„Co je?“ zeptal se Thomase.
Aniž se Thomas obrátil, řekclass="underline"
„Mám pocit, že se tu zase potulují šakali. Smečka.“
„Ta co v noci?“
„Nevím. Dřív sem za dne nelezli. Čekáš na Marianu?“
„Šla s Dickem na houby.“
„To vím, sám jsem je pouštěl. Buď klidný. Když je s Dickem, nic se jí nestane. Dick je rozený lovec.“
Oleg přikývl. V těchto slovech bylo něco ponižujícího, i když Thomas Olega urazit nechtěl. Z toho, co řekl, si bylo možno domyslet, že Dick je spolehlivější, že Dick je lovec a ty, Olegu, lovec nejsi. Jako kdyby stát se lovcem mělo být nejvyšším cílem lidského snažení.
„Já ti, hochu, úplně rozumím,“ usmál se Thomas. Nechal klesnout samostříl a opřel se zády o sloup v ohradě. „To všechno je ovšem otázka, v jaké situaci zrovna člověk je. V malé společnosti, řekněme v kmeni asi jako je ten náš, jsou třeba matematické vědomosti, tedy pokud jde o jejich užitnou hodnotu, poněkud pozadu ve srovnání s uměním zabít medvěda. Je to sice nespravedlivé, ale pochopitelné.“
Thomas se přívětivě usmál, dlouhé tenké rty se mu ohýbaly až v koutcích úst, jako kdyby se mu nevešly do tmavého obličeje samá vráska. Oči měl ještě tmavší než tváře, i bělmo měl zažloutlé. Thomas měl nemocná játra. Nemoc způsobila, že přišel o všechny vlasy. Měl také slabé plíce a často kašlal. Přesto všechno vydržel útrap ze všech nejvíc a nejlépe ze všech také znal cestu k průsmyku.
Thomas zvedl samostříl a bez míření vystřelil. Šakal neměl čas uhnout. Vypadl ze křoví, jako kdyby ho keře podpíraly a jako na povel pustily. Dopadl na louku, trhnul sebou a byl konec.
„Mistrovská střela,“ řekl Oleg.
„Díky. Měli bychom ho co nejrychleji odtáhnout, než se sem sletí ta havraní sebranka.“
„Dojdu pro něj,“ řekl Oleg.
„To ne,“ řekl Thomas. „Nebyl tu sám. Raději si zaběhni pro svůj samostříl. Až se budou vracet ti dva z lesa, budou muset projít jejich smečkou. Kolik jich bylo?“
„Napočítal jsem jich šest,“ řekl Oleg.
Šakal měl dokořán otevřenou zubatou tlamu, bílá srst mu stála, jako kdyby to byly jehly.
Oleg se otočil, aby si zaběhl pro samostříl. Vtom ho zastavilo Thomasovo zahvízdnutí. Bylo hlasité a slyšeli ho všichni ve všech koutech osady: všichni sem, všichni na pomoc!
Má běžet zpátky? Ne, lepší bude, když si doběhne pro samostříl. Bude to jen chvilka.
„Co se tam děje?“ Matka stála ve dveřích.
Beze slova ji odstrčil, sundal samostříl ze zdi, až málem vytrhl háček. „Kde jsou šípy? Pod stolem? Snad je někam zase nedala dvojčata?“
„Šípy jsou za kamny,“ řekla matka. „Co se děje? Je něco s Marianou?“
Stařešina vyběhl s kopím. Neuměl střílet ze samostřílu, copak to taky s jednou rukou jde? Oleg Stařešinu předběhl, vytáhl šíp z toulce, ačkoli v běhu to nebylo právě snadné.
Všechna drobotina z vesničky uháněla k ohradě.
„Zpátky!“ zavolal na ně Oleg výhružně. Nikdo ho ale neposlechl.
Vedle Thomase už stál Sergejev s velkým lukem. Muži napjatě naslouchali. Sergejev zvedl ruku, na níž mu chyběly dva prsty a dával znamení těm, kdo přibíhali zezadu, aby se zastavili.
V té chvíli sem ze šedivé lesní stěny dolehlo volání. Lidské volání. Bylo slyšet zdaleka, zaznělo krátce, pak ustalo a rozhostilo se nekonečné ticho, protože nebylo ve vsi lidské duše, která by si dovolila byť jen hlasitě vydechnout. Nedýchala snad ani mimina v kolébkách. A Oleg si představil, ne, Oleg to před sebou viděl, jak tam za dešťovou clonou mezi světlými kmeny uprostřed bílého dýchajícího lesa plného pohybu se tiskne zády k teplé a pálivé kůře borovice Mariana, Dick upadl na koleno a z jedné ruky, kterou mu rozervaly šakalí zuby, se mu valí krev, on se pokouší uchopit kopí…
„Stařešino!“ vykřikl Thomas. „Borisi! Zůstanete u ohrady. Olegu, poběž s námi!“
U lesa je dohnala teta Luisa se svým proslulým tesákem, kterým se jí letos podařilo zahnat medvěda. V druhé ruce třímala kus doutnajícího dřeva. Teta Luisa byla mohutná, veliká a na pohled hrozná ženská, krátké šedivé chomáče vlasů ji trčely na všechny strany, dlouhý plátěný šat se jí nafoukl jako zvon. Dokonce i stromy ustrašeně odtahovaly větve a stáčely listy, protože teta Luisa vypadala jako bohyně pomsty, jako zlý duch, který v zimě řve v úžlabině. A když teta Luisa zakopla a dravou liánu, tak liána místo aby se zmocnila chapadly své oběti, vrhla se ke kmeni stromu a schovala se tu jako bázlivý had.
Thomas se z ničeho nic zastavil, až do něho Sergejev málem narazil, pak strčil do úst dva prsty a zahvízdal. Nikdo v osadě nedokázal tak hlasitě pískat, jako on.
Když hvizd dozněl, Oleg v tu chvíli pochopil, že se les v tom náhlém tichu polekal lidského dupání, toho lidského poplachu i hněvu. Byla jenom slyšet těžké oddechování tlusté tety Luisy.
„Tady jsme!“ zakřičela Mariana. Její hlas zazněl docela blízko. Vlastně ani tak nezakřičela, zavolala na ně, jako se volá z jednoho konce osady na druhý. A pak, když už znovu utíkali, zavolala na ně opět. Oleg zaslechl Dickův hlas, vlastně to byl spíš zvířecí řev, a do toho všeho se mísilo zuřivé šakalí vytí.
Oleg uskočil do strany, aby mohl předběhnout tetu Luisu, před ním však vyrostla záda Sergejeva, který se ani nestačil obléknout a utíkal jenom v košili a kožených kalhotách, bundu neměl.
Oleg jako kdyby Marianu viděl ve snu, stála přitisknuta k poddajnému bílému kmeni staré tlusté borovice, který se propadal, a chtěl děvče ochránit. Dick však neupadl. Bránil se nožem velkému šedivému šakalu, který uhýbal před jeho ranami, svíjel se a syčel. Další šakal se kroutil kus dál na zemi s šípem v boku. Dalších nejméně pět sedělo stranou vedle sebe, jako kdyby tu byli za diváky. Tato zvířata mají totiž podivný zvyk. Nikdy nezaútočí najednou, ale vyčkávají. Když se nepodaří prvnímu zdolat kořist, pustí se do zápasu druhý. A tak to jde tak dlouho, dokud smečka nezvítězí. Necítí k sobě žádnou lítost. Něco takového nechápou. Když Sergejev jednoho šakala pitval, nenalezl u něho ani mozek.
Šakali v roli diváků jako na povel obrátili své tlamy proti lidem, kteří se vřítili na mýtinu. Olegovi najednou připadlo, že rudé šakalí oči se na něho dívají s opovržením. Copak je možné, aby svou kořist napadli všichni najednou? To přece není podle pravidel.
Šakal, který se právě pokoušel sevřít nůž do zubů a vytrhnout ho, se najednou svalil a z dlouhého krku mu trčel šíp. Zatímco Oleg přihlížel událostem na mýtině, Thomas stačil vystřelit. Stalo se to ve zlomku vteřiny, kdy se Oleg rozhlížel a uvažoval, co dělat. Dick jako kdyby na tohle čekal. Okamžitě se obrátil na ostatní šakaly a vrhl se na ně s kopím. Vedle něho už stál Sergejev a teta Luisa s tesákem a doutnajícím kusem dřeva. Ještě než si šakali stačili uvědomit, že musejí utéct, dva z nich se váleli mrtví, ostatní stáhli šupinaté ocasy na lysé krky a rozběhli se do lesa. Nikdo je nepronásledoval. Oleg přikročil k Marianě.
„Nestalo se ti nic?“
Mariana plakala. Tiskla si na prsa zmítající se pytel s houbami a hořce plakala.
„Tak mluv, mluv!“
„Šátor mě takhle zřídil,“ plakala Mariana. „Teď budu taky poďobaná.“
„Škoda že jste přiběhli tak brzy,“ řekl Dick a otíral si krev z tváře, „zrovna jsem tomu přišel na chuť.“
„Nemluv nesmysly,“ řekla mu teta Luisa.