„Promiň,“ řekl Stařešina. Přimhouřil dobré šedivé oči, pohladil si přesně zastřižené bílé vousy, pro které mu teta Luisa říkala Hemingway. „Přemýšlel jsem. A víš, o čem jsem přemýšlel? O tom, jako už často před tím, o tom, že v dějinách Země už došlo k případům, kdy z nějakého nešťastného důvodu se malý kolektiv nebo skupina lidí ocitla odříznuta od civilizace. Tady se dostáváme do oblasti kvalitativní analýzy…“
Stařec se opět odmlčel a chvíli žvýkal naprázdno. Znovu se ponořil do svých myšlenek. Oleg si na to už zvykl. Líbilo se mu sedět vedle starého člověka, jenom tak mlčet, jenom tak si sedět, připadalo mu, že stařec má tolik vědomostí, že je jimi nasyceno i ovzduší v místnosti.
„Osamocenému člověku stačí k degradaci několik let. Za podmínky, že jeho mozek je tabula rasa. Je známo, že děti, které se z nějakých důvodů dostaly mezi vlky nebo mezi tygry, takové případy byly zaznamenány v Indii nebo Africe, zaostávaly po několika letech beznadějně za svými vrstevníky. Začaly být debilní. Debilní je…“
„Já vím, pamatuju si to…“
„Promiň. Nepodařilo se vrátit je k lidem. Takové děti dokonce chodily po čtyřech.“
„A co když šlo o dospělého člověka?“
„Dospělého mezi sebe vlci nepřijmou.“
„A co třeba neobydlený ostrov?“
„To je různé, ale člověk nevyhnutelně musí degradovat… Stupeň degradace…“ Stařec pohlédl na Olega, ten přikývl. Znal to slovo. „Stupeň degradace je závislý na úrovni, které se podařilo dosáhnout v době, kdy k izolaci došlo, na povaze člověka. Ale tady mluvíme o skupině lidí. Může se skupina lidí v izolaci udržet na takové kulturní úrovni, na jaké byla ve chvíli, kdy k přerušení kontaktů došlo?“
„Může,“ řekl Oleg. „To je náš případ.“
„Nemůže,“ odpověděl stařec. „Ale malému dítěti k tomu stačí pět let, skupině, i v případě že nevymře, dvě tři pokolení. Kmenu několik pokolení. Národu možná století. Ten proces je nevyhnutelný, prověřený dějinami. Třeba australští domorodci…“
Vstoupila Olegova matka, byla načesaná, oblékla si vypranou blůzu.
„Sednu si na chvilku s vámi,“ řekla.
„Jen si sedni, Iročko,“ řekl stařec. „Povídáme si tu o sociálním úpadku.“
„Slyšela jsem. Uvažuješ o tom, jestli nebudeme za nějakou dobu chodit po čtyřech? Tak já ti na to odpovím — to dřív všichni zajdeme. A zaplaťpánbu za to. Už toho mám dost.“
„Ale on toho nemá dost,“ řekl stařec. „A moje dvojčata toho taky nemají ještě dost.“
„Kvůli němu žiju,“ řekla matka. „A vy ho posíláte na jistou smrt.“
„Kdybychom přistoupili na tvé hledisko, Iro,“ odpověděl Stařešina, „tak smrt nám tu hrozí den co den. Smrt tady číhá v lese, smrt pro nás znamená zima. Povodeň je smrt, uragán je smrt, bodnutí čmeláka je smrt. Odkud ještě na nás číhá smrt, jakou bude mít tvář, to nikdo z nás neví.“
„Smrt se k nám připlazí kdy se jí zachce a vezme si koho chce,“ řekla matka. „Jednoho po druhém.“
„Je nás víc než před pěti lety. Největší problém pro nás není fyzické přežití, ale morální.“
„Je nás méně! Těch jako ty nebo já! Chápeš to, z nás nezbývá už nic! A tahle štěňata? Co ta zmohou bez nás?“
„Ale zmůžeme,“ řekl Oleg. „Šla bys sama do lesa?“
„To bych se raději oběsila. Já se někdy bojím vůbec vyjít ven.“
„Ale to já půjdu třeba hned. A vrátím se. S kořistí.“
„Jenže Dicka s Marianou dneska tak tak zachránili.“
„Dneska to byla náhoda. Víš přece, že šakali nechodí ve smečkách.“
„Vůbec nic nevím! Byla jich smečka, nebo ne? Tak byla?“
„Byla.“
„Tak tedy ve smečkách chodí…“
Oleg už nic nenamítal. Matka se také odmlčela. Stařešina si povzdechl, počkal na tuhle přestávku a pokračoval ve svém monologu:
„Nevím, proč jsem si právě dnes vzpomněl na jeden příběh. Takovou dobu jsem si na něj nevzpomněl, až dneska. Stalo se to v roce 1530, krátce po objevení Ameriky. Bouře zanesla německou velrybářskou loď k zasněženým hornatým břehům neznámé země. Bylo to Grónsko. Loď zakotvila a námořníci sestoupili na břeh. Spatřili polorozbořený kostel, zbytky kamenných obydlí. V jednom z nich ležela mrtvola muže s rezavými vlasy, v obleku z tuleních kůží, vedle něho ležel vybroušený rezavý nůž ze železa. A kolem dokola všechno zpustlé, zima, sníh…“
„Tak už nepouštěj hrůzu, Borjo,“ řekla matka. Prsty jí nervózně ťukaly do stolu. „To jsou dávné pohádky…“
„Počkej. Tohle není pohádka. To je přesně doloženo. Pamatuješ si, Olegu, kdo to byli Vikingové?“
„Vyprávěl jste nám o nich.“
„Vikingové se plavili po moři, dobývali celé země, osídlili Island, vylodili se v Americe, kterou pojmenovali Vinland, dokonce založili své panství na Sicílii. Patřila jim velká kolonie v Grónsku. Několik vesnic, v nich kamenné domy, kostely a tak dále. Ale pak přestaly vikingské lodi na moře vyplouvat. Spojení s kolonií v Grónsku bylo přerušeno. V té době tam začínalo být podnebí stále tvrdší, dobytek vymíral, vymrzalo zaseté obilí a grónské vesnice pustly. Především proto, že ztratily spojení s ostatním světem. Uprostřed patnáctého století byla v posledním grónském kostele vystrojena poslední svatba. Potomci Vikingů zdivočeli, bylo jich příliš málo na to, aby se mohli postavit na odpor živlům, příliš málo na to, aby mohli dosáhnout pokroku, příliš málo dokonce i na to, aby mohli zachovat to staré. Kdepak, umíš si představit tu tragédii — poslední svatba v celé zemi?“ Stařešina se obrátil na matku.
„Ty tvé příklady mě nemohou přesvědčit,“ řekla matka. „Jestli bylo Vikingů málo nebo hodně, to je jedno, nic je nemohlo zachránit.“
„Ale alternativní řešení existovalo. Kdyby tam ta německá loď připlula o pár desetiletí dřív, všechno by dopadlo jinak. Ti obyvatelé Grónska mohli odplout na kontinent a vrátit se do rodiny lidí. Nebo jinak — mohly vzniknout kontakty s jinými zeměmi, objevili by se obchodníci, noví přistěhovalci, nové pracovní nástroje, dospěli by k novým poznatkům. A všechno by to dopadlo jinak…“
„K nám nepřipluje nikdo,“ řekla matka. „Tak to by stačilo, Borjo, ne?“
„Naše záchrana nespočívá ve splývání s přírodou,“ řekl stařec přesvědčivě. „My potřebujeme injekce lidské kultury, potřebujeme pomoc. Pomoc od ostatního lidstva. V jakékoli podobě. A proto také trvám na tom, aby tvůj syn šel za horský průsmyk. Ještě si to pamatujeme. A naší povinností je nepřipustit, aby tato nit byla přerušena.“
„Hlavou ale zeď neprorazíš,“ unaveně odpověděla matka. „Mám ohřát vodu? Bojím se o tebe, samozřejmě že se bojím. Mám jenom tebe. Jsi všechno, co mi zbylo. A jsi mi den ze dne vzdálenější, někam odcházíš, odcizuješ se mi.“
Stařec měřil rovnoměrným krokem místnost, tak to dělal vždycky, když nebyl spokojen se svými žáky, kteří neprojevovali patřičnou píli. Sehnul se, zvedl ze stoličky glóbus. Vyrobil ho z obrovité houby, která jim vyrostla v zimě u kůlny. Tehdy společně s Olegem roztírali barvy, barevnou hlínu, kterou Mariana s Liz našly u potoka, právě tu hlínu, ze které dnes dělají mýdlo. Když barvu usušili, podařilo se jim získat dva odstíny — bílý a šedý. Samotná houba byla do lila. Stařešina podle paměti nakreslil všechny kontinenty a oceány. Byl to glóbus značně nevýrazný, který po dvou letech ještě více vybledl a opotřeboval se, takže teď vypadal jako kulatý mrak.