„Dokážou uhladit různé vypukliny a praskliny každodenního života,“ odpověděl nakonec diplomaticky.
„U nás žádné čarodějky netrpíme,“ prohlásila vévodkyně škrobeně. „A tady je taky nesmíme trpět. Seženeš nám jejich adresy.“
„Adresy, madam?“
„Místa, kde žijí. Předpokládám, že výběrčí daní budou vědět, kde je hledat, nebo ne?“
„Aha,“ přikývl nešťastně kancléř.
Vévoda se nahnul na trůnu kupředu.
„Doufám,“ upřel oči na kancléře, „že platí daně?“
„Ne tak docela, vaše lordstvo,“ zasmušil se kancléř.
Nastalo ticho. Nakonec ho vévoda pobídclass="underline" „No tak pokračujte, člověče!“
„Jak bych vám to… ony prostě daně neplatí, víte? Nikdy nás nenapadlo… tedy… starý král vždycky říkal, že… No, prostě čarodějky daně neplatí.“
Vévoda položil ruku na předloktí své ženy.
„Aha,“ pronesl chladně. „Dobrá, můžete jít.“
Kancléř se mu krátce a s viditelnou úlevou uklonil a pomalu vyšel ze síně.
„No tohle!“ prohlásila po chvíli vévodkyně.
„Máš pravdu, poklade.“
„Tak takhle si vaše rodina představovala vládu? Takhle se podle vás kraluje? Teď je jasné, že jsi měl přímo povinnost svého bratrance zabít! Bylo to v zájmu očištění druhu! Slabí nemají právo přežít.“
Vévoda se otřásl. Neodpustí si, aby mu to neustále nepřipomínala. Zabíjení lidí mu v zásadě nevadilo, rozhodně ne to, když nějaké takové zabití osobně přikázal a pak mu dokonce přihlížel. Ale zabití příbuzného — to se mu přece jen trochu příčilo.
„To jsi řekla moc hezky, drahá,“ vypravil ze sebe. „Jenže obávám se, že těch čarodějek bude víc a nebude tak jednoduché objevit právě ty tři, které byly venku na blatech.“
„Na tom nezáleží.“
„Jak myslíš, miláčku.“
„Musíš to vzít pořádně do rukou!“
„Samozřejmě, má jediná.“
Musí vzít věci do rukou. Vzal je do rukou, jen co je pravda. Když zavřel oči, zjevilo se mu to tělo padající ze schodů. Zdálo se mu to, nebo opravdu zaslechl dole v temné hale poděšené nadechnutí? Byl si jistý, že byli sami. Vzít věci do rukou! Jen kdyby si pak mohl z těch rukou umýt krev! Když se mi podaří umýt krev z rukou, tak se nic nestalo, přesvědčoval sám sebe. Myl si je a drhnul. Drhnul a dřel tak, že křičel bolestí.
Bábi se v hospodách vždycky cítila nesvá. Seděla vzpřímeně za svým portským s citronem, ze kterého sotva upila, jako kdyby ta malá sklenička představovala štít, jenž ji ochrání před svody světa.
Na druhé straně taková Stařenka Oggová už do sebe s nadšením lila třetí sklenku. Bábi si nevrle pomyslela, že Stařenka je zase na nejlepší cestě skončit jako obyčejně, což znamenalo, že bude tančit na stole, ukazovat spodničky a zpívat svou oblíbenou: „Ač je hezká, ženu ježka nikdo nepřefikne!“
Stůl byl pokryt měděnými mincemi. Vínozpěv a jeho žena seděli každý na jedné straně a počítali. Bylo to něco jako závod.
Bábi v duchu odhadovala paní Vínozpěvovou, která vyškrabala poslední šestáky zpod manželových prstů. Byla to žena inteligentního vzhledu, která se podle všeho o manžela starala stejně, jak se dobrý ovčácký pes stará o svou oblíbenou ovečku. Složitosti manželského soužití znala Bábi jen z vyprávění, stejně jako zná astronom povrch vzdálené a cizí planety, ale už ji napadlo, že paní Vínozpěvová musí být žena s nevyčerpatelnými zásobami trpělivosti, dokonalými organizačními schopnostmi a velmi hbitými prsty.
„Paní Vínozpěvová,“ začala Bábi konečně, „mohla bych být natolik důvěrná a zeptat se vás, zda bylo vaše spojení požehnáno nějakým plodem?“
Manželé se zatvářili nechápavě.
„Ona se chce zeptat —“ začala Stařenka Oggová.
„Není třeba, už chápu,“ řekla tiše paní Vínozpěvová. „Ne. Měli jsme jedno děvčátko, ale umřelo maličké.“
Nad stolem se najednou rozprostřel neviditelný mráček. Na několik vteřin vypadal pan Vínozpěv jako obyčejný a mnohem starší člověk. Tiše upíral oči na malou hromádku mincí před sebou.
„Víte, ono je tady tohle dítě,“ pokračovala opatrně Bábi a ukázala na raneček ve Stařenčině náručí. „A to by potřebovalo péči a domov.“
Manželé Vínozpěvovi udiveně zvedli hlavy. Pak si muž vzdychl.
„To není pro dítě žádný život. Pořád někde na cestách. Pokaždé v jiném městě. Žádný čas na školu a na učení. Říká se, že vzdělání je čím dál tím důležitější.“ Ale oči z dítěte nespustil.
Paní Vínozpěvová se naklonila k Bábi: „Proč vlastně potřebuje domov?“
„Protože žádný nemá,“ odpověděla klidně Bábi. „Alespoň ne takový, kde by byl vítán.“
Zavládlo ticho. Pak se znovu ozvala paní Vínozpěvová. „A vy tři, co s tím máte společného, že se o ně tak staráte? Jste jeho příbuzné?“
„Kmotřičky,“ nezaváhala Stařenka ani na okamžik. To Bábi mírně zaskočilo, protože něco takového by ji vůbec nenapadlo.
Vínozpěv si nepřítomně hrál s mincemi před sebou. Jeho žena se natáhla přes stůl, dotkla se jeho ruky a v té chvíli mezi nimi došlo k jakémusi tichému spojení. Bábi se zadívala stranou. Dokonale ovládala umění číst v lidských tvářích, ale byly chvíle, kdy se tomu raději vyhýbala.
„Jenže peněz není nijak nazbyt —“ začal Vínozpěv.
„Vždyť si nějak poradíme,“ řekla jeho žena pevně.
„No jo, asi jo. Moc rádi se o ně postaráme.“
Bábi přikývla a zalovila v nejtemnějších záhybech svých černých šatů. Nakonec vytáhla malý kožený váček, který vysypala na stůl. Byl plný stříbrných mincí a tu a tam se mezi nimi dokonce zalesklo zlato.
„Tohle by mělo zatím stačit na —“ zadrhla se a rychle zapátrala po tom správném slově, „— plenky a tak. Na šatičky a další věci, které malé dítě potřebuje.“
„To je přinejmenším stokrát víc, než bude nutné, řekl bych,“ vypravil ze sebe Vínozpěv ochromeně. „Proč jste to neřekla hned?“
„Kdybych vás musela kupovat, nestál byste za to.“
„Ale vždyť o nás vůbec nic nevíte!“ namítala paní Vínozpěvová.
„Myslíte?“ odpověděla jí klidně bábi. „Samozřejmě bychom rády věděly, jak se mu daří. Měli byste nám sem tam poslat dopis nebo aspoň pár řádků. Ale pokud vám můžu radit, nebylo by moudré o té věci mluvit, víte? Už kvůli tomu dítěti.“
Paní Vínozpěvová se podívala na obě starší ženy.
„Vy jste nám neřekly všechno, že?“ naklonila hlavu ke straně. „Je za tím něco hodně zvláštního a důležitého?“
Bábi zaváhala, ale pak krátce přikývla.
„Ale pro nás bude lepší, když o tom budeme vědět co nejméně, že?“
Další přikývnutí.
Do místnosti vešlo několik herců, kouzlo okamžiku pominulo a Bábi vstala. Herci mají tu vlastnost, že vyplní veškerý okolní prostor.
„Mám na starosti ještě spoustu dalších věcí,“ řekla Bábi. „Nezlobte se, ale musím jít.“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Vínozpěv.
„Tom,“ řekla Bábi po kratičkém zaváhání.
„Jan,“ prohlásila ve stejném okamžiku Stařenka. Obě čarodějky si vyměnily upřené pohledy a Bábi vyhrála.
„Tom Jan,“ řekla pevně a vyšla z místnosti.
Venku na ni čekala udýchaná Magráta.
„Našla jsem takovou proutěnou bednu, byla plná korun, mečů a takových krámů. Tak jsem ji tam přidala, jak jste mi řekla, strčila jsem ji až na dno.“