Vévoda seděla jednou rukou si podpíral bradu. Byl fascinován.
„No, ono se to dost těžko vysvětluje, ne?“ zamyslel se výběrčí. Pokusil se vyhnout vévodově pohledu, při němž měl pocit, že se mu propadá podlaha pod nohama a na krku cítí konopí. Měl strach, aby na něj nezvyklý zájem lorda Felmeta nezapůsobil jako špendlík na pouťový balonek.
„Jen to zkus,“ pobídl ho vévoda.
Výběrčí zčervenal.
„No,“ zakoktal, „ošklivě.“
To dokazuje, že výběrčí daní se mnohem lépe vyznal v číslech než ve slovech. Kdyby na něj nepůsobil strach, rozpaky, skleróza a naprostý nedostatek představivosti, byl by asi řekl zhruba tohle:
„Když jsem byl ještě malý, žil jsem u své tety a ta mi řekla, že jí nesmím upíjet smetanu, ne? A krajáč se smetanou stavěla na vysokou polici ve spíži, a když byla jednou někde pryč, tak já si vzal stoličku a vylezl jsem tam, ne? A ona se vrátila, já o tom nevěděl a já se natahoval po tom krajáči, který byl vysoko, a shodil jsem ho na zem, ne? A v tom teta otevřela dveře a podívala se na mě. A to byl přesně ten pohled, ale nejhorší na tom bylo, že ony přesně věděly, jak se cítím.“
„Tak ošklivě,“ zabručel vévoda.
„Ano, pane.“
Vévoda zabubnoval prsty levé ruky na opěradlo trůnu. Výběrčí daní si odkašlal.
„Ne… nepošlete mě tam znovu, že ne, pane?“
„Cože?“ probral se vévoda se zamyšlení. Potom popuzeně mávl rukou. „Ne, vůbec ne. Jen se na cestě odsud zastav u kata a dohodni se s ním, kdy na tebe bude mít čas.“
„Jistě, pane. Okamžitě, pane. Děkuji vám, pane. Jste velmi —“
„Já vím, já vím,“ přikývl lord Felmet nepřítomně. „Můžeš jít.“
Vévoda osaměl v obrovské sále. Venku se dalo znovu do deště. Tu a tam ze zdi odpadl kus omítky a ve stěnách, které si neustále pomalu sedaly, to skřípalo. Vzduch páchl zatuchlými sklepy.
Bohové, jak nenávidí tohle království.
Bylo tak maličké, nějakých sedmdesát kilometrů dlouhé a sotva dvacet široké. Bylo to horké království plné ledových svahů a ostrých vrcholků, které z větší části pokrývaly neprostupné lesy. S takovým královstvím by přece neměly být žádné potíže.
Co si stále nedovedl vysvětlit, byl zvláštní pocit, že ten kousek lesy porostlé země má hloubku. Jako by jeho mapy zachycovaly oblast mnohonásobně větší.
Vstal a přešel k balkonu, ze kterého se mu naskytl neměnný pohled na moře stromových vrcholků. Najednou se mu zazdálo, že mu stromy pohled oplácejí.
Cítil neklid. A to bylo zvláštní, protože místní lidé se nijak nevzpírali. Zdálo se, že jim skoro nic nevadí. A přitom byl Verence svým způsobem dost oblíbený. Pohřbu se zúčastnilo překvapivé množství lidí — ještě teď si vybavoval ty dlouhé řady vážných tváří. A ne hloupých tváří. To v žádném případě. Spíš soustředěných na něco jiného, jako kdyby to, co dělal král, v zásadě nebylo nijak důležité.
Popouzelo ho to skoro jako ty stromy. Nějaká pořádná vzpoura, to by bylo tak nějak — případnější. Normálně by si člověk vyrazil, pár lidí by pověsil a pár dal hodit do hladomorny, aby vzniklo takové to tvůrčí napětí, které napomáhá rozvoji státu. Dole na pláních to bylo něco jiného. Tam když jste do lidí kopli, snažili se oni kopnout do vás. Jenže tady? Když jste kopli do lidí tady, tiše vám ustoupili z cesty a trpělivě čekali, až vám noha sama upadne. Jak se měl král dostat do historie, když vládl takovým lidem? Ty jste mohli utiskovat se stejným výsledkem jako matraci.
Zvýšil daně a spálil několik vesnic, jen tak, ze zásady, aby všichni věděli, s kým mají tu čest. Nezdálo se, že by to na někoho udělalo nějaký dojem.
A k tomu všemu tady byly čarodějky. Stávaly se jeho noční můrou.
„Šašku!“
„Šašek, který tiše podřimoval v teple za trůnem, se s vyděšeným trhnutím probudil.
„Ano?“
„Pojď sem, kašpare!“
Šašek, jehož rolničky tu a tam smutně cinkly, zkroušeně předstoupil před vévodu.
„Řekni, blázne, to tady pořád takhle prší?“
„Jářku, kmotře —“
„Odpověz rovnou, na co se tě ptám!“ zarazil ho lord Felmet s železnou sebekázní.
„Někdy tady přestane, pane. To když začne sněžit. A občas tady máme i epesně boží mlhy.“
„Epesně boží?“ zamračil se vévoda.
Šašek nebyl s to se zastavit. Na vlastní zděšené uši se slyšel, jak drmolí: „to jako husté, pane. Tak se to teď říká, když je něco skvělé nebo dokonalé, jazyk, pane, jazyk se vyvíjí.“
Ale vévoda už ho nevnímal. Poslouchat bláboly poddaných byla podle jeho zkušeností zbytečné plýtvání časem.
„Nudím se, šašku.“
„Dovolte, abych vás pobavil, můj pane! Znám nespočetné množství bonmotů a veselých hříček!“
„Tak do toho.“
Šašek si olízl rty. Něco takového totiž nečekal. Králi Verencovi pravidelně stačilo, když šaška nakopl do zadnice nebo mu rozbil o hlavu láhev. To byl král!
„Čekám! Tak mě rozesměj!“
Šašek zavřel oči a vrhl se do toho po hlavě.
„Přijde muž nenadále domů a najde tam svou ženu v posteli s neznámým mužem. Hrozně se rozzuří a povídá: ‚Co to má znamenat? A co je to vůbec za chlapa?‘ A víte, co na to ona?“
Vévoda se zamračil. Šašek měl pocit, že by pointu neměl tajit příliš dlouho.
„Ona na to: ‚To je správná otázka — poslyšte, jak se vlastně jmenujete?‘ “
Vévodův ukazováček zastepoval na opěradle křesla.
„Ták?“ podivil se „A jak je to dál?“
„No, to je, jaksi, celé,“ vysvětloval šašek a dodaclass="underline" „Dědeček tvrdil, že to je jeho nejlepší.“
„Já bych skoro řekl, že ho musel vyprávět nějak jinak,“ zavrtěl hlavou vévoda. Vstal. „Zavolej naše lovce. Myslím, že si vyjedu na lov. A ty pojedeš se mnou.“
„Můj pane, já nedokážu jezdit!“
Poprvé od rána se lord Felmet upřímně usmál.
„Skvělé! Dostaneš koně, na kterém ještě nikdo jet nedokázal! Ha! Ha!“
Pohled mu padl na vlastní obvázané ruce. A až se vrátíme, pomyslel si, zavolám zbrojíře a ten mi musí donést pořádný pilník.
Uběhl rok. Dny trpělivě následovaly jeden za druhým. Znal to. Kdysi, na začátku mnohovesmíru, se jednou pokusily uplynout všechny najednou, ale nešlo to.
Tomjan seděl pod rozvrzaným stolem starého Mášrechta a pozoroval svého otce, který chodil sem a tam mezi mřížemi, mával jednou rukou a mluvil. Vínozpěv vždycky při řeči pohyboval rukama — kdybyste mu je svázali za záda, byl by němý.
„Dobrá,“ říkal právě. „A co takhle Královy nevěsty?“
„Ty se hrály vloni,“ ozval se odněkud Mášrecht.
„Dobrá, tak jim předvedeme Mallo, tyran klačský,“ prohlásil Vínozpěv. Jeho hlasivky přeřadily a jeho hlas se změnil v hmatatelnou věc, která by dokázala roztřást okna na druhé straně středně velkého náměstí. „S krvavýma rukama přicházím a na krvavý dosedám trůn! Teď nikdo už se neodváží zaútočit na naše hradby krví zbrocené…“
„To jsme tady hráli předloni,“ zchladil ho Mášrecht. „Víš, mám dojem, že lidé už mají králů až po krk. Chtěli by raději něco veselého.“
„No, mých králů určitě dost nemají,“ ohradil se Vínozpěv. „Drahý hochu, lidé se nepřicházejí do divadla zasmát, přicházejí si tam pro zkušenost, poučení a hlavně pro úžas —“