„Chtějí se smát!“ trval Mášrecht s neochvějnou jistotou na svém. „Koukni na tohle.“
Tomjan zaslechl šustění papírů a pak hlasité zapraskání, když Vínozpěv dosedl na velký proutěný kufr s rekvizitami.
„Čaroděj ze země vos,“ četl Vínozpěv nahlas, „aneb Jak se vám šklíbí?“
Mášrecht si spokojeně natáhl nožky pod stůl a zavadil o Tomjana. Vytáhl chlapce za ucho.
„Co to má být?“ zvedl Vínozpěv hlavu od svazku rukopisů. „Mágové? Démoni? Skřítci? Kupci?“
„Nejvíc jsem pyšný na čtvrtý obraz druhého dějství,“ pochvaloval si Mášrecht a postrčil batole k otci. „Komická sprcha dvou sluhů.“
„Nějaká scéna u smrtelného lože?“ zeptal se Vínozpěv s nadějí v hlase.
„Ne-e,“ zavrtěl hlavou Mášrecht. „Ale do třetího dějství ti můžu připsat komický monolog.“
„Komický monolog!“
„Jasně, v posledním dějství je dost prostoru na kus řeči,“ potvrdil Mášrecht spěšně. „Ještě dneska v noci to napíšu, žádný problém.“
„A nějaké to bodnutíčko,“ objednával si Vínozpěv a vstal. „Nějaký odporný mord. To vždycky zabere.“
Mášrecht si povzdechl a chopil se brku. Za skalními stěnami se rozkládalo městečko Visací Pes, kterému se nějakým způsobem podařilo uchytit se na nevelké římse zavěšené na téměř kolmé stěně kaňonu. V horách Beraní hlavy bylo pěkných rovných míst až až, ale potíž byla v tom, že většina z nich byla položena svisle.
Mášrecht hory Beraní hlavy neměl rád, což bylo zvláštní, protože to byla prapůvodní země trpaslíků a on byl trpaslík. Před mnoha lety ho vypověděli z kmene nejen proto, že trpěl klaustrofobií, ale hlavně proto, že měl sklony k tomu snít i ve dne. Místní trpasličí král usoudil, že to není právě nejlepší vlastnost pro někoho, od koho se čeká, že bude celý den pracovat s hornickým špičákem, aniž při tom zapomene, do čeho má bušit. Nakonec dali Mášrechtovi malý váček zlata do začátku, srdečné přání všeho nejlepšího na cestu a rozhodné sbohem navždy.
A stalo se, že právě tou dobou krajem projížděla Vínozpěvova kočovná společnost a trpaslík obětoval jeden měďáček na vstupné na představení hry Saň z plání. Sledoval hru, aniž se mu ve tváři pohnul jediný sval, vrátil se do kumbálu, kde se dočasně ubytoval, a ráno zaklepal na Vínozpěvovy dveře s první verzí Krále pod horou. Hra nebyla nijak zvláštní, ale Vínozpěv byl inteligentní a prozíravý a okamžitě si uvědomil, že v té kulaté hlavě, zarostlé nepěstěnými vlasy a vousy, se ukrývá fantazie schopná osedlat si celý svět. Když se toho večera herci vydávali na další cestu, ten poslední v řadě musel běžet, aby jim stačil…
Vesmírem neustále křižují částice syrové představivosti a fantazie. Každou chvíli některá z nich dopadne do příhodného mozku, kterýpak vyprodukuje něco takového, jako je teorie dědičnosti na základě výzkumu DNA, sonáta pro flétnu nebo způsob jak zkrátit životnost žárovek na polovinu (je-li potrefen výrobce). Většina částic ale příhodné mozky mine. Devadesát procent lidí projde životem, aniž je zasáhne jediná.
Jsou však i lidé, které potkalo něco mnohem horšího. Zasáhnou je všechny.
A to byl právě Mášrecht. Do jeho malé těžké lebky, navržené matkou přírodou především k tomu, aby co nejlépe odolávala ranám sekyry, neustále vtékal proud inspirace, který by stačil sám o sobě na vytvoření celosvětového divadelního repertoáru.
Olízl brk a rozhlédl se rozpačitě táborem. Nikdo se nedíval. Opatrně pozvedl Čaroděje a pod ním se objevil jiný štůsek papírů.
To nebyl další řemeslný výplod, žádná obyčejná „chlebová“ práce. Každý list papíru byl zbrocen potem, slova rukopisu se proplétala džunglí škrtů, předpisů a vsuvek připisovaných drobnými literami po obou okrajích. Mášrecht na rukopis chvilku upřen zíral, ponořen ve světě, který zahrnoval jej, další nepopsanou stranu a hlomozící hlasy, které ho pronásledovaly ve snech.
Pustil se do psaní.
Tomjan, který se konečně zbavil Mášrechtovy nežádoucí pozornosti, otevřel malýma ručičkami víko proutěného kufru a s neochvějnou systematičností batolat začal vyhazovat na podlahu koruny jednu po druhé.
Trpaslík vystrčil jazyk mezi zuby a rychle vedl rozskřípané pero po stránce postříkané inkoustem. Právě našel prostor pro milence, kteří upadli v nemilost hvězd, veselého hrobníka a hrbatého krále. Potíž mu zatím dělala ta kočka a kolečkové brusle…
Spokojené dětské zavrnění ho přinutilo zvednout hlavu.
„U všech svatých, juniore,“ zabručel, „zatím ti nepasuje. Dej ji zpátky.“
Zeměplocha se pomalu otočila k zimě.
Zima v horách Beraní hlavy se opravdu nedá popsat jako zasněžená pohádka, při níž by byl každý proutek lemován křišťálovou krajkou. Zima v horách Beraní hlavy se s tím nepárá — je přímou branou do ledového pekla, které na tomhle místě vládlo před stvořením světa. Zima v místních horách — to bylo několik metrů sněhu a pralesy změněné v bludiště temných zelených tunelů s bílou klenbou. Se zimou přicházely líné větry — tak líné, že jim bylo zatěžko vyhýbat se v letu lidem, a tak jimi prolétaly. Něco takového, jako že by mohla být zima dobou určitých radovánek, lidem z hor Beraní hlavy nenapadlo ani ve snu. O tom, jaký vztah měli k zimě, svědčí například to, že jen pro sníh měli osmnáct různých výrazů.[6]
Duch krále Verence bloudil po hradbách nespokojený a hladový, upíral toužebné pohledy k milovaným lesům a čekal na svou příležitost.
Byla to zima zlých znamení. V noci zářily na mrazivém nebi komety. Oblaka, plynoucí za dne po obloze, se varovala do podob behemotů a draků. Ve vesnici Ostrohřbetu porodila kočka dvouhlavé kotě, ale protože díky svému neúnavnému úsilí byl otcem zhruba posledních třiceti kočičích generací Silver, nebylo právě tohle pravděpodobně tak zlé znamení.
V Kyselé Prdeli snesl mladý kohoutek vejce a musel se pak na několika místech zpovídat z osobních velmi choulostivých záležitostí. V městě Lancre se objevil člověk, který přísahal, že se setkal s mužem, jenž na vlastní oči viděl, jak se jeden strom v jeho zahradě sebral a vydal se na cestu do teplých krajin. Jeden den se z nebe snesl krátký, ale o to prudší déšť garnátů. Na nebi se objevovala podivná světla. Husy chodily pozpátku. A nad tím vším téměř noc co noc plápolala mnohobarevná Aurora Coreolis, jejíž mrazivé odstíny barvily půlnoční sníh.
Na tom však koneckonců nebylo nic zvláštního. Hory Beraní hlavy ležely přímo napříč dvou magických os Zeměplochy jako traverza nevinně pohozená napříč přes koleje metra, a proto byly tak nabity indukovanou magií, že se neustále vybíjely do širokého okolí. Místní lidé se občas v noci vzbudili, zabručeli: „Aha, to je zase nějaký další podělaný zlý znamení,“ obrátili se na druhý bok a spali dál.
Nastala Noc prasečí hlídky a ohlásila tak příchod nového roku. A pak se děsivou náhlostí vůbec nic nestalo.
Mrznoucí prales mlčel a páchl cínem. Jediné, co padalo z nebe, byly občasné sněhové přeháňky.
Pak putoval jeden muž z Ostrohřbetu do Lancre a během cesty nespatřil jediné světélko na blatech, bezhlavého psa, kráčející strom, černý kočár bez kočího, dokonce ani kometu a museli ho odnést do hospody a dát mu pořádně napít, aby si uklidnil pocuchané nervy.