Ten muž je můj pán a vládce, pomyslel si. Jak nás to učili o tom chlebu? Když ti dá někdo chleba, musíš výt jako vlk? Ne, ale tak nějak. Co nám říkali v cechovní škole? Že opravdový kašpar je věrný svému pánovi až do úplného konce, i když ho všichni ostatní opustí. Jestli je pán dobrý nebo špatný, to s tím nemá nic společného. Jde jen o věrnost. To je všechno. I když je to prokazatelně prvotřídní cvok, jsem jeho šašek, dokud nás smrt nerozdělí.
Ke své hrůze si uvědomil, že vévoda pláče.
Šašek strčil ruku do rukávu a vytáhl odtud špinavý červenožlutý kapesník ozdobený vyšitými rolničkami. Vévoda si jej s výrazem přehnané vděčnosti vzal a vysmrkal se. Pak ho před sebou podržel na délku paže a zíral do něj s vyděšeným podezřením šílence.
„Je tohle dýka, co tu vidím tanout, a jílcem ke mně?“ zamumlal.
„Ehm. Ne, můj pane. To je jenom kapesník, jak vidíte. Myslím, že kdybyste byl tak laskav a pořádně se podíval, jistě byste poznal ten rozdíl. Kapesník zdaleka není tak ostrý.“
„Dobrá, šašku,“přikývl vévoda nepřítomně.
Ten už má absolutní mimózu, pomyslel si šašek. Třísku za uchem. Je tak pokroucenej, že by se s ním daly vytahovat špunty.
„Poklekni přede mnou, můj šašku.“
Šašek učinil žádané. Vévoda mu položil na rameno ruku v mokvajícím obvazu.
„Jsi věrný kašpare?“ zeptal se. „Mohu ti důvěřovat?“
„Přísahám, že budu následovat svého pána až do hrobu,“ prohlásil šašek dojatým hlasem.
Vévoda přitiskl šílenou tvář k šaškově obličeji a upřel na něj krví podlité oči.
„Já to nechtěl,“ zašeptal spiklenecky. „Přinutili mě to udělat. Já nechtěl —“
Dveře se rozletěly a dovnitř vplula vévodkyně. Abychom řekli pravdu, vypadala skoro stejně špatně jako vévoda.
„Leonale!“ vykřikla.
Šašek užasl nad tím, co se v tom okamžiku vévodovi stalo s očima. Rudý plamen šílenství zmizel jako kouzlem někde v pozadí a byl nahrazen tvrdým modrým pohledem, který šašek tak dobře znal. Okamžitě si uvědomil, že to ovšem ani v nejmenším neznamená, že by byl vévoda méně šílený. I neochvějný chlad jeho příčetnosti byl vlastně příznakem šílenství. Vévoda měl mozek, který pracoval jako hodiny a stejně jako hodinám i jemu harašilo ve věži.
Lord Felmet chladně vzhlédl.
„Ano, milovaná?“
„Co to má všechno znamenat?“ vyptávala se.
„Mám podezření, že za to mohou ty čarodějky —“ začal lord.
„Já si, s dovolením, nemyslím, že by s tím měly něco —“ začal šašek. Pohled lady Felmetové ho nejen umlčel, ale stačilo málo a byl by jej přišpendlil ke zdi.
„Samozřejmě že ano,“ zasyčela, „ty idiote!“
„Blázne, má paní!“ ohradil se šašek.
„To je jedno,“ usekla a obrátila se ke svému manželovi.
„Tak,“ řekla významně a pochmurně se usmála. „Pořád ještě mají navrch?“
Vévoda pokrčil rameny. „Jak bych mohl bojovat s magií?“
„Slovy,“ prohlásil bezmyšlenkovitě šašek a okamžitě toho zalitoval. Oba manželé na něj upřeli tázavé pohledy.
„Cože?“ protáhla vévodkyně.
„V cechu… v cechu nás učili, že slova mohou být mocnější než magie.“
„Klaune!“ ušklíbl se vévoda. „Slova jsou jen slova. Dělíme je na slabiky… obušek a kámen a je s tebou ámen —“ odmlčel se a vychutnával tu myšlenku, „— ale slova mi nikdy nemohou ublížit.“
„Můj pane, jsou taková slova, která to dokáží,“ odporoval mu šašek. „Lháři! Usurpátore! Vrahu!“
Vévoda sebou trhl nazpět, jako by ho šašek udeřil, a s bolestným pomrkáváním sevřel opěradla trůnu.
„I když ta slova nejsou pravdivá,“ pospíšil si šašek, „dají se rozšířit jako podzemní požár a pak se najednou objeví a vzplanou.“
„To je pravda! To je pravda!“ vykřikl vévoda. „V jednom kuse slyším něco takového!“ Naklonil se kupředu. „To ty čarodějnice!“ zasyčel.
„A proti nim se dá bojovat jinými slovy,“ pokračoval šašek. „Slovy, která přemohou dokonce i čarodějky.“
„Jaká slova myslíš?“ zeptala se zamyšleně vévodkyně.
Šašek pokrčil rameny. „Špinavá baba. Uhrančivý pohled. Hloupá stará lhářka.“
Vévodkyně pozvedla jedno husté obočí.
„Ty zase nejsi takový blázen, co?“ ušklíbla se. „Máš na mysli pomluvy.“
„Přesně tak, má paní.“ Šašek obrátil oči v sloup. Do čeho se to, u všech svatých, zase zamotal?
„To ty čarodějnice. Za všechno mohou ty čarodějnice,“ zašeptal vévoda spíš pro sebe. „Musíme o nich říci celému světu. Jsou zlé. To ony mohou za to, že se ta krev pořád objevuje. Nepomáhá mi ani skelný papír.“
Druhý otřes přišel ve chvíli, kdy už Bábi Zlopočasná spěchala úzkými zmrzlými chodníčky v pralese. Odněkud ze stromu se svezla malá lavina sněhu a přistála jí na klobouku.
Věděla, že to není správné. Nezáleží tam na tom — ať už je to cokoliv —, ale aby nějaká čarodějka vyšla v Noci prasečí hlídky z domu, to bylo naprosto neslýchané. Nikdo sice nevěděl, kde se to pravidlo vzalo, ale to nebylo důležité. Vyšla na blata a pustila se přes světlejší vřes, ze kterého vítr odvál skoro všechen sníh. Nad obzorem se vznášel měsíční srpek a jeho slabé světlo stříbřilo hory, které se jí vypínaly vysoko nad hlavou. Tam nahoře byl jiný svět a člověk, dokonce i čarodějka, do něj pronikl jen velmi zřídka. Byla to krajina, která tady zůstala ještě z ledových dob, nazelenalý led, jako nůž ostré horské hřbety, bezedné rokliny a hluboká nepřístupná údolí. Ta krajina nevznikla pro příslušníky lidské rodu — nebyla sice nepřátelská, stejně jako není nepřátelská cihla nebo mrak na nebi, ale lidé jí byli lhostejní a ona se o ně plánovitě nestarala.
Jenže tentokrát Bábi cítila, jak ji krajina pozoruje. Věděla, že ji sleduje vědomí, jemuž podobným se v životě nesetkala. Zvedla oči k ledovým úbočím a napůl očekával, že uvidí, jak se tam proti hvězdám pohybuje gigantický stín.
„Kdo jsi?“ zavolala. „Co chceš?“
Její hlas se odrážel od kamenů a vracel se ozvěnou. Někde mezi vzdálenými vrcholy zaslechla temné dunění laviny.
Na okraji vřesoviště, kde se v létě v nízkém porostu ukrývala celá hejna čiřikajících křepelek, se tyčil bludný kámen. Stál zhruba v místě, kde se stýkala území trojice čarodějek, i když přesné hranice nebyly nikdy formálně vytyčeny.
Kámen byl vysoký asi jako dospělý muž a měl šedomodrou barvu. Všichni věřili, že je neobyčejně kouzelný, protože i když byl v celém širém okolí jediný, nikdy se ho nikomu nepodařilo spočítat. Když zjistil, že si ho někdo zamyšleně prohlíží, okamžitě se odšoural za něj. Byl to jediný známý monolit, který dokázal vytvořit vaše pozadí, ať jste se postavili kamkoliv.
Patřil také k těm mnoha místům v horách Beraní hlavy, na kterých se vybíjela nashromážděná magie. Zem na několik metrů kolem něj byla beze sněhu a stoupala z ní jemná pára.
Kámen začal pomalu ustupovat stranou a podezřívavě ji sledoval zpoza stromu.
Čekala necelých deset minut, když se na pěšině od Pošahané Lasice, objevila Magráta. Pošahaná Lasice byla malá vesnička, jejíž obyvatelé už si zvykli, že jim jejich čarodějka téměř na všechno, s výjimkou useknuté hlavy, ordinuje masáže uší nebo léky založené na květinovém základě.[8] Magráta lapala po dechu a přes noční košili měla přehozen jen velký silný šátek. Kdyby měla co odhalovat, byla by to její noční košile odhalovala téměř všechno.
8
Pozn. autora: Samozřejmě, že oboje bezchybně zabíralo. Prostředky, které čarodějky užívají, většinou účinkují bez ohledu na formu, v jaké jsou ordinovány.