„Člověk prostě použije to, co má právě po ruce,“ vysvětlovala.
Z kouta vytáhla vybledlou poutnickou hůl ze dřeva železného dubu, kterou tam někdo odložila zamyšleně ji potěžkala v ruce.
„Vzýváme a vyvoláváme tě, za pomoci této —“ Bábi se ani nezadrhla, „ostré a strašlivé hole z železného dřeva.“
Po vodě v kotli se rozeběhly drobné vlnky.
„Pohleď, k tvé poctě teď rozprášíme —“ vypravila ze sebe s povzdechem Magráta „— celý pytlík staré jedlé sody a výjimečně zatvrdlé mýdlové vločky. Vážně, Stařenko, já nevím, ale —“
„A já tě volám a svazuji s pomocí — vypelichaného rýžového kartáče magické síly a zpuchřelé valchy ochrany,“ dokončila Stařenka a zamávala jmenovanými předměty. Z valchy upadl váleček na ždímání prádla.
„Pravdomluvnost je sice moc pěkná věc,“ zašeptala zničeně Magráta, „ale jsou chvíle, kdy to nějak není to pravé.“
„Poslyš, děvče,“ naklonila se k ní Bábi. „Démonům je lhostejná vnější podoba věcí. Důležité je, co si myslíš! Tak pokračujeme.“
Magráta si pokusila představit, že vybledlý a vyčichlý kus mýdla na praní je tím nejvzácnějším kadidlem a vonnou esencí ze vzdáleného Klače. Stálo ji to nesmírné úsilí. Sami bohové vědí, jaký démon se může na takové Přivolání dostavit.
I Bábi byla poněkud nejistá. Ona sama se o démony nijak zvlášť nezajímala a celá ta záležitost se zaklínadly a obřadními nástroji zaváněla magií. To bylo laciné podbízení se věcem, které se pak cítily zbytečně důležité. Démoni by se měli prostě a jednoduše dostavit tehdy, když je někdo zavolá.
Jenže protokol předpisoval, že čarodějka-hostitelka má právo volby postupu, a Stařenka měla démony docela ráda, protože byli mužského pohlaví, nebo tak alespoň vypadali.
V téhle chvíli právě Bábi pro změnu svět nadpřirozených bytostí ohrožovala šedesáti centimetry červotočem prolezlého dřeva. Její odvaha udělala dojem na ni samu.
Voda se maličko zčeřila, pak se uklidnila a nakonec se s tichým žbluňkáním a bubláním její hladina pozvedla a změnila v hlavu. Magráta upustila mýdlo.
Nebyla to ošklivá hlava, možná trochu krutá kolem očí a trochu zobanovitá kolem nosu, ale celkem hezká, takovým tím tvrdším způsobem. Na to mne bylo nic udivujícího. Protože démon tady nebyl, ale pouze promítal svůj obraz do reality, mohl si na něm dát záležet. Pomalu se otáčel dokola a podobal se černé soše, od jejíhož povrchu se odráží měsíční světlo.
„No?“ řekl.
„Kdo jsi?“ zaútočila na něj Bábi přímo.
Hlava se otočila k ní.
„Mé jméno se nedá v tvém jazyce vyslovit, ženská,“ řekla.
„O to se nestarej, to posoudím sama,“ odbyla ho Bábi a dodala: „A neodvažuj se mi říkat ‚ženská‘.“
„Dobrá. Jmenuji se WxrtHltl-jwlpklz,“ oznámil jí démon s mazaným úšklebkem.
„A kde ses potuloval, když se rozdávaly samohlásky, co? Zapomněls je za dveřmi?“ neodpustila si Stařenka Oggová.
„Tak dobrá, pane —“ Bábi zaváhala jen na zlomek vteřiny „—WxrtHltl-jwlpklzi, předpokládám, že by vás zajímalo, proč jsme vás dnes večer vyvolaly.“
„Nečeká se od vás, že budete říkat něco takového,“ prohlásil démon. „Čeká se, že řeknete —“
„Sklapni. Varuji tě. Máme meč Magie a osmiúhelník Ochrany.“
„Když myslíte. Mně ovšem připadají jako stará valcha a hůl z nějakého tvrdého dřeva,“ démon se odporně zašklebil.
Bábi vrhla rychlý pohled stranou. V rohu prádelny byla navršena naštípaná polena a před hromadou stála těžká koza na řezání dřeva. Aniž spustila oči z démona, udeřila svou holí do silných trámků.
Hrobové ticho, které následovalo, přerušil jen tichý zvuk obou polovin hladce přeseknuté kozy na řezání dřeva, jež se pomalu oddělily a převrhly na hromadu drobného dřeva.
Démonova tvář se ani nepohnula.
„Můžete mi položit tři otázky,“ prohlásila hlava.
„Děje se v království něco zvláštního?“ zeptala se Bábi.
Zdálo se, že o tom hlava přemýšlí.
„A žádné lhaní,“ upozorňovala Magráta, „nebo tě čeká tady ten rýžový kartáč!“
„Myslíš zvláštnějšího než obvykle?“
„Tak ven s tím,“ povzbuzovala ho Stařenka. „Začínají mě tady zábst nohy!“
„Ne, nic takového se neděje.“
„Ale my jsme to přece cítily —“ začala Magráta.
„Počkej, zadrž,“ řekla Bábi. Rty se jí neslyšně pohybovaly. Démoni se často chovali jako géniové nebo profesoři filozofie — když jste své otázky nevyjádřili naprosto přesně a jednoznačně, nacházeli neobyčejné potěšení v tom, že vám poskytli přesnou, vyčerpávající, ale co možná nejvíce zavádějící odpověď.
„Objevilo se v království něco důležitého, co v něm předtím nebylo?“ odvážila se nakonec.
„Ne.“
Tradice říkala, že démonovi se smějí položit jen tři otázky. Bábi se nejdřív v duchu pokusila zformulovat tu třetí tak, aby musel odpovědět jednoznačně. Pak ale dospěla k názoru, že není důvod, proč by se měla pouštět do hazardu.
„Tak už k sakru vyklop, co se děje, ano?“ prohlásila potom nahlas. „A nepokoušej se z toho zase vykroutit, nebo tě prostě uvařím.“
Zdálo se, že démon zaváhal. Takhle to ještě neznal.
„Magráto, hoď sem hrst toho dřeva, buď tak hodná,“ nadhodila Bábi přes rameno.
„Já proti takovému zacházení protestuju!“ bránil se démon hlasem plným nejistoty.
„To klidně můžeš, ale my tady nemáme čas tahat se s tebou celou noc o slovíčka,“ ušklíbla se Bábi. „Tahle slovní kopaná je možná dobrá pro mágy, ale my to holt pečeme po svém.“
„Nebo vaříme,“ uchechtla se spokojeně Stařenka.
„Koukněte,“ začal démon a v jeho hlase se zřetelně ozýval strach, „od nás se přece nečeká, že když se nás někdo na něco zeptá, že mu hned všechno vyžvaníme. Jsou tady určitá pravidla.“
„Támhle v polici stojí plná plechovka oleje, Magráto,“ vzpomněla si Stařenka.
„Kdybych vám to fakt řekl, tak —“
„Ano?“ dodávala mu Bábi odvahu.
„Neřekly byste to nikomu?“
„Ani slovo,“ slibovala bábi.
„Naše rty jsou zapečetěny,“ ujišťovala ho Magráta.
„V království není opravdu nic nového,“ řekl démon, „ale probudila se sama země.“
„Co tím myslíš?“ zavrtěla hlavou Bábi.
„Je nešťastná. Chtěla by krále, který by o ni stál a taky se o ni staral.“
„Jak —“ začala Magráta, ale Bábi ji mávnutím ruky umlčela.
„Nemyslíš lidi, že ne?“ Lesklá hlava sebou zavrtěla. „Hned jsem si to myslela, ptala jsem se jen pro jistotu.“
„Ale co —“ začala Stařenka. Bábi si položila prst na rty. Obrátila se a přešla k oknu prádelny, pavučinami opředenému a zaprášenému hřbitovu motýlů a masařek z loňského léta. Slaboučká šeď za zamrzlou okenní tabulí signalizovala, že proti vší logice zanedlouho začne nový den.