„Vy jste to taky cítila?“ zeptala se.
Bábi přisvědčila. „Kde je Gyta?“
Obě se obrátily k pěšině vedoucí k městu Lancre, které odsud vypadalo jako chomáč nažloutlých světýlek ve sněžném oparu.
Probíhaly tam bujné oslavy. Z oken se na ulici linulo světlo. Jedna řada lidí se klikatila do a druhá z domu Stařenky Oggové a zevnitř se ozývaly výbuchy smíchu, hlahol mnoha hlasů, řinčení skla a pokřik dětí. Bylo jasné, že rodinný život byl v tomhle domě doveden na hranici dokonalosti.
Dvojice čarodějek se váhavě zastavila na ulici.
„Myslíte, že bychom měly jít dovnitř?“ zeptala se nejistě Magráta. „Bylo by to něco jiného, kdybychom byly pozvány. A taky nemáme ani flašku.“
„Já mám dojem,“ prohlásila škrobeně Bábi Zlopočasná, „že v tom domě je lahví víc než dost!“ Ze dveří se nejistým krokem vypotácel muž, škytl, narazil do Bábi a uchechtl se: „Šťastnou Noc prasečí hlídky, paninko,“ prohlásil, pak se jí podíval do obličeje a okamžitě vystřízlivěl.
„Slečno!“ usekla Bábi ledově.
„Je mi to vážně neobyčejně líto, že jsem —“ začal.
Bábi kolem něj proplula s výrazem uraženého majestátu. „Pojď, Magráto,“ přikazovala.
Intenzita hluku uvnitř dosahovala prahu bolesti. Stařenka Oggová vytvořila novou tradici v tom, že na každou Prasečí hlídku k sobě zvala celou vesnici a kvalita vzduchu v domě se už dávno vymkla zpod kontroly jakékoliv organizace pro znečištění ovzduší. Bábi manévrovala mezi namačkanými těly podle zvuku nakřáplého hlásku, který vysvětloval celému světu, že ve srovnání s neuvěřitelným množstvím ostatních tvorů je pan ježek velmi šťastné zvíře.
Střenka Oggová seděla v křesle u krbu s litrovým korbelem na klíně a bůhví kolikátou reprízu oblíbené písně sama sobě dirigovala zapáleným doutníkem. Když zahlédla Bábi, obličej se jí ještě víc rozzářil.
„Holá, stará magiko!“ zaječela radostně do všeobecného zmatku. „Tak ses nakonec přece ukázala! Dej si panáka! Nebo radši dva! Čágo, Magráto! Tu kočku vykopni a sedni si támhle!“
Silver, který ležel stočený do klubíčka na sedadle u krbu a pozoroval dění svým jediným žlutým okem, jednou nebo dvakrát mrskl ocasem.
Bábi si škrobeně sedla a vypadala jako ztělesněná slušnost.
„Nechceme tady zůstat,“ prohlásila a pohledem mrskla po Magrátě, která se právě natahovala misce s burskými oříšky. „Vidím, že jsi dost zaneprázdněná. Napadlo nás jenom, jestli sis náhodou nevšimla — no, něčeho, dnes večer. Před chvílí.“
Stařenka zamyšleně nakrčila čelo.
„Nejstaršímu našeho Darrona bylo špatně,“ řekla nakonec. „Upíjel tátovi pivo.“
„No, pokud mu nebylo nějak strašlivě špatně,“ řekla Bábi, „pak pochybuju, že obě mluvíme o jedné a téže věci.“ Pak udělala ve vzduchu složité okultní znamení, které Stařenka naprosto ignorovala.
„Potom ještě někdo tančil na stole?“ přemýšlela dál. „Spadl našemu Rítovi do jeho dýňové bowle. To jsme se, holky, nasmály!“
Bábi zahýbala obočím a položila si významně ukazováček vedle nosu. „No, já mluvila o věcech poněkud jiných,“ nadhodila temně.
Stařenka Oggová na ni nechápavě zírala.
„Máš něco s očima, Esme?“
Bábi Zlopočasná si povzdechla.
„V poslední době došlo k výjimečně silnému zmnožení magických extrémů a dnes v noci všechno vyvrcholilo,“ prohlásila důrazně.
Celá místnost najednou ztichla. Všichni obrátili pohledy k čarodějkám. Jedinou výjimkou byl Darronův nejstarší, který využil všeobecného odpoutání pozornosti a pokračoval urychleně ve svých alkoholických výzkumech. Pak se ale všichni vrátili ke svým rozhovorům a zábavám a místnost se naplnila hlukem stejně rychle, jak předtím zmlkla.
„Možná, že by nebylo špatné, kdybychom se přesunuly někam, kde bychom si mohly promluvit v soukromí,“ řekla Bábi, když se místnost kolem nich zase rozezvučela.
Nakonec skončily v prádelně, kde se jim bábi pokusila stručně popsat vědomí, se kterým se setkala.
„Je někde tam venku, v horách nebo v pralese, a je obrovské.“
„Já mám pocit, že někoho hledá,“ přidala se Magráta. „Mně připomínalo vědomí velkého psa. Víte, psa, který se ztratil a teď neví, co má dělat.“
Bábi sena ni podívala. Když o tom teď tak přemýšlí, tak…
„Ano,“ přikývla. „Něco takového. Velký pes.“
„Ustrašený,“ kývla Magráta.
„Který něco hledá,“ pokračovala Bábi.
„A který se pomalu začíná zlobit,“ navázala Magráta.
„To je přesně ono,“ přikývla Bábi a dívala se upřeně na Stařenku Oggovou.
„A co když to byl troll,“ pokusila se Stařenka. „Nechala jsem tam v korbílku skoro pintu chlazeného,“ dodala posmutněle.
„Vím, jak vypadá trollí vědomí, Gyto,“ odmítla ten nápad bábi. Tentokrát ta slova nevyštěkla. Naopak, byl to právě ten tichý způsob, kterým je řekla, co přinutil Stařenku Oggovou k zaváhání.
„Říká se, že tam nahoře žijí tu a tam opravdu obrovští trollové,“ pokračovala Stařenka po chvíli pomalu. „Ledové obři a pak ti velcí chlupatí, s palcem zvlášť, co nikdy nesestoupí pod hranici věčného ledu a sněhu. Ale ty asi nemyslíš nic takového, co?“
„Ne.“
„Hm.“
Magráta se zachvěla. Už bůhví pokolikáté si opakovala, že čarodějky dokonale ovládají celé tělo a že ta husí kůže, kterou cítí pod tenkou noční košilí, je jenom výplodem její představivosti. Chyba byla v tom, že její představivost fungovala přímo zázračně.
Stařenka Oggová si vzdychla.
„Tak to abychom se na to raději opravdu podívaly,“ řekla a zvedla poklici z velkého kotle na vyváření prádla.
Stařenka Oggová svou prádelnu nepoužívala, protože všechno prádlo jí vypraly a vyžehlily její snachy — kmen nevýrazných a poslušných žen a dívek, jejichž jména Stařenka nepovažovala za důležité si zapamatovat. Tak se z prádelny postupně stala místnost, kde se ukládaly cibule květin, propálené hrnce a kastroly a pomalu kvasící sklenice džemu plné vos. Pod kotlem už se netopilo přinejmenším deset let. Cihly v podstavci se už drolily a kolem ohniště rostlo vzácné kapradí. Voda pod víkem byla inkoustově černá a podle tiše šeptaných pověstí bezedná. Oggovská pravnoučata byla podporována v domněnce, že v jeho hlubinách žijí strašlivé obludy z prvopočátku světa. Stařenka totiž věřila, že trocha napětí, strachu a neurčité hrůzy jsou důležité ingredience magie dětství.
A v létě si v něm chladila pivo.
„Bude to muset stačit. Možná že budeme muset utvořit magický kruh,“ pokývala hlavou. „Magráto, zamkni dveře.“
„Co chceš zkusit?“ zeptala se bábi. Protože byly na Stařenčině území, postup pátrání byl zcela v její pravomoci.
„Vždycky jsem říkala, že dobrým Vyvoláváním nemůžeš nic zkazit,“ odpověděla jí Stařenka. „Už jsem žádné nedělala celé roky.“
Bábi Zlopočasná zvážněla.
Magráta ale řekla: „No ale to tady přece nemůžeš! Potřebuješ kotel a taky magický meč. A osmiúhelník. A koření a spoustu dalších věcí.“
Bábi a Stařenka si vyměnily pohled.
„Ona za to nemůže,“ řekla Bábi. „To všechny ty grimoškváry co si obstarala.“ Obrátila se k Magrátě.
„Tak poslyš, nic z toho právě nepotřebuješ!“ ujistila ji. „Jediné, co potřebuješ, je hlavologie.“ Začala se rozhlížet po rozlehlé prádelně.