Lhostejná odevzdanost obyvatel hor Beraní hlavy, která se v nich za dlouhé roky vyvinula jako ochrana před magickým chaosem, nebyla schopna se s tak náhlou změnou vypořádat. Bylo to jako zvuk, který neslyšíte, dokud neutichne.
Teď to zaslechla i Bábi Zlopočasná, která ležela v teplíčku pod několika přikrývkami ve své studené ložnici. Noc prasečí hlídky je tradičně jedinou nocí v dlouhém zeměplošském roce, kdy se předpokládá, že čarodějky nevyjdou z domu. Bábi si zalezla do postele už brzo z večera ve společnosti sáčku jablek a kamenné ohřívací láhve. Teď ji však něco vyrušilo z dřímoty.
Obyčejný člověk by se asi vydal dolů a pravděpodobně by se vyzbrojil pohrabáčem. Bábi si rukama objala kolena a poslala na výzvědy své vědomí.
Tak v domě to nebylo. Ucítila malé rychlé vědomí šedé myši, huňaté vědomí sánských koz, které ležely v zadýchaném chlívku za domem. Jako dýka jí hlavou projel dotek vědomí lovící sovy, která tiše proletěla nad střechou.
Bábi se soustředila ještě silněji, až se jí vědomí naplnilo cvrkotem hmyzu pod doškovou střechou a přežvykováním červotočů v trámech krovu. Nic zajímavého.
Schoulila se do klubíčka a její duch pomalu vplul do pralesa. Všude bylo ticho přerušované jen tu a tam tichým nárazem sněhu, který se svezl z přetížených větví. I teď, uprostřed zimy, byl prales plný života, který ovšem buď podřimoval v závějích, nebo spal zimním spánkem pod vývraty a v jeskyních.
Všechno jako vždycky. Bábi se přesouvala dál, na vřesoviště a do průseků, kudy se po zmrzlé sněhové kůře tiše hnaly vlčí smečky. Jejich vědomí byla ostrá jako nůž. Ještě výš nebylo nic, jen malé skupinky skvrnostajů.[7]
Všechno bylo tak, jak má být, s jedinou výjimkou — něco nebylo v pořádku. Bylo tam něco… ano, někde tam venku bylo něco živého, něco mladého a současně prastarého a…
Bábi si v duchu rozebírala svůj pocit. Ano. bylo to něco ztracené, zapomenuté a…
City a pocity nikdy nejsou jednoduché, to Bábi věděla odjakživa. Nadzvedněte je a pod nimi objevíte další a další.
Bábi cítila, že jestli se to něco brzo nepřestane cítit opuštěné a zapomenuté, nebude dlouho trvat a rozzlobí se to.
Stále ještě to nemohla najít. Cítila už dokonce slaboučká vědomí kukel ukrytých pod zmrzlou a sněhem zasypanou vrstvou listí. Vnímala žížaly, které se zaryly do hloubky, kam už zem nepromrzala. Vnímala dokonce i lidi — to bylo nejtěžší, protože v lidských hlavách byla taková spleť myšlenek, že bylo téměř nemožné je sledovat. Bylo to, jako kdybyste se pokoušeli přibít mlhu na stěnu.
Kde nic, tu nic. Pocit ji zaplavoval ze všech strana ona nemohla najít jeho původce. Zašla tak daleko, jak to jen bylo možné, až na úroveň nejmenších stvoření království, a nenašla nic.
Bábi Zlopočasná si na posteli sedla, zapálila svíčku a natáhla se pro jablko. Pak upřela nepřítomný pohled na stěnu ložnice.
Nelíbilo se jí, že by měla být poražena. Tam venku něco bylo, něco, co vstřebávalo magii, rostlo a zdálo se tak živé, ž to obklopovalo celý dům, a ona to přitom nemohla najít.
Z jablka zůstal jen ohryzek a Bábi si ho pečlivě uložila na talířek pod svíčkou. Pak sfoukla plamínek.
Do místnosti vklouzl chladný samet noci.
Bábi se rozhodla udělat ještě jeden, poslední pokus. Možná že se předtím pustila špatným směrem…
Vzápětí ležela na podlaze a rukama si svírala hlavu zabalenou do polštáře.
A ona bláhová si myslela, že to bude malé…
Hrad Lancre se otřásl. Nebyl to nijak silný otřes, ale to ani nebylo potřeba. Hrad byl postaven tak, že se kymácel i ve slabém vánku. Jedna z malých věžiček se tiše naklonila a zmizela v hlubinách mlhou zaplavené soutěsky.
Šašek ležel na svých dlažicích a ve spánku se třásl. Cenil si té cti, pokud to ovšem byla čest, ale ode dne, kdy spával v chodbě, se mu s železnou pravidelností zdávalo o budově cechu šašků a kašparů, za jejímiž odpudivými šedými zdmi procvakal zuby sedm let. Bylo to hrozné studium a v duchu připouštěl, že dlaždice v hradní chodbě jsou o něco měkčí než postele v koleji.
Kousek od něj začala tiše zvonit kroužková zbroj, která stála ve výklenku zdi. Píka v kovové rukavici se roztřásla, pak z ní vykoukla, a když proletěla temnotou jako útočící netopýr, rozdrtila dlaždici těsně vedle šaškovy hlavy.
Šašek se posadil a uvědomil si že se pořád třese. A s ním i podlaha.
V ložnici lorda Felmeta se díky chvění vznášela nad starou postelí s nebesy celá oblaka prachu vévoda se probral ze snu, ve kterém se mu zdálo, že kolem hradu pobíhá obrovské obludné zvíře,a s hrůzou zjistil, že by to klidně mohla být pravda.
Ze stěny spadl obraz jakéhosi dlouho mrtvého krále. Vévoda se dal do křiku.
Do ložnice se vpotácel šašek a pokoušel se udržet rovnováhu na podlaze, která se teď vlnila jako rozbouřené moře. Vévoda slezl z postele a chytil malého mužíka za barevnou kazajku.
„Co se to děje?“ sykl, „to je zemětřesení?“
„Ta v našich krajích nikdy nejsou, pane,“ odpověděl šašek a upadl na zem protože do něj narazilo sametové lehátko, které klouzalo po nakloněné podlaze.
Vévoda se vrhl k oknu a vyhlédl k pralesu zalitému měsíčním svitem. Viděl, jak se zasněžené stromy třesou, přestože je naprosté bezvětří.
Na zem dopadl velký kus omítky. Lord Felmet se otočil a svíral při tom šaška tak pevně, že ho zvedl třicet centimetrů nad zem.
Mezi mnoha věcmi, které vévoda považoval za zbytečný přepych, a proto se jich zbavil, byla i nevědomost. Rád věděl, co se děje. Nejistoty a životní překvapení pro něj neměly žádný půvab.
„Že by to měly na svědomí ty čarodějnice?“ zavrčel a levá tvář se mu začala zmítat jako ryba na suchu. „Jsou určitě tam venku, co? Spojily se a vrhají na hrad Sílu, řekni!“
„Medle, kmotře —“ začal šašek.
„To ony vládnou v téhle zemi, že?“
„Ne, můj pane, ony přece nikdy —“
„Kdo se tě ptal!?“
Šašek se třásl strachy přesně v opačné fázi než hrad,a tak se teď jevil jako jediný stabilní objekt v celém širém okolí.
„Ehm, vy, můj pane,“ vykoktal.
„Chceš se se mnou hádat?“
„Ne, můj pane.“
„Měl jsem takový dojem. Předpokládám, že ses s nimi spojil!“
„Můj pane?“ vykřikl šašek s nepředstíraným úžasem.
„Vy obyčejní lidé, jeden jako druhý, nejste nic jiného než spiklenci!“ zavrčel vztekle vévoda.
Ostrčil šaška stranou, rozrazil velké dvoukřídlé dveře na balkon, vyšel do mrazivé noci a rozhlédl se po spícím království.
„Slyšíte mě?“ zařval. „Já jsem král!“
Chvění najednou přestalo stejně rychle, jako začalo, a to vyvedlo vévodu z míry. Rychle se narovnal a oprášil si z noční košile prach.
„No proto!“ prohlásil důstojně.
Ale teď se dělo něco mnohem horšího. Prales naslouchal. Slova, která vykřikl z okna, zapadla do obrovského tichého prázdna.
Tam venku něco bylo. Cítil to. Bylo to dost silné, aby to zatřáslo hradem, a teď ho to nejen pozorovalo, ale i poslouchalo.
Vévoda začal pomalu a velmi opatrně couvat do místnosti a rukou poslepu hledal kliku. Vešel pozpátku dovnitř, zavřel dveře a rychle přes ně zatáhl závěsy.
„Já jsem král,“ opakoval tiše. Podíval se na šaška a ten cítil, že se od něj čeká.
7
Pozn. autora: Skvrnostaj je malé srstnaté zvířátko s černobílou kožešinou, která je výjimečně drahocenná; zpracovaná se nazývá žužmelín. Je to mnohem opatrnější příbuzný lumíka. Vrhá se jedině přes malé oblázky.