Nebyla daleko od pravdy. Vévodu velmi zaujaly. Moc a síla většinu lidí fascinuje a to byl také jeden z hlavních důvodů, proč si vzal vévoda vévodkyni. Hleděl zamyšleně do ohně.
„Tak se mi zdá,“ upřela na něj oči vévodkyně, která přesně poznala zvláštní výraz jeho obličeje, „že se ti to začíná líbit, co? Myslím to hrozící nebezpečí. Vzpomínám si, jak jsme se vzali. Celá ta záležitost se zauzlovaným provazem —“
Luskla prsty vévodovi před nevidoucíma očima. Narovnal se.
„Vůbec ne!“ vykřikl.
„Tak co budeš dělat?“
„Čekat.“
„Čekat?“
„Čekat a rozvažovat. Trpělivost přináší růže.“
Vévoda se opřel a usmál se. Jeho úsměv pravděpodobně seděl celé tisíciletí někde pod vlhkým kamenem. A pak mu začalo cukat pod jedním okem.
Obvazy na rukou začala prosakovat krev.
Z temných mračen se znovu vyloupl měsíc.
Bábi Zlopočasná podojila a nakrmila kozy, uhasila oheň, zakryla zrcadlo kusem plátna a vytáhla koště z kouta u dveří. Vyšla ven, zamkla zadní dveře a klíč pověsila na hřebík na záchodku.
To stačilo. Jen jedinkrát v historii se do domu čarodějky v horách Beraní hlavy vloupal zloděj. Jak si lidé vyprávěli, ta, které s to týkalo, na něj seslala strašlivý trest.[5]
Bábi usedla na koště a nepříliš přesvědčivě zamumlala několik slov. Když to ještě několikrát zkusila, slezla, chvilku se přebírala v provázcích, kterými bylo koště svázáno, a zkusila to znovu. Konec koštěte se sice na okamžik roztřásl a maličko zvedl, ale pak se všechno zase vrátilo do normálního stavu.
„K sakru,“ procedila Bábi mezi zuby.
Pozorně se rozhlédla kolem pro případ, že by se někdo díval. Nakonec ji zahlédl jedině jezevec na lovu, který zaslechl dupání a vystrčil hlavu z křoví. Uviděl bábi, jež pádila po lesní pěšině a v toporně natažených rukou vedle sebe svírala koště. Magie nakonec přece jen zabrala a Bábi se podařilo převalit se na násadu dřív, než koště začalo stoupat vzhůru k nočnímu nebi. Usadila se na něm a s půvabem kachny trefené do jednoho křídla pomalu zmizela v temnotě.
Jen shůry nad lesem občas dolehly k zemi tiché, ale o to zuřivější kletby, které zatracovaly všechny trpasličí mechaniky dohromady a pak ještě každého zvlášť.
Většina čarodějek žije raději v osamělých domcích s tradičním šikmým komínem a doškovou střechou porostlou mechem. S tím Bábi Zlopočasná souhlasila. Není dobré být čarodějkou, pokud to lidem nedáte patřičně znát.
Stařenka Oggová se vůbec nestarala o to, co lidé znají, nebo neznají, ještě méně o to, co si myslí, a žila ve zbrusu novém přeplněném domku uprostřed samotného Lancre, ve středu svého vlastního království. Různě dcery a snachy se u ní střídaly a staraly se jí o úklid a domácnost. Každá rovná plocha v domě byla pokryta památečními předměty, které jí vozili cestující členové rodiny ze všech koutů světa. Synové a vnuci se jí starali o dostatečnou zásobu dřeva, opravovali jí střechu a vymetali komín. Domácí bárek byl neustále nabit k prasknutí a váček na tabák, ležící na stolečku vedle jejího houpacího křesla, byl vždy napěchován jako jitrnice. Nad krbem visela vyleštěná dřevěná deska s vypáleným ozdobným nápisem MAMINKA. Žádný tyran v dějinách světa nezískal takovou oddanost svých poddaných.
Stařenka Oggová také chovala kočku, obrovského šedého jednookého kocoura jménem Silver, který dělil svůj čas stejným dílem mezi spánek, žrádlo a honění nesmírně početného a krvesmilného kočičího kmene. Když Silver uslyšel, jak na trávníku za domem nejistě přistává Bábi na koštěti, otevřel své jediné oko, podobné žlutozelenému oknu do pekla. S instinktem svému druhu vlastním poznal v Bábi zarytého nepřítele koček a tiše odplul pod nejbližší křeslo.
Svěží Magráta už seděla u krbu.
K železným pravidlům magie patří to, že ti, kteří ji praktikují velmi dlouho, nemění svou vnější podobu. Jejich těla si totiž vytvoří jakousi tělesnou netečnost k vnějším vlivům a průběžně se vracejí do své původní podoby. Jenže Magráta to zkoušela. Každé ráno měla vlasy dlouhé, husté a blond a každý večer se jí znovu změnily na tradiční světle hnědé vrabčí hnízdo. Aby žádoucímu efektu napomohla, zaplétala si do vlasů fialky a prvosenky. Výsledek jejího každodenního snažení bohužel nebyl ani zdaleka takový, jak doufala. Většinou vypadala, jako když jí spadl na hlavu skleník.
„Dobrý večer,“ pozdravila bábi.
„Hezké setkání při měsíci,“ odpověděla Magráta vychovaně. „Šťastné setkání. Ať hvězdy svítí na —“
„Tě vidím,“ ozval se hlásek Stařenky Oggové. Magráta poplašeně zamrkala.
Bábi si sedla do nejbližšího křesla a začala vytahovat jehlice, které jí procházely drdůlkem, a tak přidržovaly klobouk na hlavě. Najednou si uvědomila, co je jí na Magrátě tak divného.
„Magráto!“
Mladá čarodějka sebou trhla a sevřela si kloubovitýma rukama skromně obdařený živůtek svých šatů.
„Co to máš na klíně?“
„To je můj domácí pomocníček,“ bránila se nejistě.
„A co se stalo s tou ropuchou, co jsi měla?“
„Utekla mi,“ zamumlala Magráta. „Stejně nebyla skoro k ničemu.“
Bábi si povzdechla. Magrátino pátrání po nějakém přijatelném domácím pomocníčkovi už trvalo nějakou dobu a navzdory lásce a péči, kterou jim věnovala, se jí nějak nedařilo. Každý z nich měl nějakou vadu; někteří kousali, jiní se jí pletli v nejnevhodnější chvíle pod nohy, takže po nich šlapala, v jednom výjimečném případě dokonce došlo k metamorfóze.
„Tak to už je tenhle rok patnáctý,“ zavrtěla Bábi hlavou. „A to nepočítám toho koně. Co je tohle zač?“
„Je to kámen,“ zahihňala se Stařenka Oggová.
„No, tak ten by jí měl alespoň vydržet,“ přikývla Bábi.
Kámen vysunul hlavu a vrhl na ni mírně pobavený pohled.
„Je to tortoáza,“ vysvětlovala Magráta. „Přivezla jsem si ji z trhu v Ovčím hřbetě. Je neuvěřitelně stará a zná spoustu tajemství, alespoň to mi řekl ten muž, který mi ji prodával.“
„Já toho chlapa znám, přikývla Bábi. „Je to ten, co prodává zlaté rybičky, které se ti do tří dnů odbarví.“
„Myslím, že jí budu říkat Lehkonožka,“ pokračovala nadšeně Magráta. „Co říkáte?“
„No, ano, jistě, proč ne,“ pospíšila si Bábi s odpovědí. „Ale jak pokračuje naše věc, sestry? Už uběhly dva měsíce od chvíle, kdy jsme se sešly naposled.“
„Měly bychom se scházet za každého úplňku,“ prohlásila maličko škrobeně Magráta. „Pravidelně.“
„Nejmladší našeho Grama se vdávala,“ řekla Stařenka Oggová. „U toho jsem nesměla chybět.“
„A já se celou noc starala o nemocného kozla,“ prohlásila Bábi Zlopočasná vzápětí.
„Samozřejmě, chápu,“ pokývala Magráta s neskrývanou pochybností. Pak se začala přehrabovat ve své tašce. „No, jestli máme začít, měly bychom zapálit svíce.“
Obě starší čarodějky si vyměnily odevzdané pohledy.
„Podívej, vždyť tady mám tuhle překrásnou novou lampu, co mně poslal náš Traci,“ nadhodila Střenka Oggová s tváří nevinného dítěte. „A taky jsem se právě chystala prohrábnout oheň.“
„Já vidím potmě líp než kočka,“ prohlásila nepřístupným tónem Bábi. „Ty už jsi zase četla ty komické knihy, Magráto. Ty grobiány, co?“
„Grimoáry —“
5
Pozn. autora: Neudělala nic, kromě toho, že když ho tu a tam potkala ve vesnici, usmála se takovým zvláštním, nepřítomným úsměvem. Po třech týdnech vysilujícího napětí už to zloděj nevydržel, vzal si život a svých pět švestek a odstěhoval se na druhou polovinu světadílu, kde od té doby žil poctivým životem. Domů už se nikdy nevrátil.