A zas je tu ten zatracený spánek.
Procitnutí mu přineslo radostné překvapení. Víčka povolila a oči se široce otevřely. Za chvíli naprostá tma dostala jemnější odstíny. Z temného šera vystoupilo několik předmětů. Především čelo postele.
Kde je okno? Je zataženo roletou, nebo je noc? Těžko najít odpověď. Kdyby byla noc — ležel bych tu už asi pěkně dlouho. Vždyť jsem usínal za dne a za polárním kruhem je den pořádně dlouhý! Nebo jsem snad na lodi?
Severson napjal všechny smysly. Nejmenší náznaky pohybu — vládne tu naprostý klid. Loď to tedy není.
Či je to eskymácký příbytek?
Nebo nemocnice? A která? V Kingsbay by bylo rozhodně chladněji, i kdyby topili.
Mohlo by to být Tromsö. I Oslo.
Mozek se hlásí, že je už příliš unaven. Přepíná na spánek.
A probuzení přináší novou svěžest. Severson již poznává pomalu všechny předměty v pokoji…
Nemůže to být nemocnice — vždyť pokoj je přepychově zařízen! Proč postel má takovou divnou ohradu jako dětská postýlka?
Nový pokrok. Severson se zachytil ohrady — a po několika pokusech si sedl. Očima usilovně probodává šero.
U postele na dosah ruky je malá skřínka. Ohmatává ji. Mezi prsty cítí několik ozubených otočných knoflíků.
Radiový přijímač! Severson se zaradoval. Jak nezvykle pozorný je jeho hostitel.
„Hochu, zahraješ si pro lepší náladu…“
Znova ohmatává knoflíky. Váhá. Nebude nikoho rušit? Ale pokušení zvítězilo.
Tichounké cvak — jako v budíku, když si to se vstáváním rozmyslíš a zajistíš jej a právě přichází minuta, na kterou jsi jej nařídil.
A teď přichází další příjemné překvapení. Na protější stěně vyvstal pomalu světelný obraz jako v biografu.
Severson — jako oknem — se dívá do zvláštní krajiny.
Aha! Tohle není rádio, ale promítač světelných obrazů, říká si a se zájmem si prohlíží široké kvetoucí roviny. Nad temnou zelení lesů se tyčí — egyptská sfinga — a za ní pyramida.
„Asi se mi to v hlavě popletlo a mámí mne fata morgana.“
Severson zamrkal a stiskl si palec u levé ruky. Ne, sen to není, ale fantasie nebo fotomontáž.
A dokonce se krajina hýbe! V popředí se ve větru vlní obilí a v dálce mezi keři se pohybují lidé.
Tedy to není rádio ani promítač světelných paprsků, ale domácí biograf. Asi to bude nějaký fantastický film. Jak jinak si vysvětlíš květiny před mrtvýma očima sfingy, která přece kouká do pouště a ne do zahrady. To vědí i děti ve škole.
Obraz na zdi se pomalu mění. Objevuje se do nedohledna běžící kanál a na něm parník. A znovu zeleň, sfinga a pyramidy.
Ti filmaři jsou přece jen taškáři! Vše vypadá tak pravděpodobně a je to nakonec trik!
Teď se na stěně objevuje detailní záběr. Několik do černa opálených, smějících se lidí s bílými klobouky. Někomu mávají…
A koukejme — fantasie pokračuje! Na mávání odpovídá člověk na nějakém gigantickém stroji, který má dlouhý krk jako bronthosaurus a polyká písek.
Obraz se rozplynul a na stěně se objevila hezká dívka. Zdá se, jako by se dívala přímo na Seversona. Otvírá ústa. Asi mluví, ale není ji slyšet. To dává příležitost k dalšímu přemýšlení.
Tenhle domácí biograf je dobrá věc. Film kdosi mistrně vykoloroval. Ale proč jen si režisér zvolil tak nemožný námět? Poušť, pyramidy — a vsadit do toho pestré květy a lesy! Vždyť ten člověk nikdy poušť neviděl a nevyzná se v přírodopise. To je asi tak stejné, jako malovat květy na severním pólu!
A kde vzali ten obrovsky stroj? Copak něco takového Egypťané mají?
Severson přemýšlí, přemýšlí — až nakonec usíná vsedě. Zdá se mu, že je doma a starostlivá máti ho něžné ukládá do postele.
Šeptá mu dobrou noc.
Severson s námahou otvírá oči. V místnosti je sám. Asi se mu to opravdu jenom zdálo. Pozorně naslouchá.
Ve vedlejší místnosti skutečně někdo mluví. U dveří se ozvaly kroky. Konečně se dovím, kde to jsem a kdo je mým šlechetným hostitelem, myslí si Severson a upřeně se dívá na dveře.
Rychle ulehá a předstírá, že spí.
Dveře se otevřely a k posteli přichází několik potichu hovořících lidí.
Marně Severson napíná sluch. Nerozumí ani slova. Jen podle hlasu poznává, že u něho stojí několik mužů a žen.
Jeden z návštěvníků pokládá pacientovi ruku na čelo. A pacient má co dělat, aby nevypadl ze své role a nezamrkal očima. Z neznámé řeči zachytil jen jediné slovo, které se v hovoru častěji opakuje:
„Severson.“
Jeden z lékařů měří v zápěstí tep.
Přetvářka nebyla asi dokonalá, neboť najednou šeptá nějaká dívka čistou norštinou:
„Spíte, Seversone?“
Tedy slovo Severson, které tu bylo tak často vysloveno, má být mým jménem — myslí si pacient a pomalu otvírá oči.
Zřejmě nevědí, kdo jsem. Našla mne asi nějaká cizí záchranná výprava…
Mlčky si prohlíží návštěvníky. Mají bílé pláště a na ústech masky. Zřejmě lékaři.
Severson se zachytil okraje postele a posadil se. Chtěl pozdravit, ale jazyk mu vypověděl službu.
„Nenamáhejte se, Seversone. Zůstaňte klidně ležet. Ještě potřebujete hodně zesílit,“ usmála se světlovlasá dívka.
„…hm — — kd… kde… jsem?“ vykoktal pacient s vypětím všech sil.
„V rukou dobrých lidí, bát se nemusíte. Jen si teď ničím nelámejte hlavu — vše vám později vysvětlíme. Ten spánek v ledu vám vzal trochu pružnost. Ale už je to s vámi dobré. I ta řeč vám půjde, jen až se trochu pocvičíte.
Nu, musíte teď začít tak říkajíc od píky — jako dítě. Provádějte zatím lehký tělocvik a ohýbejte jazyk.
„A… mundsen — kde… je?“
„Vše v pořádku. I k vám domů jsme již poslali zprávu.“ Severson chtěl opět něco říci, ale zamumlal jen několik nesrozumitelných slov.
Dívka, která hovořila norsky, se sklonila a zeptala se:
„Jak se cítíte? Nebolí vás něco? Ne — nemusíte mluvit — jen naznačujte rukou.“
Pacient si přejel rukou po těle, usmál se a luskl prstem.
„A nemáte hlad?“
Hle — na tuhle maličkost Severson úplně zapomněl. Teď se tomu sám divil.
Zavrtěl hlavou.
„Už je na čase, abyste opustil kojenecká léta a pomalu se začal krmit sám.“ zažertovala dívka. „Necháme vás teď trošku vyhladovět a zkusíte to. Souhlasíte?“
Pacient zakýval hlavou na souhlas a opět se usmál. Marně vzpomínal, že by ho někdo krmil.
„A s tímhle se manipuluje takhle.“ otočila se dívka k televisoru a otočila prvními dvěma knoflíky.
Na protější stěně se znova objevil barevný obraz. Tentokrát to byl záběr z nějaké opery — a zpěváky bylo skutečně slyšet. Seversonovi se zdálo, jako by se širokým oknem díval na jeviště. Tak plastický a živý byl obraz.
„Máte štěstí, Seversone.“ usmála se dívka. „Právě vysílají nejnovější norskou operu.“
Severson si opět lehl a výjev na stěně pozoroval vleže.
Škoda, že těm lidem na obraze pranic nerozumím — přemítal.
— Vysílají — blesklo mu náhle hlavou. Dívka řekla, že pravé vysílají norskou operu. Jak to? Copak automatická vysílačka filmů vysílá? A jde vůbec film vysílat?
Severson se tázavě podíval na záhadnou skřínku, ze které vycházel proud paprsků. Ani nepozoroval, že je v místnosti opět sám.