Projevil najednou zájem o… antický svět a vydal se přes Paříž a Itálii studovat antické umění Řecka. Řecko nebylo „náhodou“ vázáno smlouvou o vydání kriminálních zločinců.
Útěk Stormera a jeho bratra ztropil v zemi povyk. Vláda žádala na Řecku, aby Stormera vydalo. Byl zatčen a poslán do vězení — do cely, zařízené lépe než kterýkoliv salón aristokratického hotelu.
Avšak hned druhého rána, když se Stormer ještě protahoval na posteli, vstoupili do jeho cely velitel věznice a athénský advokát, nejvybranějšími slovy se omluvili za to, co se stalo a oznámili mu, že je volný. Za to vděčil řeckému milionáři, který vložil svůj kapitál do Stormerova podniku.
Stormer však na tuto lekci nezapomněl. Chytil se myšlenky „Noemovy archy“. Jeho čich mu napovídal, že z této záležitosti se dá zbohatnout. Je snad Stormer v beznadějné situaci? A s energií jemu vlastní se pustil do obchodů s „Noemovou archou“, hned je velkoryse rozejel a zároveň se aktivně připravoval k definitivní likvidaci svých záležitostí, které se octly ve slepé uličce.
K opuštění Země ho neponoukalo jen nebezpečí blížící se revoluce. Revoluce mu přinášela bankrot. Každého dne se mohly vynořit na povrch nekalé skutky, podplácení, podvody a dokonce něco horšího, co hrozilo Stormerovi naprostým bankrotem. Ale co znamená bankrot, když byl v bezprostředním nebezpečí jeho život.
Opustit Zemi bylo pro něho nejlepším východiskem.
Stormer se rozhodl, že před odletem zapálí svůj palác a nainscenuje vlastní smrt v plamenech. Tak budou zničeny mnohé dokumenty, které ho kompromitují a jeho případ v důsledku jeho „smrti“ zrušen. Vše k tomu bylo připraveno.
Stormer se musel do této doby za každou cenu udržet a zachovat zdání rozkvětu. Proto nemohl vzít z oběhu jako Maréchal značnou část svého zlatého pokladu, který ho jediný držel. Přesto však měl schovaný těžký kufr. Nechtěl ho však ponechat na Zemi. Celou Zemi považoval za ne dosti bezpečné místo od té doby, co se po zeměkouli stále více šířilo nebezpečí revoluce.
Ptal se Zandera, jestli by se nedala část rakety udělat z jeho zlata.
Zander mu vysvětlil, že to není možné. Zlato je dokonce měkčí než stříbro. Taví se při 1062 stupních Celsia, zatím co železo při 1500.
Povrch rakety bude při letu atmosférou vystaven značnému zahřívání.
„Riskujeme, že bychom v naší zlaté raketě uhořeli nebo bychom se rozplácli při přistání. Plášť rakety musí být z nejtrvanlivější a nesnadno se tavící oceli.“
Stormer byl zklamán a dokonce za zlato uražen. Po prvé uslyšel, že má zlato menší cenu než ocel.
„No a co na vnitřní vybavení?“
„To je možné, ale nevýhodné, protože zlato je příliš těžké, zvyšuje mrtvou váhu. Na plynové a vodovodní potrubí snad, jestli na tom trváte.“
„Snad ne na kanalizaci?“ zeptal se Stormer, rozčilen takovou profanací zlatého telete.
„Třeba na klozety,“ odpověděl klidně Zander. „Na nebi je jiné kótování hodnot.“
Na tom se také dohodli: v „Noemově arše“ bude potrubí a některé součástky zařízení ze zlata.
V
Město, které nebylo zaneseno ani na jedné mapě a vypadalo jinak než ostatní města na světě
Stratoplán se naklonil. Finger spatřil na okamžik horskou plošinu a na ní Stormer-city.
Toto město vypadalo neobvykle. Na hlavním náměstí stála obrovská podkova, která byla zaokrouhlenou částí připevněna k zemi. Ani jedna katedrála na světě, ani jeden mrakodrap se s ní výškou nemohl měřit.
Kolem podkovy byly rozmístěny stejně podivné stavby. Kulovité budovy, obrovské válce, ležící na boku nebo stojící na své základně.
Jedna koule byla skleněná a Fingegerovi se zdálo, že se otáčela.
Druhá byla úplně černá. Ležící válec, nebo „cisterna“ byl na povrchu zpoloviny černý, matový, zpoloviny lesklý, jakoby stříbrný. Mihly se podivné kolotoče, můstky visící ve vzduchu, koleje.
V příštím okamžiku stratoplán vyrovnal let a plošina zmizela.
Finger natáhl krk, aby se podíval dolů.
„Kocháš se» Lunaparkem«?“ zeptal se Winkler s úsměvem.
Druhé menší naklonění a Hans spatřil přízemní sruby z borovic, za nimi dlouhé jednopatrové standartní domky, ještě dále stany. Celé město přetínal násep, stoupající pozvolna směrem ke srázu. Až na konci města bylo vidět tovární budovy a komíny, z nichž se valil kouř. Město protínala různými směry úzkokolejka. Násep se černal lidmi, kteří se hemžili jako mravenci. Podél náspu se otáčely dlouhé choboty exkavátorů.
„Copak je tu zřízen» Lunapark«?“ chtěl se zeptat Finger, ale nestačil. Stratoplán prudce přistával, dotkl se země, nadskočil, jel a náhle se prudce zastavil.
„Jsme na místě,“ řekl Hans.
Cestující si rychle oblékli kožešinové pláště a čepice.
Hermetické dveře stratoplánu se otevřely. Zavanul mrazivý vzduch.
K stratoplánu přistoupil rychlým drobným krokem tlusťoučký muž v dvojitém kožichu. Byl to obchodní ředitel Collins.
„Přiletěli jste o deset minut dříve,“ řekl, podávaje jim ruku.
„Zaslechl jsem pekelný rámus vašeho stratoplánu a spěchal jsem sem. Jste raněn, sire? Máte na čele krev?“
„Maličkost,“ odpověděl Blotton. „Lékařskou pomoc nepotřebuji.
Malé uhození o dveře. Ale jestli mě uctíte dobrým biftekem, budu vám velmi vděčný. Mám hlad, jako bych nejedl celý den a zatím jsem před odletem vydatně posnídal.“
„Nadarmo teorie relativity netvrdí, že čím rychleji se tělo pohybuje, tím pomaleji mu ubíhá čas,“ řekl s úsměvem Collins.
„Myslím, že sir Henry Blotton dá teď před teorií relativity přednost horkému grogu a bifteku,“ poznamenal Winkler.
„Jak se vede misteru Zanderovi?“ zeptal se Blotton.
„Zavolali ho na poradu k lady Hintonové. Musí tu být co nevidět,“ odpověděl Collins.
Blotton a Collins šli napřed, Winkler a Finger kousek za nimi.
„Ukážu ti, kde bydlíme,“ řekl Winkler. „Myslím, že pro tebe bude nejpohodlnější ubytovat se v pokoji, který sousedí s mým.“
„Samozřejmě,“ odpověděl Finger.
Šli po ulici Stormer-city, vzájemně se podpírajíce. Ve městě se ještě nestačili postarat o úpravu ulic. Chodníky tu nebyly, sníh se slehl, zledovatěl, a lidé každou chvíli padali.
Bylo to město, jehož celý život byl zařízen tak, aby napomáhal uskutečnit jeden grandiózní cíl. Studený horský vzduch byl naplněn duněním, hlukem, křikem, houkáním… Tlumeně hučely exkavátory, prudce se překřikovaly malé elektrické lokomotivy drkotající starostlivě po úzkokolejce, v zatáčkách skřípaly vozíky. Po zemi se plazily stíny vagónů visuté dráhy. Čas od času otřásly vzduchem daleko se rozléhající výbuchy — to trhali skálu. Jednotvárně zpívaly pily. Voněly tu borovice a páchl benzín. Kdesi praskaly pneumatické perforátory.
Všude bylo slyšet hrdelní různojazyčnou řeč dělníků. Potulovali se po ulicích všemi směry, přenášejíce na ramenou břemena, naplňovali město rámusem a pohybem. Na této horské plošině se doslova sešla staletí a lidé. Elektrické a parní lopaty, vyrobené podle posledních vymožeností techniky, a dvounozí „soumaři“, tahající břemena jako za dob egyptských faraónů.
„Síla svaluje tu zřejmě levnější a výhodnější než stroje,“ přemýšlel Finger, pozoruje dělníky.