Stařec si položil glóbus na dlaň.
„Vypadáš teď jako Atlas,“ řekla matka.
Oleg si všiml na stole drobné skvrny od růžové plísně. To nebyla žlutá plíseň, to byla barva jedovaté plísně. Opatrně skvrnu otřel rukávem. Je to trapné, když vlastní matka považuje někoho cizího za schopnějšího než vlastního dítěte. Vlastně to je zrada. Ta nejopravdovější zrada.
„My umřeme společně,“ řekl stařec.
„To je výtečné. Už jsme si užili dost,“ řekla matka.
„Přesto s tím umíráním moc nespěcháme, držíme se toho života zuby nehty.“
„Protože jsme zbabělí,“ souhlasila s ním matka.
„My dva umřeme,“ pokračoval stařec, „ale osada musí žít dál. Jinak přestane mít naše existence jakýkoli smysl.“
„Větší naději na přežití má osada lovců,“ řekla matka.
„Větší naději na přežití by měla vesnice s takovými lidmi, jako je Oleg,“ řekl stařec. „Bude-li naši skupinu ovládat Dick a jemu podobní, za sto let si nikdo ani nevzpomene, kde jsme, odkud jsme sem přišli, proč jsme na světě. Začne panovat právo silnějšího, zákony prvobytně pospolné společnosti.“
„A budou se rodit noví, budou se rozmnožovat,“ řekla matka. „A bude jich spousta. A vynaleznou kolo, za dalších tisíc let parní stroj.“ Rozesmála se, ale vypadalo to, jako když pláče. Pak popotáhla.
„Děláš si legraci?“ zeptal se Oleg.
„Irina mluví naprosto vážně,“ odpověděl stařec. „Boj o existenci v té nejprimitivnější formě vede k beznadějnému regresu. Přežít za takovou cenu, za cenu splývání s přírodou, za cenu, že přijmeme její zákony, to je jako když se vzdáme.“
„Přesto ale je to pokračování života,“ řekla matka.
„Ona to tak nemyslí,“ řekl Oleg.
„Ovšem, že to tak nemyslí,“ souhlasil Stařešina. „Znám Irinu už dvacet let. A vím, že to tak nemyslí.“
„Já dávám vůbec přednost tomu, když nemusím myslet,“ řekla matka.
„Teď lžeš,“ řekl stařec. „Všichni myslíme na to, co přijde, máme strach a přitom doufáme. Jinak bychom přestali být lidmi. Právě břemeno vědomostí, se kterým se nezatěžuje Dick a nahrazuje je primitivními zákony lesa, právě to břemeno nás může zachránit. A dokud taková alternativa je, tak musíme doufat.“
„A kvůli téhle alternativě ženeš Olega do hor?“
„Kvůli zachování vědomostí, kvůli tobě i mně. Kvůli boji s hloupostí, copak to nechápeš?“
„Ty jsi byl vždycky egoista,“ řekla matka.
„Ten tvůj slepý mateřský egoismus, to není nic?“
„Na co ti Oleg je? Vždyť tu cestu nevydrží. Je slabý.“
Tak tohle matka zrovna říkat nemusela. Pochopila to hned sama a pohlédla na Olega, prosila ho při tom očima, aby jí prominul, aby ji pochopil.
„Ohřej vodu,“ řekl Stařešina. „Ať si trochu popřejeme. Nám hrozí zapomenutí. Už teď je nositelů třeba jen zlomků lidského vědění čím dál tím méně. Jedni hynou, umírají, druzí jsou příliš zaneprázdněni bojem za přežití… a pak přichází nové pokolení. Vy s Marianou se zatím ještě tolik nelišíte, vy jste taková přechodná etapa. Takový článek, který nás spojuje s naší budoucností. Jaká ta budoucnost bude, jak si ji představuješ?“
„Nebojíme se lesa,“ řekl Oleg. „Známe houby a stromy, umíme lovit ve stepi…“
„Já se bojím budoucnosti, v níž vládne nový lidský druh — Dick — lovec. On je pro mne symbolem ústupu, symbolem porážky člověka v boji s přírodou.“
„Dick je hodný chlapec. Je jenom trochu svérázný,“ řekla matka z kuchyně. „Není to snadné být sám.“
„Já ale nemluvím o jeho povaze,“ ozval se stařec. „Myslím jeho postavení ve společnosti. Kdy se, Irino, naučíš rozlišovat zásadní věci od takových všedních maličkostí?“
„Jestli se něco takového naučím nebo nenaučím, to není podstatné, ale kdyby Dick v zimě nezabil medvěda, všichni bychom zemřeli hladem,“ řekla matka.
„Dick se už považuje za domorodce, za pána lesa. Přestal ke mně chodit asi před pěti lety. Nejsem si jist, jestli vůbec umí abecedu.“
„Na co by mu byla?“ zeptala se matka. „Stejně tu žádné knihy nemáme. A dopisy taky nemáme kam posílat. Ani komu.“
„Dick zná spoustu písniček,“ řekl Oleg. „A sám je skládá.“
Oleg se sám před sebou trochu styděl, že mu bylo příjemné slyšet starcovy výhrady k Dickovi, a proto ho začal hájit.
„Tady nejde o písničky. Píseň, ta už byla u zrodu civilizace. Pro malé děti je Dick modla. Dick — lovec. A pro vás ženské je vzor. ‚Jen se podívej na toho Dicka! To je chlapík ten Dick!‘ Pro děvčata je Dick rytíř. To sis nevšimla, jak se na něho dívá Mariana?“
„Ať se klidně dívá. Provdá se a vesnici to jenom prospěje.“
„Maminko!“ neudržel se Oleg.
„No co je?“
Matka jako obvykle nevěnovala pozornost ničemu kolem sebe, žila ve svém světě a pořád dokola omílala staré věci.
„Ty taky obdivuješ svět takových Dicků?“ Stařec byl rozezlen. Dokonce bouchl pěstí do stolu. „Svět úspěšných divochů s rychlýma nohama?“
„A koho lepšího místo něho máš?“
„Tady jeho,“ stařec položil těžkou ruku Olegovi na krk. „Olegův svět je mým světem, je i tvým světem, světem, nad kterým chceš mávnout rukou, i když ti nikdo žádný jiný nedal.“
„Mám strach, že nemáš pravdu, Borjo,“ řekla matka, odešla do kuchyně, vzala z ohně misku s vařící vodou a přinesla ji do místnosti. „Cukr už nemáme.“
„Já taky ne,“ řekl stařec. „Kořeny jsou teď ubohé, nic nevydají. Egle říká, že to budeme muset vydržet. Vezmeme si kousek chleba. Jsi přece inteligentní žena, musí ti být jasné, že budeme jako společnost odsouzeni k záhubě, když budeme spoléhat na Dicka a když tu po nás budou divoši, lovci.“
„Já s tebou nesouhlasím, Borjo,“ řekla matka. „Musíme přežít. Nemluvím teď jenom o nás, ale o osadě. O děckách. Když se dívám na Dicka nebo na Marianu, zrodí se ve mně naděje. Ty říkáš, že to jsou divoši, ale já si myslím, že se dokázali přizpůsobit. A jestli tihle teď zahynou, bude to konec nás všech. Je to příliš velké riziko.“
„Podle tebe jsem se nepřizpůsobil?“ zeptal se Oleg.
„Přizpůsobil ses méně než ti druzí.“
„Ty prostě máš o mě strach,“ řekl Oleg. „Nechceš, abych šel do hor. Přitom ze samostřílu střílím líp než Dick. Já jsem se, maminko, neurazil. Chápu to všechno. Jenomže já tam jít chci. Možná právě, že si to přeju víc než ti druzí. Dick by tu například zůstal s nesmírnou chutí. Vím to. Potáhnou teď jeleni. Step se bude pro lov jenom nabízet. Ten by tu zůstal.“
„Dick na výpravu musí,“ řekl stařec. „Ale ať jsem sebevíc proti perspektivám jeho vlády, dneska nás jeho síla a umění mohou zachránit.“
„Zachránit!“ Matka odtrhla pohled od Olega. „Ty tu blábolíš o záchraně. Věříš tomu vůbec sám? Třikrát šli lidé do hor, a kolik se jich vrátilo? A v jakém stavu se vrátili?“