V hlubokém křesle seděl tlustý muž s lesknoucí se pleší, který se do něho sotva vešel. Před ním stál vysoký, vypasený a vyholený doktor. Holohlavý tlouštík těžce dýchal a díval se na doktora poděšeně, jako pacient, který čeká na operaci.
Finger se s doktorem pozdravil a ukázal modrý lístek.
„Dovolíte mi, abych se účastnil pokusu?“ zeptal se Finger.
„Prosím!“ odpověděl doktor a přesvědčoval dále tlouštíka o naprosté bezpečnosti a neškodnosti letu: „Lehnete si do sítě, bude to pro vás pohodlnější. Já si sednu vedle vás do křesla a budu pozorovat váš tep, krevní tlak atd. Ó ne, naprosto ne proto, abych upozornil na nějaké nebezpečí. Provedeme pouze různá vědecká pozorování a vyvodíme z nich pak své závěry. Zobecníme vědecká pozorování a sdělíme je hlavnímu inženýrovi, který také ke všemu ve svých technických výpočtech a konstrukcích přihlíží: jaké zrychlení je přípustné při startu, jaké jsou nejúčelnější způsoby zabezpečení před nárazy a podobně.“
„Nárazy jsou tedy možné? A snad i hodně silné?“ tázal se zděšeně tlouštík.
„Ne větší než v tramvaji!“ spěchal ho uklidnit doktor.
Pomocí Fingera uložil doktor tlouštíka do sítě a přivázal pevně řemeny jeho mohutné tělo.
Hans si sedí do křesla, připnul se řemeny a úkosem pokukoval po svém sousedovi. Tlouštík funěl, byl nervózní, cosi bručel. Doktor se také připnul řemenem ke křeslu a chopil se páky.
„Připravte se! Letíme.“
„Ne! Stůjte! Nechci!..“ zaúpěl tlouštík. Bylo však už pozdě.
Hans pocítil, jak se mu svírá srdce. Po všech údech se mu rozlila neobvyklá lehkost. Hans zvedl ruku. Nevynaložil nejmenší námahu, jako by ani ruku nezvedal, ale spouštěl. Bylo to dokonce ještě lehčí.
Protože i když ruka klesá, musí člověk přece jen napnout svaly. Bylo to jako ve vodě. Ne, jako v nevažitelném éteru, kdyby se i tělo změnilo v éter. Plynula vteřina za vteřinou… Doktor zkoumal tlouštíkův tep. Hans naslouchal, jak mu bije srdce. Bilo poněkud pomaleji, ale jinak bylo všechno v pořádku. Škoda, že tu nebylo okno… Ručička velkých stopek se blížila k patnácti.
„Teď přijde ohyb. Držte se pevněji!“ upozornil doktor. A najednou jako by se tělo začalo nalévat olovem. Ztěžklo natolik, že se dalo těžko dýchat. Ruce, nohy jsou spoutané. Člověk nemůže ani hlavu zvednout… Tlouštík úpí… Ale tu začíná olovo z těla mizet.
Nastává okamžik normálního stavu. A zase vteřiny beztíže. Vozík sjíždí z druhého ramene — a zase svírá tělo i hruď neslýchaná tíže.
Nepříjemný pocit! Je dobře, že tyto pocity jsou každým kyvem kyvadla kratší a slábnou. Tak, a je konec. Stop. Zastavili se. Tlouštík chraptivě nadává. Na čele mu vystoupil studený pot. Dveře kabiny se otevírají. Doktor spěchá tlouštíka odvázat. Ten zuří tak, že ani mluvit nemůže, jen poulí oči, a dělá tak hrozné grimasy, jako by chtěl doktora zaživa sníst. Vyřítí se ze dveří jako puma.
U kabiny se shromáždili černoši a Indové. Nečekali nadarmo.
Tlouštík je povyrazil. Čerstvý vzduch mu vrátil dar řeči — a tak křičel, klel, komicky rozhazoval rukama. Barevní diváci se chechtali jako děti v maňáskovém divadle a to tlouštíka ještě více zlobilo.
Proklínal „Noemovu archu“ i samotného Noeho a všechny, kdo si tenhle čertovský kousek vymysleli. Ať ho raději zaživa upálí, ale práh archy nepřekročí.
„Peníze zpátky!“ křičel.
„Znáte přece stanovy společnosti. Peníze se v žádném případě nevracejí. Můžete jen své akcie prodat, jestli najdete kupce,“ řekl obchodní ředitel Collins, který se objevil neznámo odkud.
„Nebudu hledat žádné kupce! Ať tedy propadnou! Kéž byste se propadli vy všichni tady i s vaší»archou«! Kde je mé letadlo?“ A vykročil k letišti. Collins pokládal za zbytečné ho zdržovat: „Co se mu stalo?“ zeptal se Collins doktora.
„Nic zvláštního,“ odpověděl doktor. „Ti miliardáři, nechci je urážet, jsou nervózní jako hysterické slečny. Tady je jeho tabulka.
Srdce: před pokusem — 74, po pokusu — 72. Tlak v tepnách: před pokusem 130, po pokusu — 160. Nepatrné snížení pulsu a menší zvýšení arteriálního krevního tlaku. Myslím si, že kdybychom ho pozorovali v pracovně jeho banky, mohli bychom během dne při burzovní horečce zjistit takové výkyvy v práci jeho srdce nejednou.“
Collins přemýšlel, aniž doktora poslouchal a pak ho přerušiclass="underline" „Víte, budeme muset s těmi experimenty na našich akcionářích a budoucích účastnících letu přestat. Vždyť takovéhle individuum nejen uteče, ale vyzvaní to i ostatním. Dost s tím. Pro Zandera už máme materiálu dost. Jste lékař a když člověka prohlédnete, můžete sám určit, jestli se pro cestu hodí.“
„Obávám se, že se k nám sjedou takové zříceniny, které se hodí spíše pro krematorium než pro lety v raketách.“
„Nemluvte hlouposti!“ poznamenal přísně Collins. „Absolutní bezpečnost letů v raketách není jen naší reklamou, ale i cílem.
Zander se snaží, aby byla raketa pohodlná a bezpečná jako dětská kolébka. A dokáže to, jinak by nebyl hoden těch peněz, které na všechny ty pokusy vydáváme.“
Collins se prudce otočil a odplul ve svém kožichu s dlouhými šosy do kanceláře.
Hans se toho dne povozil na všech kolotočích, vyzkoušel na sobě „atrakce“ neobvyklého „Lunaparku“. Zkoumal efekty závratě na Saint-Sirském kolotoči, prožívaje pocity vzletu, poklesu, náklonu, obratu. Rozhodl se, že překoná rekord v odolnosti při zvýšení tíže a museli jím točit šílenou rychlostí. Mnozí se snažili s ním soupeřit, on však všechny své barevné i bílé soupeře porazil. Když ovšem slezl z kolotoče, pořádně se potácel.
Zvláště ho překvapila kajuta, která vypadala jako otáčející se válec. Otáčela se kolem své osy, a pohybovala se po kruhu. Zde se zkoumalo tak zvané „Coriolisovo zrychlení“. Když se přiblížil ke stěnám kajuty, kde byl odstředivý efekt silnější, jako by se mu celé tělo nalévalo olovem. Zvedal s námahou ruce, otáčel s námahou hlavu. A stačilo obrátit hlavu na stranu a už se zdálo, že celá kajuta padá dolů nebo nahoru, jako by se její stěny pořádně houpaly. Byl to dosti nepříjemný pocit. Spočívalo to v tom, jak mu pak doktor vysvětlil, že lidské mozkové centrum má při dlouho trvajícím otáčení kajuty pocit rovnováhy. Člověk zdánlivě na otáčení zapomíná a jak točí hlavou, má pocit nového otáčení.
Odstředivá síla u stěn směřující na stranu byla pětkrát větší než síla tíže a Hans bezděky „lezl na stěnu“. Pociťoval záchvat mořské nemoci. S velkou námahou se mu podařilo hlavu narovnat a odebrat se od zdi ke středu místnosti, kde ho všechny nepříjemné pocity ihned opustily.
Prováděl v této kajutě všechny možné pokusy: snažil se psát na stolku, který stál uprostřed, sednout si, vstát. Jeho údy ho neposlouchaly. Jako by to najednou bylo cizí tělo, které se mu nepodřizovalo, nebo jako by byl v jiném světě, s jinými zákony pohybu a rovnováhy. Nebylo to však pro něho sportem jako pro Blottona. Ne, Hans se houževnatě trénoval. Věděl, že v raketě, za skutečného letu, bude muset s Winklerem a Zanderem v těchto nezvyklých podmínkách jednat, pracovat, zatím co ostatní cestující budou ležet jako mrtvoly a nebudou schopni ničeho jiného kromě nářků a vzdechů. Neměl na mysli jen „Noemovu archu“, ale i budoucí lety na „svých“ raketách. A tak překonával stoicky všechny zkoušky, kterým se sám podroboval.