Upřela oči na kouli.
„Bude si dělat snadno dobré přátele,“ zašeptala. Věděla, že to není nic moc, ale bylo to něco, co jí celý život chybělo.
Stařenka Oggová, seděla ve své kuchyni u stolu, na klíně jí předl velký kocour a před sebou měla skleničku na dobrou noc, nebo jak s oblibou říkala „šláftruňk“. V mlze, která jí plnila hlavu, se marně pokoušela objevit sedmnáctou sloku Ježčí písně. Bylo v ní něco o kozlech…, nebo snad o kozách? Nebyla schopna si vybavit podrobnosti. Pomyslela si, jak ten čas člověku ničí paměť.
Pozvedla skleničku a připila neviditelným hostům.
„Dokonalá paměť, to by byla věc!“ Najednou se rozzářila. „Vždycky si bude všechno pamatovat!“
Bábi Zlopočasná, která kráčela nočním pralesem k domovu, si obtočila šál kolem ramen a uvažovala. Byl to dlouhý a dost náročný den. Nejtěžší ze všeho bylo to divadlo. Kdekdo tam předstíral, že je někdo jiný, děly se věci, které se ve skutečnosti ani stát nemůžou, člověk narazil na kusy krajiny, které mohl prokopnout nohou… Bábi měla vždycky ráda jasno, a teď nevěděla, jestli se jí divadlo líbilo, nebo ne. Zdálo se, že se svět neustále mění.
Kdysi to tak nebylo. Svět se měnil mnohem pomaleji. Trochu ji to mátlo. Procházela temnotou klidným, rychlým krokem někoho, kdo ví, že prales v takové vlhké a větrné noci ukrývá nepředstavitelně strašlivé věci a ona že je jednou z nich.
„Ať je opravdu tím, kým si myslí, že je,“ řekla najednou. „Co víc by si mohl člověk na tomhle světě přát?“
Jako většina lidí i čarodějky jsou většinou nezaostřené v čase. Rozdíl je ovšem v tom, že ony si to uvědomují a využívají toho. Opatrují minulost, protože v ní pořád ještě zčásti žijí, a jsou schopny zahlédnout stíny, které vrhá budoucnost.
Bábi právě zahlédla tvar budoucnosti a ten byl plný nožů.
Začalo to příští ráno v pět hodin. Pralesem k Bábině chalupě projeli čtyři jezdci, uvázali koně tak daleko, aby byli z doslechu,a začali se neobyčejně opatrně plazit mlhou.
Velícímu seržantovi se jeho úkol ani trochu nezamlouval. Pocházel sám z hor Beraní hlavy a vůbec si nedovedl představit, jak se to dělá, když se zatýká čarodějka. Na druhé straně si velmi jasně dovedl představit, že se takový nápad čarodějce nebude líbit. A jemu se nelíbilo to, že bude mít co do činění s čarodějkou, které se něco nezamlouvá.
Jeho muži byli také horalé z okolí. Drželi se mu těsně za zády, připraveni padnout k zemi v okamžiku, kdyby se objevilo něco méně obvyklého, než je strom.
Bábina chalupa na sebe vzala v husté mlze podobu velké houby. Zdálo se, že se rostliny v nepříliš spořádané zahradě pohybují, i když bylo naprosté bezvětří. V zahradě rostly květy a byliny, které člověk nikde jinde v horách nezahlédl, protože jejich oddenky a semena sem častokrát putovaly přes polovinu Zeměplochy. Seržant by byl přísahal, že několik květů se k němu otočilo. Otřásl se.
„Co teď, seržo?“
„Teď — teď se rozvineme,“ řekl. „Jo, to bude ono. Rozvineme se. To uděláme.“
Pomalu postupovali kapradím. Seržant se nakonec přikrčil za velký padlý kmen a řekclass="underline" „Dobrá. To bylo skvělé. Takže je to každému jasné, ano? Teď se rozvineme ještě jednou a tentokrát každý zvlášť.“
Muži sice trochu reptali, ale nakonec přece jen jeden po druhém zmizeli v mlze. Seržant jim dal pět minut, aby stačili zaujmout svá postavení, a řekclass="underline" „Dobrá. Teď —“
Odmlčel se.
Přemýšlel, jestli si může dovolit vykřiknout, ale pak ten nápad zamítl.
Vstal. Stáhl si helmici, aby ukázal, že je dobře vychovaný, a pomalu se přesunul po trávníku k zadním dveřím. Pak velice opatrně zaklepal.
Čekal několik vteřin, pak si narazil helmu zpátky na hlavu, zabručeclass="underline" „Nikdo není doma, k sakru!“ a obracel se k odchodu.
V tom se dveře otevřely. Otvíraly se velmi pomalu a se strašlivým skřípotem. Obyčejné zanedbané dveře by nikdy tak skvěle nezaskřípaly — museli jste se jim věnovat, chtělo to celé týdny pečlivé a přesné práce s horkou vodou tu a nahřátými kameny tam. Seržant, který už byl k domku obrácen zády, zůstal stát a pak se začal velice pomalu otáčet, přičemž se snažil pohnout opravdu jen těmi nejnutnějšími svaly.
Poněkud ho mátlo, že dveře zůstávaly prázdné. Podle toho, co věděl, tak dveře se samy od sebe neotvíraly.
Nervózně si odkašlal.
A v té chvíli se mu přímo za uchem ozval hlas Bábi Zlopočasné. „Ty máš ale opravdu velice ošklivý kašel, mladíku! Dobře jsi udělal, že jsi ke mně přišel!“
Seržant zvedl hlavu a na tváři měl výraz šílené vděčnosti. „Ano, prosím.“
„Cože udělala?“ vytřeštil na něj oči vévoda.
Seržant tvrdohlavě upíral pohled do místa zhruba dvacet centimetrů vpravo za vévodou.
„Uvařila mi šálek čaje, pane.“
„A co vaši muži?“
„Těm ho uvařila taky, pane.“
Vévoda vstal z křesla a položil desátníkovi ruku kolem ramen, takže kroužková košile tiše zacinkala. Byl ve velmi špatné náladě. Polovinu noci strávil mytím rukou. Měl neustále dojem, že mu někdo něco šeptá do ucha. Ranní ovesná kaše byla přesolená, z neznámého důvodu v ní bylo rozpečené jablko a kuchař dostal v kuchyni hysterický záchvat. Dalo by se říci, že vévoda byl v této chvíli velmi nedůtklivý. Patřil k lidem, jejichž řeč s poklesem nálady nabývá na mírnosti a spisovnosti, nakonec se dostával do stavu, kdy jste zjistili, že současně se slovy „mnohokrát vám děkuji“ se vám nad hlavou vznáší ostří guillotiny.
„Seržante,“ naklonil se ke zmatenému vojákovi a pomalu s ním vykročil sálem.
„Pane?“
„Tak si nejsem jistý, jestli byly mé příkazy dostatečně jasné,“ sykl vévoda hlasem, za který by se nemusela stydět rozzuřená kobra.
„Pane?“
„Chtěl jsem říci, že vás možná moje rozkazy nějak zmátly. Myslel jsem, že vám přikazuji ‚přiveďte mi tu čarodějnici a třeba v řetězech, když to nepůjde jinak‘, ale možná, že jsem vám opravdu řekl ‚běžte a dejte si s ní šálek čaje‘. Mohlo se to stát?“
Seržant zamyšleně nakrčil čelo. Sarkasmus ho celý život neškodně míjel. Jeho zkušenost s lidmi, kteří s ním nebyli spokojeni, zahrnovala převážně křik a tu a tam i nějakou tu ránu.
„Ne, pane.“
„Pak by mě zajímalo, proč jste neudělali to, co jsem vám přikázal.“
„Pane?“
„Předpokládám, že řekla nějaká kouzelná slova, nebo ne? Už jsem o čarodějnicích něco slyšel,“ řekl vévoda, který si o zmíněném objektu četl včera večer tak dlouho, až se mu z toho roztřásly zavázané ruce.[4] „Nabídla vám výměnou za svou svobodu vidinu nadpozemských radostí? Nebo vám předvedla obrazy —“ vévoda se otřásl, „— temných vášní a nezřízených sexuálních radovánek, o jakých by se smrtelný muž neodvážil ani snít, ďábelská tajemství, která vyburcovala vaše temné pudy?“
Vévoda usedl a začal se ovívat kapesníkem.
„Není vám něco, pane?“ zeptal se zmatený seržant.
„Cože? Ne, všechno je v pořádku.“
„Celý jste zčervenal.“
4
Pozn. autora: Byly to samozřejmě všechno knihy napsané mágy, kteří žijí v celibátu. Většina těch mladších, řekněme do osmdesátky, mívá často kolem čtvrté hodiny ranní dost divoké myšlenky.