání a napjatě očekávali jeho výsledky.
Že by v souhvězdí Centaura žili lidé?…
Vzduch v první kabině hangáru rychle řídl a ustupoval vakuu.
Vrata se otvírají a raketové letadlo vyjíždí na startovací plochu.
Zelené světlo na dispečerské věži a již se letadlo vznáší — — (málem jsem z pozemského zvyku řekl „ve vzduchu“, ačkoliv, jak víme, na Měsíci vzduch není. Musíme se tedy spokojit zjištěním, že se letadlo vznáší) nad měsíčním povrchem.
Několik kilometrů pod letadlem se rychle mění měsíční krajina. Velohory, malé krátery, puklinami rozryté roviny, rokle a strmé skály. Tu a tam třikrát dole blikne světlo. Obyvatelé Měsíce to již znají. Je to pozdrav některé z výzkumných stanic, umístěných pod povrchem Měsíce. Za necelé půl hodiny nám již na obzoru září světla obseřvatoře B.
Letadlo přistává na jižním pólu Měsíce…
5. ZMRTVÝCHVSTÁNÍ
Severson, voják z povolání, byl zvyklý skočil ráno s postele rovnýma nohama.
Dnes mu to však nějak nejde. Vědomí se střídá s podvědomím, otupělý mozek není schopen posloužit jedinou myšlenkou.
Jako by život unikal mezi prsty — a opět se vracel do žil a rozléval po celém těle zvláštní teplo, známé při kalciových injekcích.
Chvílemi se Seversonovi zdá, že slyší nějaké hlasy.
Namáhá se otevřít oči.
Marně.
Snaží se pochopit smysl slov, ale postel se pod ním neposlušně rozhoupává — a znovu upadá do otupělého spánku.
Konečné se probírá. Víčka jsou olověná a ani ústa neposlouchají. Ale sluch nespí. Někdo nedaleko odtud mluví. O tom se nedá pochybovat. Šeptá sice, ale je slyšet každé slovo.
Severson všechnu svou energii vkládá do úsilí, aby porozuměl.
Nejde to. Zřejmě to není žádná z řečí, kterou zná.
Mozek se hlásí s první souvislou myšlenkou.
„Byl jsem nalezen! Zachráněn! Kdo mne nalezl? Amundsen? Nová záchranná výprava? Kde to jsem?“
Myšlenky jdou hlavou těžkopádně.
O slovo se hlásí čich. Podává zprávu o příjemné vůni…
Opět spánek. A teď se již rychle střídá s bděním.
Čas letí a spánek se stává jakýmsi horečnatým polospánkem. Myšlenky pomalu dostávají přesnější tvary.
„Pěkně jsem se zřídil… A co nohy? Nezmrzly?“
Ne. Severson s rozkoší hýbe palcem u nohy. Má z toho dětinskou radost.
A když už poslouchá palec, poslechne i ruka…
Neposlechla. Jen prsty se poněkud skrčily a nahmataly jemnou látku.
Nu což, zatím to stačí. Hlavně, že rozum slouží spolehlivě a že ruka úplně nezmrzla.
Kde to asi jsem? V ledové jeskyni určitě ne. Kde by se tam vzala ta jemná látka?! A to příjemné teplo! Nebo se mi to všechno jen zdá…?
Znovu několik pohybů palcem u nohy a lehký stisk jemné látky.
Ne — není to sen.
Spokojen tímto zjištěním Severson znovu usnul.
Když se probudil, pokračoval v bádání.
Opravdu je celé tělo v pořádku?
Skrčil nohy a sáhl si na kotník.
Překvapením mu ruka ustrnula.
Lidičky, to je věc! Já mohu už hýbat rukama i nohama
A co oči, ty neposlechnou?
Zatím ne. Víčka jsou jako slepena klihem.