Terry Pratchett
Soudné sestry
(Vystupují tři čarodějnice, také králové, dýky, královské koruny, bouře, trpaslíci, kočky, duchové, zjevení, opice, bandité, démoni, pralesy, dědicové, šašci, kati, skřeti, divadelní technika, všeobecné odpuštění a přemnozí jiní efektové.)
Vítr skučel. Blesk bil do země jako šílený vrah. Nad pahorky bičovanými větrem se s temným duněním převaloval hrom.
Noc byla temná jako útroby černé kočky. Člověk by byl ochoten uvěřit, že v takové noci pohybují bohové lidmi, jako by byli pouhými figurkami na šachovnici osudu. A uprostřed té strašlivé bouře plál na vřesovišti, v nitru hustých hlodášových křovin oheň, jehož plameny se v dešti leskly jako šílenství v oku lasičky. Oheň osvětloval tři nahrbené postavy. Do bublání kole zaskřípal tajemný hlas: „Kdy my tři se zas sejdem v vichřici, v hromobití a plískanici?“[1]
Zavládlo ticho.
Po chvíli se ozval jiný hlas, který pojal roli mnohem civilněji: „No, mně by se to docela hodilo příští úterý.“
Nezměrnými hloubkami vesmíru pluje kosmická želva, Velká A’Tuin, která na svých zádech nese čtyři gigantické slony a ti vlastními rameny podpírají celou hmotu Zeměplochy. V komplikovaných oběžných drahách kolem nich obíhají maličké slunce a maličký měsíc, a tak vytvářejí noc, den a roční období. Nikde jinde ve vesmíru pravděpodobně neexistuje podobný systém, kde by musel slon uhýbat nohou, aby mohlo slunce proletět.
Proč to tak je, nikdo neví. Možná že už Stvořitele okolního vesmíru nudilo to věčné vymýšlení nelogických sklonů planetárních os, albeda a rotačních rychlostí a že se rozhodl, že si udělá něco jen tak, pro vlastní potěšení.
Člověk by pravděpodobně příliš neriskoval, kdyby se vsadil, že bohové podobné planety, jako je Zeměplocha, nehrají šachy, naopak, byl by vyhrál. Ve skutečnosti nehrají šachy žádní bohové. Nemají na to dost představivosti. Bohové dávají přednost jednodušším a svižnějším zábavám, kde nezískáte život věčný, ale vypaříte se přímo do Zapomnění. Z toho jasně vyplývá, že nejoblíbenější hra bohů je „Člověče, nezlob se“, kde se sice vyhazuje, ale už se nedá znovu nasadit.
Zeměplocha drží pohromadě jen díky magii — magii stvořené otáčením toho podivného světa, magii spřádané jako hedvábí ze základní matérie bytí, kterého má být použito k vyspravení občas poškozené skutečnosti.
Velké množství jí končí nahoře v horách Beraní hlavy, které se táhnou od věčně zmrzlých krajin kolem Středu, přes Rozvleklý archipel až do teplých moří, jejichž vody padají a navěky budou padat přes Okraj do vesmíru.
Syrová magie přeskakuje v neviditelných výbojích od vrcholku k vrcholku a uzemňuje se v horách. Jsou to také hory Beraní hlavy, které dodávají světu většinu jeho mágů a čarodějek. V horách Beraní hlavy se hýbe listí i tehdy, když je úplné bezvětří. Kameny tam večer chodí na procházku.
Jsou chvíle, kdy se zdá, že ožila sama zem…
A někdy i samo nebe.
Bouře do toho vkládala skutečně všechno. Byla to její životní příležitost. Strávila roky na nebi nad provinciemi a dělala húlavy všeho druhu, sbírala zkušenosti, navazovala známosti, občas se vrhla na nic netušícího pasáka nebo vyvrátila nějaký ten menší doubek. Teď objevila malou skulinu v počasí, uvědomila si, že udeřila její hodina, a bouře začala rychle růst a sílit v naději, že si jí všimne některá z velkých klimatických poruch.
Byla to opravdu skvělá bouře. Dokázal se do své role cele promítnout, vložit do ní skutečnou vášeň, na tom se shodli všichni kritikové, a kdyby dokázala lépe kontrolovat hrom, bylo by se o ní mluvilo ještě celá dlouhá léta.
Lesy řvaly v nadšeném obdivu a plnily se mlhou a poletujícím listím.
Jak už bylo řečeno, v noci, jako je tato, nehrají bohové šachy, hrají hry s osudy smrtelníků a s trůny králů. Je důležité si ovšem navíc pamatovat, že vždycky švindlují od začátku až do konce…
Po nerovné lesní cestě uháněl kočár, kola narážela do kamenů a vystouplých kořenů a jeho tělo se nebezpečně kývalo a naklánělo. Kočí nešetřil ranami a třaskavé rány biče vytvářely podivný kontrast k dunivým úderům hromu, které se valily nebem.
Cestou za kočárem, ale jen malý kousek za ním, se hnali tři jezdci zahalení v kápích, kteří se mu pomalu přibližovali.
Noci, jako je tato, jsou stvořeny k páchání zlých skutků. Občas i dobrých. Ale staticky vzato především zlých.
Za nocí, jako je tahle, se vydávají na cesty i čarodějnice.
Je třeba upřesnit, že ne na cesty, jaké by si mohl běžný čtenář představit. Žádné zahraničí, žádná cizina. Tak především nemají rády cizí kuchyni ‚a čert věř vodě, že ano?‘ a cizí šamané pokaždé nějakým způsobem očarují opalovací lehátka. Ale potrhanými mraky prorážel úplněk a proudící vzduch byl plný tajemného šepotu a magického chvění.
A na pasece ukryté v hloubi lesů vedly čarodějky následující rozhovor:
„Já musím v úterý hlídat malý,“ řekla ta bez klobouku, jejíž bílé vlasy byly srolovány do drdůlku tak pevného, že by jí mohl posloužit místo helmy. „Jasonovo nejmladší. Mohla bych v pátek. Pospěš si s tím čajem, milunko. Jsem celá vyprahlá!“
Nejmladší z celého tria si povzdechla a nalila z kotle několik sběraček vařící vody do čajové konvice.
Třetí čarodějka ji přátelsky popleskala po ruce.
„Bylo to opravdu moc dobré,“ prohlásila. „jen si musíš dát trochu víc záležet na tom ječení. Nemám pravdu, Stařenko Oggová?“
„Jo, jo, to je moc užitečná věc, tenhlecten jekot, řekla bych,“ pospíšila si Stařenka Oggová. „A jak vidím, naučila tě Dobračka Sejkonopná, budižjízemělehká, skvěle šilhat a vrhat kradmé pohledy.“
„Šilhá dokonale,“ přikývla Bábi Zlopočasná.
Nejmladší čarodějka, která se jmenovala Magráta Česneková, se viditelně uvolnila. Bábi Zlopočasná v ní vzbuzovala zbožný strach. Téměř ve celých horách Beraní hlavy bylo známo, že pí Zlopočasná se hned tak s něčím nespokojí. Když ona řekla, že to šilhání bylo dokonalé, pak si musela Magráta nahlížet přinejmenším do nosních dírek.
Oproti mágům, kteří nemají nic raději než složitou organizační hierarchii, čarodějky nijak zvlášť nestojí o systemizované zařazení do nějaké hodnostní struktury. Je na každé čarodějce, zda chce přijmout do učení nějakou dívku, která by, až čarodějka zemře, převzala její oblast působnosti. Čarodějky nejsou od přírody družné, alespoň ne mezi sebou, a v žádném případě už nemají žádné náčelnice.
Bábi Zlopočasná byla ze všech těch neexistujících náčelnic ta nejuznávanější.
Magráta zalévala čaj a ruce s jí mírně třásly. Všechno zatím bylo dobré, lepší, než čekala, ale stejně to bylo strašlivé nervové vypětí, začínat jako vesnická čarodějka mezi Bábi Zlopočasnou a Stařenkou Oggovou na druhé straně. Byl to její nápad uspořádat takové malé táčky. K jejímu vlastnímu překvapení ty dvě ostatní souhlasily, přesněji řečeno nebyly příliš proti.
„V lese?“ zeptala se Stařenka Oggová. „Nebylo by lepší ten tác sníst hezky doma v teple?“
„Ona myslí sabat, Gyto,“ vysvětlovala Bábi Zlopočasná. „Vzpomeň si, jako za starých časů. Setkání.“
„Myslíš, jak jsme vždycky vyhazovaly nohama?“ obrátila se k ní Stařenka a v hlase jí zaznělo něco jako naděje.
1
Pozn. překl.: Úryvky a výrazy ze hry Macbeth, označené, jsou použity z překladu A. E. Saudka — W. Shakespeare — Výbor z dramat — Naše vojsko 1951 — I. vydání. Protože je Saudkův skvělý překlad v některých případech dosti volný, byl jsem nucen v zájmu zachování jazykových hříček a dějových narážek použít u ostatních textů ze hry přímý překlad z anglického originálu.