„Neutíkej od věci, chlape!“ vyštěkl na něj vévoda a trochu se uklidnil. „Přiznej to — nabídla vám lascivní, nemorální a oplzlé slasti, známé jen těm, kteří se vyznají v tajemství sexuální magie, co?“
Seržant stál v pozoru a zíral přímo před sebe.
„Ne, pane,“ odpověděl tónem člověka rozhodnutého mluvit pravdu, děj se co děj. „Nabídla mi bochánek.“
„Bochánek?“
„Ano, pane. S hrozinkami.“
Felmet seděl na svém místě a v duchu se snažil co nejrychleji nabýt duševní rovnováhy. Nakonec ze sebe vypraviclass="underline" „A co při tom dělali vaši muži?“
„Jim dala taky bochánek. Vzali si všichni kromě mladého Rogera. On totiž nesmí ovoce, protože má ty své potíže.“
Vévoda se těžce opřel v sedadle u okna a zakryl si oči rukama. Byl jsem zrozen k tomu, vládnout dole na pláních, pomyslel si, kde je samá rovina, kde není takové hnusné počasí a hnusné všechno a kde žijí lidé, kteří nevypadají, jako když je někdo uplácal z těsta. Tak a teď mi ještě určitě řekne, co si dal Roger.
„Roger si dal sušenku, pane.“
Vévoda vyhlédl z okna na vrcholky stromů. Zuřil. Nesmírně zuřil. Jenže dvacet let manželství s lady Felmetovou ho naučilo nejen dokonale kontrolovat vlastní emoce, ale i své instinkty, a proto se jeho duševní pochody navenek neodrazily byť by jediným pohybem. Kromě toho odněkud z temných hlubin jeho mysli vystrčila hlavu emoce, na kterou už dávno neměl čas. Jako žraločí ploutev rozřízla hladinou jeho běžných myšlenek zvědavost.
Vévoda se celých padesát let bez zvědavosti celkem dobře obešel. Nebyla to vlastnost, která by se mezi aristokraty právě nosila. Teď ho však napadlo, že by mohl zvědavosti pro jednou využít.
Seržant stál uprostřed místnosti a tvářil se jako člověk, který očekává rozkazy a je odhodlán na ně čekat, dokud ho neodstrčí postupující ledovec. Sloužil v nenáročné službě u krále Lancre mnoho let a bylo to na něm vidět. Jeho tělo stálo v pozoru, ale jeho břicho si udělalo — přes veškeré snahy — pohov.
Vévodův pohled padl na šaška, který seděl na své stoličce u trůnu. Nahrbená postavička zvedla rozpačitě hlavu a neochotně zatřásla rolničkami.
Vévoda se rozhodl. Stoupati vzhůru znamenalo nacházet slabá místa. Pokusil se zahnat myšlenku, že slabá místa zahrnují i takové věci, jako jsou třeba královské ledviny na vrcholku temného schodiště, a soustředil sena problém, který mu osud přihrál do rukou.
… do rukou. Drhnul je a drhnul, ale nepomáhalo to. Nakonec sešel dolů do sklepení a půjčil si od kata drátěný kartáč a drhnul jím a drhnul. Ani to nepomohlo, naopak bylo to ještě horší. Čím víc tlačil, tím byly ruce krvavější. Měl strach, že se zblázní…
Násilím zatlačil podobné myšlenky do pozadí. Slabá místa. To je ono. Šašek vypadal jak jediné velké slabé místo.
„Můžete jít, seržante.“
„Pane!“ odzdravil seržant a prkenně vypochodoval z místnosti.
„Blázne!“
„Na tvou věru, pane —“ prohlásil šašek nervózně.
Vévoda usedl na trůn.
„Má žena se nejmenuje Věra, a i kdyby, my dva si netykáme. Poraď mi, šašku.“
„Věřímť, kmotře, že —“ začal šašek.
„A už zdaleka nejsem tvůj kmotr. Určitě bych si to pamatoval,“ odpověděl lord Felmet a naklonil se tak, že se jeho dravčí nos dotýkal pobledlého šaškova obličeje. „Jestliže tvá další věta začne slovem na mou věru, věřímť nebo kmotře, rozkmotříme se a na mou věru špatně to s tebou skončí.“
Šašek chvilku tiše pohyboval rty a pak se zeptaclass="underline" „A co byste říkal takovému ‚troufám‘?“
Vévoda věděl, kdy poddaným povolit. „ ‚Troufám‘ bych ještě přežil,“ přikývl. „A v tom případě i ty, ale žádné opičárny.“ Povzbudivě se na šaška usmál. „Jak dlouho už tady sloužíš jako hlupák?“
„Troufám, nechať se blahorodí —“
„ ‚Nechať se blahorodí‘,“ pozvedl vévoda ruku, „se mi taky ani trochu nelíbí.“
„Troufám, blaho — pane,“ opravil se šašek a nervózně polknul, „že celý život, pane. Sedmnáct let, jako chlapec i muž. A přede mnou tady sloužil otec a spolu s ním i můj strýc, jeho bratr. A před nimi dědeček. A jeho —“
„Všichni ve vaší rodině tedy byli hlupáci?“
„Myslím, že je to taková rodinná tradice, pane,“ přikývl šašek. „Chtěl jsem říct troufám.“
Vévoda se znovu usmál, ale šašek byl tak poplašený, že se ani nepokoušel spočítat, kolik se v tom úsměvu zablesklo zubů.
„Pocházíš odsud z okolí, že?“ pokračoval vévoda.
„Na mou — ano, pane.“
„Takže budeš znát skoro všechno o místních zvycích, pověrách a tak dále?“
„Troufám, že ano, můj pane.“
„Výborně! Kde spíš, můj šašku?“
„Ve stájích, pane.“
„Ode dneška můžeš spát na chodbě před mou komnatou,“ prohlásil vévoda velkoryse.
„Páni!“
„A teď,“ řekl vévoda a jeho hlas zaléval šaška jako med chleba s máslem, „teď mi budeš vyprávět o čarodějkách…“
Tu noc místo v měkkém seně teplých stájí spal šašek na královském prahu, v ledové chodbě nad velkým sálem, kudy protahoval studený průvan.
„To je vážně bláznovství,“ pomyslel si. „Na mou věru, ale je to dost velké bláznovství?“
Nakonec se mu podařilo zdřímnout a měl sen, ve kterém se snažila jakási postava neustále přilákat jeho pozornost, a proto jen vzdáleně vnímal hlasy lorda a lady Felmetových za dveřmi.
„No, v každém případě tady o poznání méně táhne,“ přiznala vévodkyně neochotně.
Vévoda se opřel v křesle a spokojeně se na ni usmál.
„No?“ zeptala se významně. „Kde máš ty čarodějnice?“
„Vypadá to, že měl kancléř pravdu, má drahá. Zdá se, že čarodějnice naprosto ovládají místní lidi. Seržant a jeho skupina se vrátili s prázdnýma rukama.“ Ruce, ty ruce! Pokoušel se soustředit myšlenky.
„Musíš ho dát popravit,“ odpověděla obrate. „Pro výstrahu ostatním.“
„To by byl špatný začátek, má milovaná. Skončilo by to tím, že bychom nakonec museli poslednímu vojákovi přikázat, aby se sám sobě pro výstrahu podřízl. „Mimochodem,“ dodal opatrně, „zdá se mi, že tady nějak ubylo služebnictva. Víš, že i obvykle do ničeho nemluvím, ale —“
„Tak mi do toho laskavě nemluv,“ odsekla. „O domácnost se starám já. A já tady nehodlám trpět žádné lajdáctví.“
„Jsem si jist, že se v tom vyznáš lépe, ale —“
„Tak jak je to s těmi čarodějnicemi? To hodláš stát jen tak se založenýma rukama a čekat, až nám to všechno přeroste přes hlavu? To dovolíš, aby ti ty čarodějnice vzdorovaly? A co je s korunou?“
Vévoda pokrčil rameny. „Bezpochyby skončila někde v řece,“ zabručel.
„A dítě? Nedal ho ten, co s ním utekl, čarodějkám? Obětují ty ohavy lidi?“
„Jak se zdá, tak nikoliv,“ připustil vévoda. Vévodkyně byla rozčarována.
„Jak se zdá,“ pokračoval vévoda, „dovedou ale ty čarodějnice lidi očarovat.“
„No, to je přece všeobecně —“
„Já nemyslím magii a kouzla. Zdá se, že je lidé chovají v úctě. Čarodějky je léčí a pomáhají jim. Lidé tady na horách na horách se jich na jednu stranu bojí a na druhou stranu jsou na ně pyšní. Myslím, že by nebylo jednoduché něco proti nim podnikat.“
„Skoro bych věřila,“ ušklíbla se pohrdavě vévodkyně, „že už očarovaly i tebe.“