„Nemáš se té výpravy strach?“ zeptala se teta Luisa.
„Musí to být,“ řekl Oleg.
„Odpověď hodná muže,“ usmála se z neznámých důvodů teta Luisa.
„Myslíš že Sergejev Marianu nepustí?“ zeptal se Oleg.
„Ale půjde taky ta tvá Mariana, půjde.“
„Nic se nám nestane. Budeme čtyři. Všichni budeme ozbrojeni. Nebudeme v lese prvně.“
„V lese ne,“ souhlasila Luisa. „Jenže v horách to je trochu jiné.“
Zastavili se mezi Kristýniným a Luisiným domem. Dveře k Luise byly pootevřené, leskly se tam oči, to adoptovaný Kazik čekal na svou tetu. „Na horách je to hrozné. Do smrti nezapomenu, jak jsme přes ně přecházeli. Lidi mrzli doslova před očima. Když jsme ráno vstávali, někteří se už neprobudili.“
„Teď je léto,“ řekl Oleg. „Žádný sníh není.“
„Pohádky, jenom pohádky, člověk si něco přeje, a tak tomu věří. Na horách je sníh pořád.“
„Když nebudeme moct projít, vrátíme se,“ uklidnil ji Oleg.
„Vraťte se, raději se vraťte.“
Luisa se otočila ke svým dveřím. Kazik zavýskl radostí. Oleg strčil do dveří u Kristýny.
Uvnitř bylo dusno, páchlo tu něco kyselého, plíseň už pokryla zdi a třebaže je plíseň žlutá, oranžová, světlá, v místnosti od toho více světla není. A lampa nesvítí.
„Zdravím vás!“ Oleg přidržel dveře, aby se mohl rozhlédnout, kdo kde ve tmavé místnosti je. „Ještě nespíte?“
„Och,“ vydechla Kristýna. „Přece jenom jsi přišel, já jsem už myslela, že nepřijdeš, myslela jsem, že zapomeneš. Když se chystáš do hor, tak proč bys měl vzpomenout na mě?“
„Neposlouchej ji, Olegu,“ řekla tiše, nesmírně tiše, skoro šeptem Liz.
„Ona pořád hubuje. I na mě. Od rána do večera. Už toho mám dost.“
Oleg našel stůl, přejel po něm rukama, až našel svítilnu, vytáhl z pouzdra u pasu křemen a troud.
„Proč tu sedíte potmě?“ zeptal se.
„Nemáme už olej.“
„Kde máte sklenici?“
„Nemáme olej,“ řekla Kristýna. „Nejsme už k ničemu, my dvě bezmocné ženské. Kdo by nám nosil olej?“
„Olej je na polici vpravo od tebe. Kdy vyrazíte?“ zeptala se Liz.
„Odpoledne. Jak se cítíš?“
„Dobře. Jsem jenom slabá.“
„Egle říkala, že za takové tři dny vstaneš. Jestli chceš, přeneseme tě k Luise?“
„Já maminku neopustím,“ řekla Liz. Kristýna nebyla její matka. Dlouho už ale žili společně. Když dorazili do osady, nebyl Liz ještě ani rok, byla nejmenší. Její matka zmrzla v průsmyku nebo ji snad zasypala lavina, na to se už Oleg nepamatoval. Její otec zemřel ještě před tím. Kristýna Liz po celou tu dobu nesla. Tehdy ale měla sílu, byla odvážná a také viděla. A tak zůstaly spolu. Pak Kristýna oslepla. Způsobil to šátor, tehdy ještě nevěděli, co mají dělat. Proto oslepla. Málokdy vychází ven. Ještě tak v létě. A to jenom když neprší. Všichni si na déšť zvykli a nevšímají si ho. Ona však ne. Když prší, nejde ven ani za nic. Jen když je sucho, postaví se občas do dveří, pak usedne na schůdky a sedí, a když jde někdo kolem, pokouší se uhodnout, kdo to je a stěžuje si mu. Stařešina říká, že Kristýna není docela normální. Kdysi byla významnou astronomkou. Velmi uznávanou astronomkou.
„Samozřejmě,“ řekla Kristýna, „někam ji přeneste. Proč by tu musela chcípnout se mnou?“
Oleg našel na polici sklenici s olejem, nalil ho do lampičky a zapálil. Rázem bylo světlo. Objevila se široká postel, na níž pod kůžemi vedle sebe ležely Kristýna a Liz. Oleg se vždycky divil, jak jsou si podobné, člověku se ani nechtělo věřit, že nejsou příbuzné. Obě byly bledé, měly žluté vlasy, široké ploché tváře a jemné rty. Liz měla zelené oči. Kristýna měla oči zavřené. Kdysi prý ale také byly zelené.
„Olej vám stačí ještě na týden. Pak vám ho přinese Stařešina. Nemusíte šetřit. Proč byste seděly ve tmě?“
„Škoda že jsem onemocněla,“ řekla Liz. „Chtěla bych jít s tebou.“
„Až příště,“ řekl Oleg.
„Za tři roky?“
„Za rok.“
„Za tenhle rok tady, to znamená za tři roky naše. Mám slabé plíce.“
„Do zimy je ještě daleko, uzdravíš se.“
Olegovi bylo jasné, že říká docela něco jiného, než by od něho chtěla tato dívka s bledou, širokou tváří slyšet. Když mluvila o průsmyku, o výpravě, měla na mysli vždycky něco docela jiného: aby byl Oleg vždycky s ní, protože jí je hrozně, protože je úplně sama a Oleg se sice snažil být zdvořilý, jenomže se mu to pokaždé nedařilo, protože ho Liz rozčilovala. Její oči pořád o něco prosily, chtěla být s Olegem o samotě, aby se mohli líbat.
Kristýna se vztyčila na posteli, vzala hůl a šla k plotně. Všechno si dokázala udělat sama, byla ale raději, když jí přicházeli pomáhat sousedé.
„Olegu,“ Liz se opřela na posteli o loket. Odhalila se jí velká bílá prsa a Oleg se odvrátil. „Olegu, nechoď s nimi. Nevrátíš se. Já vím, že se nevrátíš. Mám takové tušení…“
„Neměl bych přinést vodu?“ zeptal se Oleg.
„Voda tu je,“ řekla Liz. „Ty mě nechceš poslechnout. Kdybys to udělal aspoň jednou v životě!“
„Tak já jdu.“
„Běž,“ řekla Liz.
Mezi dveřmi ho zastihla její slova:
„Olegu, podívej se, jestli tam najdeš nějaký lék proti kašli. Pro Kristýnu. Nezapomeneš?“
„Nezapomenu.“
„Zapomene,“ řekla Kristýna. „A nebude se co divit.“
5
Stařešina se v kuchyni myl nad umyvadlem.
„Zabili jste velká zvířata,“ řekl. „Jenom srst mají špatnou, letní.“
„To je dílo Dicka se Sergejevem.“
„To ti vadí? Byls u Kristýny?“
„Tam je všechno v pořádku. Pak jim zaneste olej. Taky už jim docházejí brambory.“
„Neboj se. Zajdi ke mně, ještě si naposledy promluvíme.“
„Co kdybychom zašli k nám?“
„U mne je ticho, dvojčata si hrají někde venku.“
„Ať to ale netrvá dlouho!“ zavolala matka za přepážkou.
Stařešina se usmál. Oleg vzal ručník a podržel mu ho, aby si mohl snáze utřít ruku. O pravou Stařešina přišel před patnácti lety, když se poprvé pokoušeli proniknout k průsmyku.
Oleg prošel do Stařešinovy místnosti, usedl ke stolu, jehož deska byla vyleštěna lokty žáků, odstrčil od sebe počítadlo vyrobené ze sušených ořechů místo kuliček. Kolikrát za tímhle stolem seděl? Více než tisíckrát. A všechno, co ví, téměř všechno vyslechl u tohoto stolu.
„Pro mne je nejhroznější posílat na výpravu právě tebe,“ řekl stařec, když se usadil proti Olegovi na místo pro učitele. „Myslel jsem si, že mě za několik let vystřídáš. Že budeš učit děti místo mě.“
Vzal ze stolu tmavou dřevěnou tabulku, setřel z ní pokroucená písmena. Olega v té chvíli napadlo, že kdysi se také učil psát na takové tabulce. Možná že to byla právě tahle.
„Já se vrátím,“ řekl Oleg. Začal uvažovat, co asi teď dělá Mariana. Houby už jistě dala vymáčet, pak přinesla svůj herbář, určitě teď přináší herbář. Nebo to teprve udělá? Mluví s otcem? Spí?
„Posloucháš mě?“
„Samozřejmě, učiteli.“
„Současně jsem ale usiloval o to, aby tě vzali za průsmyk. Docela jistě to je pro tebe užitečnější než pro Dicka nebo Marianu. Budeš mýma očima, mýma rukama.“
Stařešina zvedl ruku a se zájmem na ni pohlédl, jako kdyby ji nikdy předtím neviděl. Zamyslel se. Oleg mlčel a prohlížel si místnost. Stařešina tohle občas dělal, mlčel z ničeho nic celou minutu, dvě. Na něco takového si člověk musí zvyknout. Každý má své slabiny. Světélko z kahanu se odráželo na mikroskopu, který byl jako vždycky čistý a vyblýskaný. Scházelo v něm to nejdůležitější — čočky. Sergejev už tisíckrát říkal Stařešinovi, že prázdná trubice je příliš velký přepych, aby jen tak ležela na polici jako ozdoba. Dej mi to do dílny, Borjo, říkal, udělám z ní dva nádherné nože. Ale Stařešina mu ji nedal.